ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.109.2002.1
sp. zn. 33 Odo 109/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. J., proti žalované Ž. b., a.s., o vydání devizových prostředků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 440/92, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999 č. j. 20 Co 527/99-28, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 22. května 1996 č. j. 27 C 440/92-13 zastavil řízení, v němž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost vydat žalobci neoprávněně zadržované devizové prostředky, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně žalobce podle §43 odst. 1 a §79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dvakrát vyzval k odstranění vad neúplného žalobního návrhu a poskytl mu k tomu přiměřenou lhůtu. Žalobce v této lhůtě vytčené vady podání neodstranil, přestože byl poučen o právních následcích. Vzhledem k tomu, že pro vady žaloby nebylo možno pokračovat v řízení, vydal soud prvního stupně usnesení o zastavení řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. listopadu 1999 č. j. 20 Co 527/99-28 odvolání žalobce pro opožděnost odmítl. Odvolací soud vycházel z doručenky na č. l. 13 spisu, podle které bylo napadené usnesení soudu prvního stupně žalobci doručeno náhradně dne 28. 5. 1996 v souladu s §46 odst. 2 o. s. ř. uložením na poště. Odvolací lhůta proto začala běžet dne 29. 5. 1996, přičemž na určení počátku běhu této lhůty nic nezměnilo to, že fakticky si žalobce předmětné usnesení vyzvedl až dne 19. 6. 1996. Odvolací lhůta skončila dne 12. 6. 1996, žalobce však podal odvolání až dne 4. 7. 1996.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] a navrhuje zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že odvolací soud nezkoumal splnění podmínek náhradního doručování podle 46 odst. 2 o. s. ř. a nezohlednil, že žalobce nebyl vhodným způsobem vyzván k vyzvednutí doručovaného usnesení; ulice, která byla označena ve výzvě (V. O.), neexistuje, takže mu ani nemohlo být doručeno oznámení o uložení zásilky. Vyzvedl-li si žalobce předmětné usnesení na poště dne 28. 5. 1996, měl odvolací soud posuzovat jeho odvolání podané dne 4. 7. 1996 jako včasné.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Nejvyšší soud poté posoudil věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud v posuzovaném případě správně vycházel z §46 odst. 2 o. s. ř., který upravuje postup při doručování písemnosti, která není určena do vlastních rukou, v případě nezastižení adresáta. Podle tohoto ustanovení pokud nebyl adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje a není-li možno doručit jiné dospělé osobě v témže bytě, domě nebo zaměstnané na témže pracovišti, uloží se písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Postup poštovního doručovatele při náhradním doručení upravovala v posuzované době vyhláška tehdejšího ministerstva dopravy a spojů č. 78/89 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád), kde je v bodech 14, 15 a 16 její přílohy č. 5 mimo jiné stanoveno, že nezastihne-li doručovatel adresáta zásilky, uloží ji na poště a adresáta o uložení zásilky vyrozumí tiskopisem „Oznámení“. Den uložení poznamená na doručence. Písemnosti se ukládají do konce odběrní lhůty, přičemž den jejich uložení se pokládá za den doručení, i když se adresát o uložení nedozví.
Jak vyplývá z doručenky usnesení soudu prvního stupně týkající se žalobce a připojené na č.l. 13 spisu, její vyplnění vyhovuje výše uvedeným požadavkům. V tomto smyslu ani samotný dovolatel žádné námitky nevznáší.
Vzhledem k tomu, že dovolatel žádné důkazy stran svého tvrzení, že v doručence nebyla označena ulice, na které bydlí, nenabídl, provedl dovolací soud prostřednictvím soudu prvního stupně (§243a odst. 2 o. s. ř.) tyto důkazy sám. Ze sdělení České pošty, s. p., obvod P.-z. ze dne 3. 9. 2001 bylo zjištěno, že adresa J. 2371, P. 5 v roce 1996, tedy v době doručování rozhodnutí soudu prvního stupně, existovala a je totožná s adresou V. O. 2371, P. 5 – B. Jedná se o označení sídliště V. O., v němž se nachází ulice J. 2371. Svědkyně E. B., která doručovala usnesení soudu prvního stupně, potvrdila, že nebyl-li adresát zastižen doma, vždy nechávala písemný vzkaz ve schránce, pokud byla označena jménem adresáta.
Tyto důkazy vyvracejí námitku dovolatele, že mu doručovaná zásilka nemohla být doručena pro nesprávné označení ulice. Dovolací soud tím vzal za prokázané, že adresa žalobce uvedená na doručence rozhodnutí soudu prvního stupně byla dostatečně označena jeho existujícím bydlištěm.
Dovolatel dále namítal, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou, zda se v době, kdy doručované usnesení soudu prvního stupně mělo být uloženo, zdržoval v místě doručení. Vzhledem k tomu, že k ověření důvodnosti této námitky i přes výzvu soudu nenabídl žádné důkazy, vycházel dovolací soud z předmětné doručenky, neboť podle svého obsahu doručenka deklaruje též, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. text §46 odst. 2 o. s. ř. „nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje..“)
Již v usnesení ze dne 25. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1532/97, jež bylo publikováno v Soudní judikatuře, sešit č. 18/98, pod č. 127/98, Nejvyšší soud konstatoval, že doručenka je listinou, která má povahu listiny veřejné, jež se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.); pak účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (tedy namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), je proto povinen nabídnout soudu důkazy k prokázání těchto tvrzení. Uvedený důsledek podle zmíněného rozhodnutí lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti, které vyžaduje uvedená příloha poštovního řádu v bodech 14, 15 a 16; to jest s doručenkou, jež obsahuje podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a otisk denního razítka. Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je ten, že je na účastníku, který tvrdí opak oproti údajům uvedeným v doručence, že stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal.
Protože dovolatel ani v průběhu dovolacího řízení nenavrhl žádné důkazy, které by vedly k vyvrácení tzv. fikce doručení, vycházel dovolací soud z obsahu doručenky a uzavřel, že pošta při doručování usnesení soudu prvního stupně postupovala v souladu s §46 odst. 2 o. s. ř. i bodem 14, 15 a 16 přílohy č. vyhlášky č. 78/89 Sb. a následně tak i odvolací soud vycházel ze správných údajů o datu doručení usnesení soudu prvního stupně. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2002
JUDr. Zdeněk D e s, v.r.
předseda senátu