ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.122.2002.1
sp. zn. 33 Odo 122/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Z. K., proti žalovanému H. T., o zaplacení 310 473 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 C 150/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2000 č. j. 25 Co 840/99 - 84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. září 1999 č. j. 5 C 150/97 - 68, ve znění opravného usnesení ze dne 30. září 1999 č. j. 5 C 150/97 - 74 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 310 473 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 137 525 Kč od 3. 12. 1996 do zaplacení, z částky 67 054 Kč od 2. 7. 1997 do zaplacení a z částky 105 983 Kč od 27. 1. 1998 do zaplacení. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení byli členy sdružení, za které žalobce zaplatil nedoplatek na dani z přidané hodnoty za 3. a 4. čtvrtletí roku 1994 a penále ve výši 931 420 Kč. Soud učinil závěr, že účastníci sdružení jsou ze závazku vůči třetím osobám zavázáni společně a nerozdílně (§835 odst. 2 obč. zák.), a proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. listopadu 2000 č. j. 25 Co 840/99 - 84 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci 310 473 Kč, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu projednání; zároveň zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud uzavřel, že závazek z činnosti sdružení (nedoplatek na dani z přidané hodnoty za období let 1993 a 1994 ve výši 412 575 Kč a penále v částce 518 845 Kč stanovené platebním výměrem Finančního úřadu v N. ve smyslu §63 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) vznikl do okamžiku vystoupení žalovaného ze sdružení a žalovaný odpovídá žalobci do výše svého třetinového podílu (§835 odst. 2, §840 a §511 obč. zák.). Odvolací soud nevyhověl návrhu na připuštění dovolání, neboť měl za to, že otázka, zda odpovídá účastník sdružení po ukončení činnosti ve sdružení za závazky sdružení z titulu provedené daňové kontroly v době, kdy již nebyl účastníkem sdružení a došlo-li ze strany stávajících účastníků sdružení k přepracování účetnictví po jeho ukončení činnosti ve sdružení, kterou žalovaný označil za právně významnou, nebyla v tomto řízení řešena, protože nebylo zjištěno, že by po vyloučení žalovaného ze sdružení došlo k přepracování účetnictví.
Rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalovaný včas podaným dovoláním., jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání bylo podáno z dovolacích důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Dovolatel namítá, že soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a to zejména tím, že neprovedl žalovaným navrhovaný důkaz - účetnictvím žalobce. Odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, neboť ze zprávy o kontrole č. … Finančního úřadu v N. vyplývá, že došlo k přepracování účetnictví sdružení. Výpovědi žalobce, jakož i výpovědi jim navržených svědků obsahují závažné rozpory a logické nesrovnalosti, ke kterým soud při hodnocení důkazů nepřihlédl. Za účelovou považuje dovolatel i výpověď svědka P. Dovolatel je přesvědčen, že k přepracování účetnictví došlo. Dále namítá, že jeho odpovědnost za závazky sdružení ve smyslu §840 obč. zák. není dána, protože předmětné závazky nevznikly do dne jeho vyloučení ze sdružení – k vyměření daně i penále došlo až po jeho ukončení činnosti. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 310 473 Kč), a v tomto rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů ( tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečností“), a ty v daném případě nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z pohledu §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští právní úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde, protože, odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí ve věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů /rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky/.
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolání tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému odvolací soud nevyhověl. Dovolatel navrhl, aby bylo připuštěno dovolání k řešení otázky zásadního právního významu, kterou formuloval následovně: „Odpovídá-li účastník sdružení po ukončení činnosti ve sdružení za závazky sdružení z titulu provedené daňové kontroly v době, kdy již nebyl účastníkem sdružení, a došlo-li ze strany stávající účastníků sdružení k přepracování účetnictví po jeho ukončení činnosti ve sdružení.“
V dané věci bylo sporné, zda došlo po vyloučení žalovaného ze sdružení k přepracování účetnictví. Odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že k přepracování účetnictví nedošlo. Z uvedeného je zřejmé, že řešení otázky již žalovaný navrhl podrobit dovolacímu přezkumu, je bez právního významu pro danou konkrétní věc, odvolací soud takovou otázku s přihlédnutím ke skutkovému zjištění neřešil, a na této otázce tudíž ani jeho rozhodnutí nespočívá. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že není možno dovolatelem položenou otázku považovat za otázku zásadního významu, neboť otázkou, která má po právní stránce zásadní význam, je jen taková otázka, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující.
Dovolatel se rovněž nesprávně domnívá, že neodpovídá za závazky sdružení, pokud Finanční úřad v N. vyměřil nedoplatek na dani z přidané hodnoty a penále v roce 1996, tedy po vyloučení žalovaného ze sdružení. Odvolací soud však vyšel ze skutkového zjištění, že povinnost zaplatit nedoplatek daně z přidané hodnoty a penále vznikla před skončením členství žalovaného ve sdružení a správně konstatoval, že rozhodnutí Finančního úřadu v N. pouze tuto povinnost deklarovalo; žalovaný tak odpovídá za předmětný závazek sdružení ve smyslu §840 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání proti napadenému rozsudku není podle §239 odst. 2 přípustné.
Námitka žalovaného, že odvolací soud neprovedl důkaz účetnictvím sdružení a že nesprávně hodnotil provedené důkazy, směřují k uplatnění dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř. Tyto dovolací důvody, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze uplatnit jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud České republiky podané dovolání jako nepřípustné, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu