ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.16.2001.1
sp. zn. 33 Odo 16/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce A. H., proti žalovanému O. B., zastoupenému, advokátem, o odstranění vady střechy, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 881/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2000, č.j. 17 Co 725/99-257, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2000, č.j. 17 Co 725/99-257, jímž bylo odmítnuto odvolání žalovaného, se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému bylo uloženo provedením v žalobním návrhu specifikovaných prací bezplatně odstranit vady pokrývačských, izolačních a klempířských konstrukcí střechy rodinného domu čp. 24 v obci K., které se projevují zatékáním vody střechou při dešti a nedostatečným odvodem vody ze střechy.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 16. září 1999 č.j. 9 C 881/97-195 poté, co připustil změnu žaloby učiněnou podáním žalobce ze dne 9. 9. 1999, uložil žalovanému povinnost na své náklady provést na domě čp. 24 v obci K., který je ve vlastnictví manželů A. a V. H., zde vyjmenované práce, v části, ve které se žalobce domáhal provedení dalších prací, než jsou v rozsudečném výroku vyjmenovány, soud prvního stupně žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. října 2000, č.j. 17 Co 725/99-257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, jakož i ve výrocích o nákladech řízení, a odmítl odvolání proti výroku, jímž byla připuštěna změna žaloby. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání proti rozsudku.
Shodně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že na základě smlouvy o dílo, uzavřené účastníky dne 26. 7. 1995, žalovaný provedl pokrytí střechy rodinného domku čp. 24 ve K., který vlastní žalobce a jeho manželka. Dílo (pokrytí střechy) vykazovalo vadu, projevující se v zatékání vody střechou a nedostatečným odvodem vody se střechy. Vadu kvalifikoval odvolací soud jako odstranitelnou a požadavek žalobce na bezplatné odstranění zjištěné vady shledal oprávněným. Odvolání žalovaného směřující proti výroku, jímž soud prvního stupně rozhodl o změně žaloby, posoudil odvolací soud jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje především z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 („o.s.ř.“), když pro pochybení, která soudům obou stupňů v dovolání vytýká, shledává rozhodnutí zásadně právně významným. Nesprávným shledává především postup soudu prvního stupně spočívající v tom, že žalovanému nebyla před rozhodnutím ve věci samé doručena změna žaloby a on proto nemohl na tuto změnu reagovat a byl poškozen na svých právech. Zmíněný nedostatek nebyl v odvolacím řízení zhojen, protože odvolací soud „se nezabýval řádně ani skutkovým stavem, ani právními závěry“. Žalovaný je navíc přesvědčen, že rozhodl-li soud prvního stupně o změně žaloby rozsudkem, je proti rozhodnutí podle žalovaného odvolání přípustné a nesouhlasí proto s opačným názorem odvolacího soudu; v této souvislosti zdůrazňuje, že podle §202 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. není odvolání přípustné proti usnesení, nikoli však proti rozsudku. Nadále je také přesvědčen, že soudy obou stupňů rozhodly nad rámec žalobního návrhu, aniž byly splněny zákonné podmínky podle §153 odst. 2 o.s.ř. a že jeho odvolání nebylo projednáno v mezích, ve kterých se přezkumu domáhal; odvolací soud se totiž nezabýval rozpory v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se znaleckým posudkem, který byl v řízení vypracován znalcem bez patřičné odbornosti. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil v dovoláním napadených výrocích jak rozsudek odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., který se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno 11. září 2000, Nejvyšší soud – jako soud dovolací (§28 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §10a o.s.ř.) – dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. do 31. prosince 2001 – dále opět jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.). Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky; ty neztrácejí svou solitérní povahu a přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §236 až 239 o.s.ř. je třeba posuzovat u každého z nich zvlášť. Ve vazbě na okolnost, že žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně ve výrocích I, II a V, bylo namístě zabývat se věcí nejprve z pohledu přípustnosti dovolání.
Dovolání směřující proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla připuštěna změna žaloby je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř., nebylo však shledáno důvodným.
I když se rozhodnutí o připuštění změny žaloby ve smyslu ustanovení §95 odst. 1, 2 o.s.ř. stalo součástí rozsudku soudu prvního stupně, nemůže to nic změnit na skutečnosti, že z hlediska svého obsahového charakteru se jedná o usnesení, které není rozhodnutím o věci samé (srov. §152 odst. 1, §167 odst. 1 o.s.ř.). Jestliže odvolací soud odvolání žalovaného směřující proti výroku, jímž soud prvního stupně připustil změnu žaloby, odmítl, rozhodl správně podle §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť odvolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není podle §202 odst. 2 písm. f/ o.s.ř. tento opravný prostředek přípustný. Dovolací soud proto dovolání žalovaného směřující proti výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalovaného, jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).
Dovolání žalovaného směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nebylo shledáno nepřípustným.
Přípustnost dovolání napadajícího výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dovozuje žalovaný z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. s odůvodněním, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, přestože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Protože přípustnost dovolání proti zmíněnému výroku nemůže být založena podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (ve věci nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen) anebo podle §239 odst. 1 o.s.ř. (návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl), může být dovolání proti zmíněnému potvrzujícímu výroku přípustné jen jestliže rozsudek odvolacího soudu trpí některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo právě při splnění podmínek uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., kterého se žalovaný výslovně dovolává.
V dovolání směřujícímu proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že nezjednal nápravu předchozího pochybení soudu prvního stupně spočívajícího v tom, že o připuštění změny žaloby bylo – bez bližšího odůvodnění - rozhodnuto až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, že bylo rozhodnuto nad rámec žalobního návrhu, aniž byly splněny podmínky ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř., a že ani v odvolacím řízení nebyla věc projednána v mezích, v nichž se žalovaný jako odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, když odvolací soud „se nezabýval rozpory v odůvodnění rozsudku okresního soudu se znaleckým posudkem, který ještě k tomu prováděl znalec bez patřičné odbornosti a uložil žalovanému provedení prací, demontáží a následných montáží i u prací, které žalovaný vůbec neprováděl, případně nezavinil“. V těchto pochybeních soudů obou stupňů spatřuje dovolatel zkrácení svých práv a je přesvědčen, že zmíněné vady mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobce ve svém podání ze dne 9. 9. 1999 v reakci na v řízení vypracovaný znalecký posudek specifikoval technologický postup provádění jednotlivých výkonů směřujících k dosažení žalovaného cíle, tj. k odstranění vytčených vad díla (střechy a klempířských konstrukcí). I když lze pochybovat o tom, že uvedeným podáním žalobce ve skutečnosti změnil žalobu (jak bylo zmíněno, obsah podání svědčí spíše pro závěr o specifikaci žalobního návrhu), soud prvního stupně posoudil podání žalobce ze dne 9. 9. 1999 jako změnu žaloby a rozhodl o jejím připuštění až v rozsudku ze dne 16. 9.1999 č.j.9 C 881/97-195, jímž rozhodl o věci samé. Jednání, které bezprostředně předcházelo vydání rozsudku, resp. při němž byl tento rozsudek vyhlášen, se žalovaný, ani jeho zástupce z řad advokátů nezúčastnili, přičemž „změněná“ žaloba nebyla žalovanému, resp. jeho zástupci před vyhlášením rozsudku doručena. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně již žalovaný věcně argumentuje ve vztahu ke „změněné“ žalobě, přičemž upozorňuje i na procesní pochybení týkající se nedoručení změny žaloby žalovanému.
Povinnost doručení změny žaloby do vlastních rukou účastníka řízení (příp. jeho zástupce), pokud nebyl přítomen jednání, při němž ke změně došlo (§95 odst. 1 o.s.ř.) je vyjádřením toho, aby tomuto účastníku bylo umožněno se ve vztahu ke změně žaloby náležitě procesně bránit (tj. vyjádřit se ke změně, činit návrhy na provedení dalších důkazů apod.). Tyto procesní prostředky žalovaný v odvolacím řízení měl a také je využil. Případné procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že o připuštění „změny“ žaloby rozhodl až v konečném rozhodnutí, přičemž „změněnou“ žalobu žalovanému doručil dodatečně po vyhlášení rozsudku, jímž rozhodl o věci samé, tudíž nejen nemůže být kvalifikováno jako jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak tvrdí žalovaný, ale nezakládá ani zmatečnost řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., tedy vadu, která by činila dovolání žalovaného přípustným, a k níž by byl dovolací soud povinen přihlížet i tehdy, kdyby nebyla v dovolání namítána.
Ani námitky žalovaného, že soudy obou stupňů rozhodly nad rámec žalobního návrhu a že odvolací soud věc neprojednal v mezích, v nichž se žalovaný jako odvolatel dožadoval přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, nejsou způsobilé zvrátit závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání směřujícího proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejde-li o řízení, která soud může zahájit i bez návrhu (srov. §81 o.s.ř.), občanské soudní řízení se podle ustanovení §79 o.s.ř. zahajuje zásadně na návrh. V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (tj. ve sporném řízení, o které se jedná i v daném případě) se návrh označuje jako „žaloba“. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení v této věci bylo zahájeno návrhem žalobce ze dne 29. 10. 1997. Nelze tedy důvodně tvrdit, že by v této věci, která nemohla být zahájena bez návrhu, nebyl podán návrh na zahájení řízení. Jen v takové případě by totiž byla naplněna vada uvedená v ustanovení §237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. Okolnost, že by soudy – jak žalovaný v dovolání namítá – překročily rámec žaloby, když způsob v žalobě požadovaného odstranění vad díla byl formulován ve smyslu znaleckého posudku, resp. že odvolací soud – podle způsobu odůvodnění svého rozhodnutí - neprojednal věc v mezích, v nichž se žalovaný coby odvolatel domáhal přezkumu věci v odvolacím řízení, nezakládá ani vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.; soudní praxe kvalifikuje takový postup jako jinou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. 1 Cdon 877/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1998 pod č. 38). Tímto dovolacím důvodem se však dovolací soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po právní stránce totiž jednoznačně vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž – vedle důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. – již pouze důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Lze uzavřít, že nezpochybňuje-li žalovaný svými dovolacími námitkami samotné právní posouzení věci odvolacím soudem (nevytýká totiž odvolacímu soudu, že by na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, anebo že by aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo že by ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry) a jeho výhrady namířené proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, se týkají výlučně procesního postupu soudů obou stupňů, který vydání rozhodnutí ve věci předcházel, nebo-li veškerá argumentace je zaměřena k tvrzení existence vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k jejichž existenci může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné) a netrpí-li řízení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř., je jeho dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nepřípustné.
Dovolání žalovaného směřuje výslovně i proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jakož i proti výroku, jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích). Uvedené výroky – ač jsou součástí rozsudku – mají povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř.) a proto bylo na místě uvážit přípustnost dovolání žalovaného v tomto směru jak z pohledu již zmiňovaných ustanovení §237 odst. 1 a §239 o.s.ř., tak rovněž i z pohledu ustanovení §238a o.s.ř. Jak bylo již shora uvedeno vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. řízení nezatěžují. Ustanovení §239 o.s.ř. přípustnost dovolání proti zmíněným akcesorickým výrokům nezakládá, neboť nejde o usnesení ve věci samé. Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. je v posuzovaném případě vyloučena již proto, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení potvrdil, a rozhodl-li o nákladech odvolacího řízení, nejde o rozhodnutí měnící ani potvrzující; písmenům b/ až f/ ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. pak nelze usnesení o nákladech řízení podřadit.
Pokud jde o dovoláním napadené výroky, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení - nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §238 odst. 1, §238a, ani §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. a nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř.; Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 4 věty prvé o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. proto dovolání žalovaného v uvedeném rozsahu jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu svých nákladů a žalobci, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu