ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.883.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 883/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatelky V. T., zastoupené advokátem, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod a částečný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Ústí n. Labem pod sp. zn. 14 Ca 457/98, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. čevna 2001, č.j. 2 Cao 94/2001 a 2 Cao 95/2001-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí n. Labem rozsudkem ze dne 4. května 2000, č.j. 14 Ca 457/98-61, potvrdil k opravnému prostředku navrhovatelky rozhodnutí ČSSZ ze dne 20.4.1998, č. 495 506 313, jímž byla zamítnuta navrhovatelčina žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Č. ze dne 19.2.1988 není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 40%, když podle §39 zákona č. 155/1995 Sb. je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%.
Vyšel především ze skutkových zjištění, čerpaných z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR s pracovištěm v Ústí n. Labem ze dne 9.6.1999 a 6.9.1999, který byl vypracován na základě řádně zjištěného zdravotního stavu navrhovatelky, když posudková komise měla k dispozici velké množství odborných lékařských nálezů z doby před i po vydání rozhodnutí ČSSZ. Navrhovatelka byla také vyšetřena odborně příslušnými lékaři z oboru psychiatrie a rehabilitace při jednání posudkové komise, která při stanovení diagnostického souhrnu (navrhovatelčina zdravotního postižení) ze všech těchto nálezů vyšla. Hodnověrnost závěru posudku pak soud prvního stupně posuzoval v souvislosti s dalšími provedenými důkazy - obsahem spisu Okresní správy sociálního zabezpečení v Č. a výpovědí navrhovatelky při jednání soudu prvního stupně. Soud prvního stupně měl za prokázané, že zdravotní stav navrhovatelky je dlouhodobě nepříznivý a je způsoben především trvalým těžším postižením funkce více úseků páteře, pro které byla navrhovatelka opakovaně podrobně přešetřována. Považoval proto za přesvědčivé zařazení zdravotního postižení navrhovatelky podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitoly XV, odd. E, položky 3, písm. c), která stanoví rozpětí možného poklesu soustavné výdělečné činnosti na 40 – 50%. Tato položka je určena pro degenerativní změny na páteři a ploténkách s trvalým těžkým postižením funkce více úseků páteře a s často recidivujícími silnějšími, dlouho trvajícími dráždivými projevy nervů a svalů, těžkou staticko-dynamickou insuficiencí, výraznou poruchou svalového korzetu a podstatným snížením celkové výkonnosti organismu. Posudková komise nehodnotila zdravotní postižení navrhovatelky podle písm. d) téže kapitoly, oddílu i položky, neboť u navrhovatelky nejde o trvalé silné projevy dráždění nervů a svalů, nejsou přítomny závažné paresy a svalové atrofie a nejsou přítomny poruchy svěračů. Soud prvního stupně považoval také za přesvědčivé hodnocení posudkové komise, která ve svém posudku určila celkový pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti navrhovatelky na horní hranici stanoveného rozmezí, tj. 50% s přihlédnutím k ostatním onemocněním, která jsou stabilizovaná a dlouhodobě stabilizované je i rozhodující zdravotní postižení navrhovatelky - vleklé bolestivé páteřní potíže při skoliose TH-L páteře II. stupně při degenerativních změnách páteřních. Navrhovatelka se svým zdravotním stavem je schopna vykonávat práce lehčího charakteru při vyloučení prací spojených se zvedáním těžkých břemen, prací v atypických polohách, s dlouhodobým stáním a chůzí po nerovném terénu, v nepříznivých klimatických podmínkách. Je schopna lehkých prací administrativního charakteru s využitím dosažené kvalifikace a vzdělání. Zjištěný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u navrhovatelky činí méně než 66% a její zdravotní postižení neodpovídá ani podmínkám uvedeným v příloze č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. Navrhovatelka tak neplní podmínku plné invalidity podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Navrhovatelce tak nárok na plný invalidní důchod nevznikl.
Soud prvního stupně nevyhověl návrhu navrhovatelky na vypracování revizního posudku specialistou působícím mimo oblast působnosti Krajského soudu v Ústí n. Labem, neboť označený posudek posudkové komise nemá podle jeho názoru vady odůvodňující nutnost jeho přezkoumání. Předložený důkazní návrh nelze odůvodnit ani nedostatkem podkladů ani nesprávným zhodnocením jejich obsahu. Závěry posudku byly vyvozeny i z nálezů posudkové komise a z jejího posudku při aplikaci orientačních kritérií uvedených v příloze č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. Soud prvního stupně podotkl, že určení existence dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu i posouzení a vyhodnocení pracovního potenciálu navrhovatelky náleží jen posudkovému lékaři, nikoli odborným lékařům z kteréhokoli oboru. K navrhovatelkou nově předloženým lékařským nálezům při jednání soud prvního stupně uvedl, že v přezkumném soudním řízení je rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu. Ke skutečnostem, nastalým nově po tomto datu soud proto nemůže přihlédnout. Současně navrhovatelku poučil o možnosti kdykoli podat novou žádost o plný invalidní důchod, domnívá-li se, že po datu vydání rozhodnutí ČSSZ splňuje podmínky pro přiznání plné invalidity.
Dalším rozsudkem ze dne 1. února 2001, č.j. 14 Ca 457/98-92, Krajský soud v Ústí n. Labem k opravnému prostředku navrhovatelky potvrdil rozhodnutí ČSSZ ze dne 31.3.1998, č. 495 506 313, jímž byl navrhovatelce přiznán od 4.2.1998 částečný invalidní důchod podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. v částce 3.402,- Kč měsíčně, když základní výměra důchodu činí 1.260,- Kč měsíčně a procentní výměra důchodu odpovídající osobnímu vyměřovacímu základu 9.443,- Kč činí 6.963,- Kč. Procentní výměra ke dni vzniku nároku na důchod za 41 roků pojištění činí 30,75% výpočtového základu, tj. 2.142,- Kč měsíčně, když procentní výměra důchodu vypočteného podle zákona č. 100/1998 Sb. činí pouze 1.151,- Kč.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že v předchozím rozsudku opomněl rozhodnout o opravném prostředku navrhovatelky proti tomuto rozhodnutí ČSSZ. Jinak odkázal plně na obsah odůvodnění svého předchozího označeného rozsudku, neboť při posouzení navrhovatelčina opravného prostředku dospěl ke shodným závěrům, když navrhovatelka nenamítala ničeho ohledně výše přiznaného částečného invalidního důchodu, ale trvala na tom, že je plně invalidní.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatelky, v němž vyjádřila nesouhlas s posudkovými závěry posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR s pracovištěm v Ústí n.Labem v označených posudcích, poukazovala na četné lékařské zprávy, jež v průběhu řízení předložila a které prokazují její nepříznivý a zhoršující se zdravotní stav a soudu prvního stupně vytýkala, že nevyhověl jejímu návrhu na vypracování revizního posudku a požadovala přiznání plného invalidního důchodu, oba rozsudky soudu prvního stupně potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že oba napadené rozsudky soudu prvního stupně přezkoumal i s řízením, jež jim předcházelo a shledal, že navrhovatelčino odvolání není důvodné. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu a vyvodil z něho správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud vysvětlil, že rozhodnutí o nároku na plný nebo částečný invalidní důchod je závislé především na odborném lékařské posouzení, k němuž jsou ve věcech důchodového pojištění povolány ze zákona (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. v platném znění) posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, a to nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a vymezení dochované pracovní schopnosti občana, vyjádřené mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, ale též k zaujetí závěrů o plné nebo částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku, třebaže jde při rozhodování o těchto nárocích především o pojmy právní. Z této zákonné úpravy vyplývá i význam posudků uvedených komisí pro přezkumné soudní řízení, kladoucí na obsah posudku, jeho náležitosti a posudkové závěry požadavky, odpovídající tomuto významu. Zejména tu vystupuje do popředí požadavek úplnosti a přesvědčivosti posudku a nezbytnost přesné formulace posudkových závěrů, odpovídající zákonem vymezeným pojmům. Přitom zdravotní stav a pracovní schopnost je třeba hodnotit k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí, poněvadž i v tomto řízení je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí (§250i odst. 1 o.s.ř.). Posudek uvedené komise soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §132 o.s.ř., nicméně nejsou-li v řízení zjištěny a prokázány jiné skutečnosti, které by závěry posudku vyvracely, je v řízení důkazem zpravidla rozhodujícím.
Tak je tomu i v projednávané věci, kde soud prvního stupně nepochybil, když při svém rozhodování vycházel zejména z označeného posudku posudkové komise, o jehož správnosti a úplnosti nepochyboval ani odvolací soud. Posudková komise měla k dispozici zprávu navrhovatelčina praktického lékaře a celkem 20 odborných lékařských zpráv z různých pracovišť, z nichž většinu dodala přímo navrhovatelka. Pokud ve svém odvolání namítá, že z nich soud nevycházel, mýlí se, neboť posudková komise na jejich základě svůj posudek vypracovala. Stanovila v něm souhrnnou klinickou diagnózu navrhovatelčina onemocnění, stanovila rozhodující zdravotní postižení navrhovatelky a provedla procentní ohodnocení míry poklesu schopnosti její soustavné výdělečné činnosti. O správnosti posudkových závěrů neměl odvolací soud pochybnosti a právě vzhledem k tomu, na jak širokém základu odborných lékařských zpráv byl uvedený posudek vypracován, není ani důvodu k jeho doplnění. Navíc navrhovatelce byl ke dni 4.2.1998 odňat do té doby vyplácený plný invalidní důchod a navrhovatelka se proti tomuto rozhodnutí neodvolala. Za tohoto stavu odvolací soud shodě se soudem prvního stupně plně vycházel z označeného posudku posudkové komise, která jej vypracovala k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí o zamítnutí žádosti navrhovatelky o plný invalidní důchod. Komise ve svém posudku i přesvědčivě odůvodnila, proč nehodnotila navrhovatelku podle písm. d) stejného ustanovení (přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.) a proč zvolila horní hranici možného rozpětí.
Jestliže tedy podle přesvědčivě odůvodněných posudkových závěrů označené posudkové komise navrhovatelka k datu vydání přezkoumávaného zamítavého rozhodnutí vykazovala míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle kapitoly XV, oddílu E, položky 3, písm. c) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. v platném znění pouze 50%, v čemž jsou zahrnuta i další zdravotní postižení, pak je nepochybné, že u navrhovatelky šlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33%, nedosahoval však 66% odpovídajícím plné invaliditě a nešlo ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Navrhovatelka tak nesplňovala podmínky plné invalidity podle §39 zákona č. 155/1995 Sb., nýbrž pouze částečné invalidity podle §44 odst. 1 téhož zákona.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže potvrdil rozhodnutí ČSSZ, kterým byla zamítnuta žádost navrhovatelky o plný invalidní důchod i rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu, když v řízení bylo prokázáno, že navrhovatelka je toliko částečně invalidní. Věcně správný rozsudek soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem podle §219 a §250s odst. 3 o.s.ř. potvrzen.
V podaném dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje §241a odst. 2, 3 o.s.ř., dovolatelka namítá, že závěr o zásadním významu právní věci odůvodňuje to, že u ní přetrvávají zdravotní potíže uvedené ve zdravotní dokumentaci. Soudu prvního stupně vytýká, že nesprávně zhodnotil její zdravotní postižení. Domnívá se, že splňovala podmínky plné invalidity podle §39 zákona č. 155/1995 Sb., a to podle odst. 1 psm. b), takže na rozsahu poklesu teoretické pracovní schopnosti, vyjádřené v % pak nezáleží. Nedovede si přitom představit, že by jí kterýkoli zaměstnavatel byl schopen umožnit příznivé pracovní podmínky tak, aby netrpěla. Požaduje zrušení rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudky soudu prvního stupně a vrácení věci soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§210a o.s.ř.) věc projednal bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že včas podané dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu upravuje o.s.ř. v ustanovení §237.
Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o. s. ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., případně důvod upravený v ust. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelkou ve vazbě na §241a odst. 2 o. s. ř. mohou být ovšem uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy (nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o. s. ř.), jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení je především skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; to však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, jak je tomu i v souzené věci. I v případě nesprávnosti těchto skutkových zjištění se totiž nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. není právně rozhodný odkaz dovolatelky na jí tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Obdobné platí rovněž ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b), tkvícím v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; tím je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl být správně použit nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné právní posouzení v tomto smyslu nelze proto pokládat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, jak je tomu i v souzené věci, i když právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v souzené věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatelky jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151 odst. 1, 2, §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu