ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.845.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 845/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci péče o (v té době) nezletilou S. K., dceru JUDr. I. K. a Ing. J. K., o nařízení předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. P 312/93, o dovolání matky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2001, č.j. 23 Co 375/2001 - 801, takto:
Dovolání matky se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud v Praze 8 usnesením ze dne 20. června 2001, č.j. P 312/93 – 792, zamítl v označené věci návrh matky o nařízení předběžného opatření podle §102 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") na změnu výchovy tehdy nezletilé S. K. K odvolání matky pak toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2001, č.j. 23 Co 375/2001 - 801.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 11. října 2001.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala matka dne 19. října 2001 včasné dovolání. Jako předpoklad přípustnosti tohoto dovolání připomíná naplnění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. V dovolání pak podává rozbor situace, která se v průběhu doby vyvíjela ve vztahu k výchově tehdy nezletilé S. K. Navrhla, aby byla učiněna taková opatření, která by směřovala a vedla k nápravě.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Po zjištění, že dovolání bylo v posuzované věci podáno včas, oprávněným účastníkem řízení, majícím právnické vzdělání (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud dále zabýval nejprve otázkou možné přípustnosti tohoto dovolání.
Především je třeba vzít v úvahu, že v posuzovaném případě bylo usnesením odvolacího soudu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení předběžného opatření podle ustanovení §102 o.s.ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo zejména změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, anebo konečně, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle předchozího případu, avšak dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že zmíněné ustanovení dopadá výlučně na případy, v nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti jeho usnesením, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé. O takový případ však v posuzované věci nejde, protože soudy obou stupňů bylo rozhodováno nikoliv v takovéto věci, ale \"pouze\" o návrhu na nařízení předběžného opatření. Nadto případnou přípustnost dovolání v této věci vylučuje i úprava obsažená v ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť posuzovaná věc se týkala věci upravené zákonem o rodině, přičemž však nešlo o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, nebo o určení (popření) rodičovství, resp. o nezrušitelné osvojení. Nepřichází proto v úvahu naplnění přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.
Přípustnost dovolání zde však není možno dovodit ani podle následujících ustanovení §238, 238a a §239 o.s.ř., neboť zde nedochází k naplnění jejich předpokladů. Zejména se to týká též ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., který dovolatelka ve svém dovolání výslovně zmiňuje, protože toto ustanovení se vztahuje na případy rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na změnu rozhodnutí, po povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §235h odst. 1 věta druhá o.s.ř.
Protože tedy dovolací soud neshledal, že by proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolání přípustné, nezbylo mu, než toto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona odmítnout, aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného usnesení. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu