ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.137.2002.1
sp. zn. 33 Odo 137/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně D. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému F. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 188/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2001 č. j. 26 Co 283/2001 - 49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
5 075 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 13. února 2001 č. j. 7 C 188/99 – 37 zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí jedné poloviny domu čp. 2263 postaveného na stavební parcele č. 3246 o výměře 94 m2 a stavební parcely č. 3246 a dále zahrady p. č. 2049/4 o výměře 719 m2, vše zapsané na listu vlastnictví č. … pro katastrální území a obec D., okres T., u Katastrálního úřadu v T.; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně darovala žalovanému darovací smlouvou ze dne 9. 3. 1992 jednu ideální čtvrtinu předmětných nemovitostí a dopisem ze dne 27. 3. 1998 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení daru podle §630 obč. zák. Soud učinil závěr, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť pro zápis svého práva do katastru nemovitostí nezbývá žalobkyni jinak, než si opatřit rozhodnutí soudu, jestliže žalovaný tvrdí, že se vrácení daru žalobkyně domáhá neprávem. Dále dospěl k závěru, že žalobkyně učinila výzvou k vrácení daru formálně bezvadný právní úkon, ale vzhledem k postojům žalobkyně k nevěrám žalovaného, celkovému průběhu jejich manželství, okolnostem darování předmětných nemovitostí (kdy v důsledku příslibu darování předmětných nemovitostí žalovaný přispěl žalobkyni na vypořádací podíl zrušeného spoluvlastnictví s jejím bývalým manželem) a ke skutečnosti, že žalovaný se slečnou S. bydlí v předmětném domě odděleně od žalobkyně, dovodil, že intenzita porušení dobrých mravů jakožto objektivního systému obecně sdílených morálních pravidel ze strany žalovaného nebyla tak vysoká, aby naplnila znak hrubého porušení dobrých mravů, a to i za situace, kdy subjektivně mohla daná situace ze strany žalobkyně vyvolat pocit ponížení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. září 2001 č. j. 26 Co 283/2001 - 49 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí jedné poloviny domu čp. 2263 postaveného na stavební parcele č. 3246 o výměře 94 m2 a této stavební parcely č. 3246, zahrady p. č. 2049/4 o výměře 719 m2, vše zapsané na listu vlastnictví č. … pro katastrální území a obec D., okres T., u Katastrálního úřadu v T.; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Shodně jako okresní soud dovodil, že právní úkon žalobkyně k vrácení daru je po formální stránce bezvadný, nesouhlasil však se závěrem, že rozsah a intenzita závadného jednání žalovaného nenaplňuje skutkovou podstatu pro vrácení daru podle §630 obč. zák. Uzavřel, že jednání žalovaného je nutno hodnotit sice s přihlédnutím k tomu, jakou kvalitu mělo manželství účastníků, nikoli se zřetelem k tomu, že i žalovaný daroval žalobkyni věc větší hodnoty, neboť oba účastníci přijali dar a nabyli tak na sobě nezávislá vlastnická práva, jejichž existence závisela na volbě chování obdarovaného a možné volbě práva daného dárci ustanovením §630 obč. zák. Jednání žalovaného posoudil odvolací soud z pohledu §18 zákona o rodině, podle něhož jsou manželé povinni, mimo jiné, být si věrni a vzájemně respektovat svoji důstojnost, a vyšel z důkazů, že manželství účastníků bylo rozvedeno s tím, že příčina rozvratu manželství spočívá výlučně na straně žalovaného, který „udržuje známost s devatenáctiletou dívkou, kterou nastěhoval do domu, kde žije i manželka a dcera“. Dospěl k závěru, že tato skutečnost je hrubým porušením dobrých mravů, neboť žalovaný porušil manželskou věrnost způsobem znevažujícím důstojnost žalobkyně, když tuto vystavil pro ni nepřijatelnému postavení. Intenzitu jednání žalovaného nemohla oslabit ani skutečnost, že se svojí přítelkyní žil v domě v oddělené bytové jednotce, případně, že již před navázáním známosti se slečnou S. byly vztahy mezi manžely narušeny. Žila-li žalobkyně v manželství s žalovaným i poté, co i v dřívější době navázal mimomanželské známosti, činila tak v zájmu zachování rodinného zázemí pro jejich dceru. Odvolací soud uzavřel, že výkon práva daného žalobkyni ustanovením §630 obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák. jen proto, že žalovaný daroval žalobkyni částku nejméně sto tisíc korun, jestliže se vytýkaného závadového jednání žalovaný dopustil na základě své volby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Připomíná, že dobré mravy jsou pravidla pružná, nikoli strnulá, a je proto třeba vykládat je stejně pružně, vždy se zaměřením na čas, společenské poměry a s přihlédnutím ke konkrétním vztahům, což odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neučinil. Odvolacímu soudu dále vytýká, že podcenil skutečnost, že žalovaný ze svého poskytl žalobkyni na výplatu podílu z bezpodílového spoluvlastnictví jejímu bývalému manželovi vysokou finanční částku. Zohledněno mělo být, že předchozí manželství žalovaného bylo rozvedeno právě z důvodu známosti se žalobkyní, která věděla, že udržuje intimní vztah se ženatým mužem, a že žalovaný prodal svoje nemovitosti, připravil se o svůj majetek a možnost bydlení, proto aby vysokou finanční částku předal žalobkyni a nastěhoval se k ní. Při podrobném rozboru a hodnocení takto se vyvíjejících vztahů lze mít podle dovolatele za to, že šlo o zakrytou kupní smlouvu mezi žalobkyní a žalovaným. Další výtka žalovaného směřuje k tomu, že se vůbec nezabýval otázkou, zda je vůbec přípustné vést v daném případě řízení na základě určovací žaloby. Dovolatel zastává názor, že není v dané věci dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnictví; žalovaný v domě, jehož čtvrtina mu byla žalobkyní darována stále bydlí, nemá jiný byt či nemovitosti k bydlení, a žalobkyně měla zvolit žalobu na plnění, tj. na vyklizení nemovitosti. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Zdůrazňuje, že žalovaný tím, že si nastěhoval novou partnerku do společného domu, uvedl žalobkyni s přihlédnutím k místním poměrům a k jejímu povolání k naprosto stresujícímu stavu a ponížení, čímž překročil míru slušnosti hrubým způsobem. Námitku dovolatele, že nebylo v daném případě přípustné vést řízení na základě určovací žaloby, považuje žalobkyně za neopodstatněnou a názor žalovaného, že žalobkyně nežádala vyklizení nemovitosti, jejíž část žalovaný užíval k bydlení, za zcela právně irelevantní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř. a neshledal dovolání důvodným.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §630 obč. zák. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy. Závěr, zda se žalobkyně důvodně domáhá vrácení daru, záviselo v daném případě na zodpovězení otázky, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není totiž jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale jen takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, ale i podle subjektivního názoru dárce.
Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávný právní závěr o hrubém porušení dobrých mravů žalovaným ve smyslu §630 obč. zák., jestliže intenzitu porušení morálních pravidel hodnotil podle objektivního kritéria s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, kdy žalovaný porušil manželskou věrnost způsobem, kterým znevážil důstojnost žalobkyně, když tuto vystavil pro ni nepřijatelnému ponížení. Takové chování žalovaného se bezesporu hrubě příčí dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi manžely určuje, jaký má být obsah jejich jednání.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele, že žalobkyně neměla v řízení proti žalovanému užít nástroj v podobě určovací žaloby, ale měla zvolit žalobu na plnění – na vyklizení nemovitosti. Žalovaný má za to, že soudy se touto otázkou náležitě nezabývaly.
Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že v projednávané věci je ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a právní závěr odůvodnil, obsáhl tím i zdůvodnění, že nebylo namístě podání žaloby o splnění povinnosti. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil; uvedený právní závěr nebyl v tomto směru v odvolacím řízení nijak zpochybněn. Žaloba na plnění – na vyklizení nemovitosti přichází v úvahu pouze tam, kde lze z titulu vlastnického (případně jiného) práva toto vyklizení žádat. Vyklizení však není možné požadovat v žalované věci, neboť podílem žalobkyně je ideální podíl nemovitosti a tento ideální podíl byl darovací smlouvou převeden aniž by došlo k dohodě o fyzickém předání části domu tomuto dílu odpovídající. Z titulu vlastnictví ideálního podílu není možné požadovat vyklizení celé nemovitosti a vyklizení ideálního podílu možné není, protože tento díl určen není. Formou, kterou lze dosáhnout případného uvedení do stavu před darováním, tak jak vyplývá z ustanovení §630 obč. zák., je proto žaloba určovací, kterou by bylo vlastnické právo žalobkyně určeno.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení - určení, zda tu právní vztah nebo právo k nemovitosti je či není) ve výši 5 000 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., §5 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.). Ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalovanému, aby náhradu nákladů řízení v celkové výši 5 075 Kč zaplatil žalobkyni k rukám advokátky, která ji v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. dubna 2002
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu