ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.110.2002.1
sp. zn. 33 Odo 110/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce A. H., proti žalované E. H., o zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 108/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2001 č. j. 11 Co 148/2001-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 145 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. listopadu 2000 č. j. 11 C 108/2000 – 21 uložil žalované zaplatit žalobci částku 25 000 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 10. 12. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná si dne 20. 6. 1997 půjčila od žalobce částku 25 000 Kč a zavázala se ji splatit do konce roku 1998. Ve smyslu §657 obč. zák. byla uzavřena smlouva o půjčce. Žalovaná tvrdila, že půjčenou částku vrátila své matce J. H., tehdejší manželce žalobce, která jako svědkyně vypověděla, že částku 25 000 Kč od žalované dne 29. 6. 1997 převzala a předala ji asi druhý den žalobci, aniž si o předání peněz vyžádala písemné potvrzení. Soud učinil závěr, že žalované se nepodařilo unést důkazní břemeno, že půjčené peníze vrátila, a že je vrátila tomu, kdo jí je půjčil, proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalované se věcí zabýval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne ze dne 6. června 2001 č. j. 11 Co 148/2001 – 45 rozsudek soudu prvního potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; zároveň zamítl návrh žalované na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, kdy výpověď svědkyně J. H., bývalé manželky žalobce a matky žalované, byla hodnocena jako nevěrohodná, a tudíž neprokazující tvrzení žalované, že k vrácení peněz žalobci došlo. Odvolací soud považoval za nevěrohodnou výpověď svědkyně J. H. už z toho důvodu, že tato vypověděla, že podepsala potvrzení o půjčce sepsané žalovanou, a přitom z potvrzení bylo zjištěno, že tuto listinu svědkyně nepodepsala. Žalovaná neprokázala ani svoji odvolací námitku, že předmětná půjčka pocházela ze společného jmění této svědkyně a žalobce jako manželů, když svědkyně J. H. toto tvrzení nepotvrdila a naopak vypověděla, že neví, jak žalobce předmětnou částku získal. Žalovaná nevyvrátila ani tvrzení žalobce, že částku 25 000 Kč - na půjčku žalované - si sám půjčil od svého přítele. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť v projednávané věci se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomněla, že částku 25 000 Kč ji půjčil žalobce – její otec dne 20. 6. 1997 za trvání manželství s matkou J. H. a toto manželství bylo pravomocně rozvedeno až dne 11. 4. 1998. Aby se nestala půjčená částka součástí společného jmění manželů, začal žalobce tvrdit, že částku na půjčku pro žalovanou si půjčil od svého známého. Za otázku zásadního významu považuje dovolatelka otázku, „zda i za asistence společného jmění manželů jsou použitelná rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že i výnosy půjček tvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví, v současné době společného jmění manželů“. Pokud by výnosy půjček tvořily součást společného jmění manželů, potom by k podání žaloby proti žalované bylo třeba souhlasu obou manželů, a bylo by třeba, aby žalobu proti žalované podala i matka žalované J. H. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce podal k dovolání vyjádření, ve kterém navrhl odmítnutí dovolání, neboť jej považuje za nepřípustné. Dovolatelkou položená právní otázka je v dané věci bez právního významu ke skutkovým závěrům, že žalovaná neprokázala, že půjčenou částku v průběhu manželství rodičů kterémukoliv z rodičů vrátila a nepodařilo se jí ani vyvrátit, že žalobce si finanční částku, kterou pak půjčil žalované, sám půjčil od svého známého.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen „o. s. ř.”) - srov. část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., a ty v daném případě z obsahu spisu nevyplývají, je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští právní úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde, protože odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující; současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, případně jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu pak představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 10. 1996 sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu “Právní rozhledy”, příp. usnesení téhož soudu z 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu “Soudní judikatura”).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. - již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
V daném případě žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu podala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému odvolací soud nevyhověl; je proto namístě zkoumat přípustnost dovolání právě v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka navrhla, aby bylo připuštěno dovolání k řešení otázky zásadního právního významu, kterou formulovala následovně: „Zda i za asistence společného jmění manželů jsou použitelná rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že i výnosy půjček tvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví, v současné době společného jmění manželů.”
V dané věci byla spornou otázkou skutečnost, zda žalovaná vrátila částku 25 000 Kč žalobci. Odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná neprokázala, že zažalovanou půjčku žalovaná žalobci vrátila, a že se jednalo o finanční prostředky žalobce A. H. a J. H. jako manželů. Z uvedeného je zřejmé, že řešení otázky, co je součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, je bez právního významu pro danou konkrétní věc, odvolací soud ji neřešil, a na této otázce ani rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že není možno dovolatelkou položenou otázku považovat za otázku zásadního významu, neboť otázkou, která má po právní stránce zásadní význam, je jen taková otázka, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolaní proti napadenému rozsudku není podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Námitka žalované, že odvolací soud neprovedl důkaz protokolem Policie ČR, místní odd. P., kde bylo projednáváno oznámení na svědka J. V., a že nebyli vyslechnuti svědci, jejichž jména a adresy žalovaná uvedla, směřují k uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Tento dovolací důvod, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze uplatnit ale jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 , věta druhá, o. s. ř.).
Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž žalovaná netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo k naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalované bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl /§243b odst. 4 věta prvá, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení 25 000 Kč) ve výši 2070 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalované, aby náhradu nákladů řízení v celkové výši 2 145 Kč zaplatila žalobci k rukám advokátky, která ho v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2002
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á, v. r.
předsedkyně senátu