ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.77.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 77/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce A. W., proti žalované Š. W., o obnovení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1292/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2001, č. j. 47 Co 151/2001-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 7. 2. 2001, č. j. 9 C 1292/99-36, zamítl žalobu na určení, že se obnovuje vlastnické právo žalobce k nemovitostem ve výrokové části blíže označeným.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 26. dubna 2001, č. j. 47 Co 151/2001-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též dovolatel) dovoláním, ve kterém navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání odůvodnil odkazem na poučení uvedené v rozsudku odvolacího soudu. Pokud jde o důvody dovolání, dovolatel je ve svém dovolání blíže nezmiňuje, ovšem z obsahu podání vyplývá, že dovolání podal z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, když chování žalované nehodnotil jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 občanského zákona (dále jen ObčZ).
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo v dané věci podáno včas, oprávněným účastníkem řízení, (§240 odst. 1 OSŘ), zastoupeným advokátem, že v podstatě splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané v ustanovení §241 odst. 1 OSŘ, se dovolací soud zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné.
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému rozsudku ustanovení §238 OSŘ, upravující přípustnost dovolání proti rozsudku, dovolání nepřipouští. Odvolací soud ve výroku rozsudku o přípustnosti dovolání nerozhodl a poučení obsahuje pouze informaci o tom, v jaké lhůtě a za jakých podmínek lze dovolání podat.
Z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z jiných vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v jeho průběhu odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ OSŘ), protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému žádné ustanovení OSŘ dovolání nepřipouští, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 první věta OSŘ).
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ, protože dovolatel v dovolacím řízení neuspěl a žalované žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2002
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu