ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.63.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 63/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ J. S. a B/ B. S. proti žalovaným 1/ F. Š. a 2/ I. Š., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 46/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2001, č.j. 55 Co 169/2001-68, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. prosince 2000, č.j. 32 C 46/2000-54, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. září 2001, č.j. 32 C 46/2000-79, uložil žalovaným vyklidit byt č. 026, o velikosti 3+KK s příslušenstvím, v šestém podlaží domu č. 3159 v P., P. ulice, do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o nákladech řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2001, č.j. 55 Co 169/2001-68, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení potvrdil. Změnil pouze výrok o lhůtě k vyklizení dotčeného bytu tak, že činí jeden měsíc od právní moci rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů. Zamítl též návrh žalovaných, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání.
Soud druhého stupně především v zásadě akceptoval jako správná skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry učiněné soudem prvního stupně. Vyšel z úvahy, že zásadní otázkou v projednávané věci bylo, zda žalobci, jako členové Stavebního bytového družstva P. převedli na žalované členská práva a povinnosti, s nimiž je spojeno právo nájmu k předmětnému bytu. Zde bylo jednoznačně prokázáno znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, že žalobci dohodu o převodu členských práv a povinností se žalovanými neuzavřeli. Proto dohodou ze dne 26. října 1999 členská práva a povinnosti spojená s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu P. na žalované nepřevedli, když místo nich jednal někdo třetí a dosud nezjištěný. Tuto dohodu o převodu členských práv je pak třeba hodnotit ne sice jako právní úkon nicotný, ale jako právní úkon absolutně neplatný ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Nevznikly z něho žádné (v dohodě předpokládané) právní následky. Jestliže žalovaní současně naznačovali, že žalobci se mohli na podvodném jednání při uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností podílet, pak toto tvrzení nijak nedoložili a neprokázali. Odvolací soud proto nevyhověl návrhu žalovaných na doplnění dokazování svědeckou výpovědí M. N., protože tato výpověď by nemohla zvrátit jednoznačné závěry znaleckého posudku, že dohoda o převodu členských práv a povinností nebyla podepsána žalobcem. Žalovaní bydlí v bytě bez právního důvodu a žalobcům tak byla poskytnuta ochrana podle ustanovení §126 odst. 2 o.z. Současně za přiměřenou lhůtu k vystěhování žalovaných z bytu soud považoval dobu jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\").
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 27. července 2001.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podali žalovaní dne 27. srpna 2001 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 18. září 2001, došlým soudu dne 21. září 2001. V něm především konstatují, že dovolání v této věci je přípustné s ohledem na jeho připuštění odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., ve znění do 31. prosince 2000. Zásadní význam rozhodnutí ve věci samé spatřují v tom, že v průběhu dosavadního řízení nebyl zcela vyloučen podíl samotných žalobců na vzniklé situaci, kdy existence takového podílu se vzhledem k rozporům ve výpovědi prvního žalobce, a podle závěrů obsažených v policejním spise, zdá být velmi pravděpodobná. Žalovaní zastávají názor, že je třeba nejprve zcela vyloučit možnost, že na vzniklé situaci měli svým přičiněním vliv i žalobci. K tomu pak směřovaly i procesní návrhy podané žalovanými, které však soudem nebyly připuštěny. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc pak vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaných nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. V posuzovaném případě byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení, provedeném podle dosavadních předpisů, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán v průběhu roku 2000. Dovolací soud proto v tomto svém rozhodnutí vychází ze znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o.s.ř. Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z obsahu podaného dovolání (zejména z jeho doplnění) vyplývá, že žalovaní odvozují přípustnost dovolání v této věci z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. s tím, že toto dovolání připustil sám odvolací soud. Tato domněnka dovolatelů je však mylná, což vyplývá již ze samého výroku č. \"V\". tohoto rozhodnutí, kterým odvolací soud výslovně návrh žalovaných na připuštění dovolání zamítl. Tento postup pak odůvodnil tím, že v řízení nebyla posuzována žádná právní otázka, která by byla z obecného pohledu nebo z hlediska konkrétní věci zásadního právního významu. Pokud v části poučení tohoto rozhodnutí je zmínka o lhůtě k podání případného dovolání, pak tímto poučením, které je třeba obecně vztáhnout k ostatním případným možnostem přípustnosti dovolání, nemůže být samotná přípustnost dovolání ve věci založena. Dovolací soud se proto musel dále zabývat tím, zda přípustnost dovolání případně v této věci není založena z jiného důvodu, než z hlediska ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud sice oproti rozhodnutí soudu prvního stupně prodloužil lhůtu k vyklizení bytu, nicméně tato změna se nedotýká výroku ve věci samé, když jde jen o lhůtu k vyklizení bytu (srovnej R 28/1993). Sám výrok ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně byl soudem druhého stupně potvrzen. Jde-li tedy (jako v tomto případě) o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl jednak potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, avšak jímž byl zamítnut návrh na připuštění dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., je nutno posuzovat možnou přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 2 o.s.ř.
Vady vyjmenované v §237 odst. l o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o.s.ř.), v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř).
Protože však je skutečností, že žalovaní v průběhu odvolacího řízení, ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku ve smyslu ustanovení §239 o.s.ř., navrhli, aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, soud druhého stupně přípustnost dovolání proti svému rozhodnutí vyslovil, bylo třeba uvážit, zda k naplnění tohoto předpokladu přípustnosti dovolání také ve skutečnosti došlo.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že zákon ve svém ustanovení §239 svěřuje odvolacímu, resp. v případě §239 odst. 2 o.s.ř. i dovolacímu soudu, oprávnění založit, resp. posoudit, přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Jde zde o řešení, které umožňuje v konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejich dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba vyvodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §239 odst. o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z již uvedeného vyplývá, že se v takovém případě nemůže uplatnit např. dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., takže nelze k takto případně uplatněnému dovolacímu důvodu přihlížet.
Pokud se týče dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., je třeba zkoumat, zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení nutno považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzovaném případě žalovaní ve svém dovolání fakticky výtky proti napadenému rozhodnutí směřují k posouzení úrovně skutkových zjištění (tedy fakticky k dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), nikoliv však k případně možnému tvrzení, že by rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (t.j. dovolacímu soudu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Přesto, že je jinak dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, je možno pro úplnost připomenout, že v projednávané věci odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav správně ustanovení §126 odst. 2 o.z. Podle §126 odst. 1 o.z. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Podle odstavce 2 téhož ustanovení \"má obdobné právo na ochranu i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe\". Nositelem tohoto oprávnění je oprávněný držitel ( 129 o.z.) i oprávněný detentor. Tak např. při nájmu věci je jejím držitelem vlastník věci a nájemce je detentorem věci a zároveň držitelem práva nájemního. Odvolací soud správně fakticky vycházel z aktivní legitimace žalobců, která vyplývá z ustanovení §126 odst. 2 o.z., neboť toto ustanovení dává oprávněnému detentorovi (nájemci) právo na ochranu proti zásahům do jeho práva obdobného právu na ochranu vlastníka (např. vyklizení věci, kterou má v nájmu), a do něhož třetí osoba neoprávněně zasahuje. Do případných výkladových problémů se pak odvolací soud nedostal ani při aplikaci ustanovení §39 o.z. Podstata tohoto rozhodnutí proto spočívala především na posouzení konkrétních skutkových zjištění, jejichž výsledkem byl skutkový závěr soudu, že dohoda o převodu členských práv a povinností nebyla ve skutečnosti podepsána prvním žalobcem.
Z vyložených důvodů je tak zřejmé, že odvolací soud na danou problematiku aplikoval správný právní předpis, přičemž se při jeho výkladu nedostal do jakýchkoliv interpretačních obtíží. Nelze proto mít zato, že by dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Z tohoto pohledu proto není tedy rovněž dána přípustnost dovolání.
Konečně je nutno zmínit, že podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) dovolací soud přihlédne (i když by např. nebyly uplatněny v dovolání), avšak jen za předpokladu, pokud je ve věci dovolání přípustné. Tento poslední předpoklad však v posuzované věci - jak již bylo uvedeno - naplněn není.
Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., §238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 téhož zákona. Dovolací soud z tohoto důvodu proto podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta první a §151 odst. l věta první o.s.ř., když žalovaní neměli se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu