ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.218.2002.1
sp. zn. 33 Odo 218/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. V., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 80 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 420/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. srpna 2001 č. j. 17 Co 102/2000-49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 16. listopadu 1999 č. j. 10 C 420/98-32 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 80 600 Kč s 21% úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci spolu s J. B. založili smlouvou ze dne 1. 6. 1991 konsorcium, které zaniklo k 31. 12. 1992. V souvislosti s majetkoprávním vypořádáním zaniklého konsorcia se žalovaný dne 21. 9. 1995 písemně zavázal zaplatit žalobci částku 80 600 Kč do 15 dnů ode dne převodu vlastnického práva k nemovitosti čp. 3 v S. za podmínky, že se mu podaří tuto nemovitost prodat, nejpozději však ve lhůtě do 31. 12. 1996. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalovaného, že dosud nedošlo ke splatnosti závazku, neboť nedošlo k převodu vlastnického práva k uvedené nemovitosti. S odkazem na znění závazku žalovaného v písemné dohodě účastníků z 21. 9. 1995 dospěl k závěru, že nemohou být žádné pochybnosti o tom, že žalovaný se jednoznačně zavázal závazek uspokojit nejpozději ve lhůtě do 31. 12. 1996.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. srpna 2001 č. j. 17 Co 102/2000-49 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 80 600 Kč, potvrdil, ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 21% úrok z částky 80 600 Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 5% úrok z částky 80 600 Kč od 1. 1. 1997 do zaplacení, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry, které soud prvního stupně učinil na základě provedených důkazů, neshledal však správnými právní závěry, k nimž soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu dospěl. V dané věci uplatněný peněžitý nárok je nárokem představujícím majetkoprávní vypořádání z činnosti konsorcia, které vzniklo ke dni 1. 6. 1991 podle §106za hospodářského zákoníku a přetrvalo po 1. 1. 1992. Konsorcium bylo institutem upraveným až do 31. 12. 1991 toliko hospodářským zákoníkem, takže při posuzování nároků vzniklých z jeho činnosti, včetně nároků na majetkoprávní vypořádání společníků po zániku konsorcia, je nutné vycházet jen z přechodných ustanovení obchodního zákoníku. Ten v §763 odst. 1 větě druhé stanoví, že právní vztahy vzniklé přede dnem jeho účinnosti (tj. před 1. 1. 1992) a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti obchodního zákoníku, se řídí dosavadními předpisy. V důsledku toho se právní režim a majetkoprávní vypořádání činnosti konsorcia, které vzniklo 1. 6. 1991 a přetrvalo i po 1. 1. 1992, podle odvolacího soudu i nadále řídí hospodářským zákoníkem, a to včetně dohody účastníků o majetkovém vypořádání společné činnosti. Písemné prohlášení žalovaného, že v souvislosti s majetkoprávním vypořádáním zaniklého konsorcia žalobci dluží a zavazuje se mu vyplatit částku 80 600 Kč, je nutno po právní stránce posoudit jako uznání závazku ve smyslu §132 hospodářského zákoníku. Právo na úrok z prodlení a jeho výše se řídí režimem §378a hospodářského zákoníku, podle kterého je-li organizace (ve smyslu §1 odst. 1 hospodářského zákoníku) v prodlení s placením peněžitého závazku, může oprávněná organizace v případech, na které se nevztahují ustanovení §378 odst. 1 a 2 (upravující poplatek z prodlení) požadovat zaplacení úroku z prodlení ve výši 5% ročně, pokud není v právních předpisech (týkajících se hospodářskoprávních vztahů) stanoveno něco jiného. Žalovaný svůj závazek zaplatit uvedenou částku nejpozději do 31. 12. 1996 nesplnil, takže žalobci spolu s dlužnou částkou náleží i úrok z prodlení s placením peněžitého závazku ve výši 5% ročně podle citovaného ustanovení hospodářského zákoníku.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba v rozsahu, ve kterém žalobce požadoval zaplacení úroku převyšujícího 5 % z částky 80 600 Kč od 1. 1. 1997 do zaplacení, podal žalobce dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právní nároky vzniklé z činnosti konsorcia, včetně nároků na majetkoprávní vypořádání, se podle přechodných ustanovení obchodního zákoníku řídí zákoníkem hospodářským. I když konsorcium vzniklo podle §106za a násl. hospodářského zákoníku, majetkoprávní vypořádání účastníků konsorcia se řídí občanským zákoníkem, neboť hospodářský zákoník až do svého zániku neupravoval majetkoprávní vztahy mezi účastníky konsorcia. Dohoda účastníků ze dne 21. 9. 1995 proto založila občanskoprávní vztah, neboť byla uzavřena po zániku hospodářského zákoníku a za účinnosti občanského zákoníku a řídí se konkrétně §489 občanského zákoníku. Žalobce má proto podle nařízení vlády č. 142/94 Sb. nárok na úrok z prodlení ve výši 21 %, tj. dvojnásobek diskontní sazby, od splatnosti dlužné částky. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1
o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Právní posouzení věci je nesprávné [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.], jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě odvolací soud posoudil konsorcium založené účastníky řízení dne 1. 6. 1991 podle §106za a násl. hospodářského zákoníku (ve znění novely provedené zákonem č. 103/1990 Sb.) a podrobně odůvodnil srovnáním přechodných ustanovení obchodního zákoníku s přechodnými ustanoveními občanského zákoníku upravující právní vztahy po 1. 1. 1992, proč nároky ze zaniklého konsorcia se řídí hospodářským zákoníkem. Právní posouzení věci odvolacím soudem považuje Nejvyšší soud za zcela přesné a vyčerpávající a přijaté právní závěry za správné. Názor dovolatele, že majetkoprávní vztahy mezi účastníky konsorcia, zřízeného podle §106za a násl. hospodářského zákoníku, a dále vzájemné nároky po zániku tohoto konsorcia jsou vztahy občanskoprávními, je mylný. Vztah mezi občanským zákoníkem a zákoníkem hospodářským nebyl vztahem zákona obecného k zákonu zvláštnímu, jak platí od 1. 1. 1992 pro vztah občanského zákoníku a zákoníku obchodního. Je proto vyloučeno, aby konsorcium vzniklé podle hospodářského zákoníku založilo vztahy mezi jeho účastníky, které by se řídily právní úpravou podle občanského zákoníku, jak se nesprávně domnívá dovolatel. Konsorcium bylo institutem jen hospodářského zákoníku, neboť po jeho zrušení jak občanský zákoník, tak obchodní zákoník výslovně nepřevzaly do svých ustanovení konsorcium tak, jak dříve tento institut upravoval hospodářský zákoník. Neučinily to tak ani ustanovením §875 odst. 1 občanského zákoníku. To proto, že uvedené ustanovení občanského zákoníku stanovilo pro dobu od 1. 1. 1992 fikci transformace dřívějších zájmových sdružení na zájmová sdružení právnických osob (§20f) jen pro ta sdružení vzniklá podle hospodářského zákoníku, která měl na mysli §360 a) a §360 b) hospodářského zákoníku. Mezi taková sdružení konsorcia nepatřila. Odvolací soud tudíž správně dovodil, že na konsorcia, která přetrvala i po 1. 1. 1992, nedopadalo ustanovení §868 občanského zákoníku o nepravé zpětné účinnosti a nespravovala se právním režimem obsahem a účelem nejbližšího institutu, tedy právním režimem smlouvy o sdružení podle §829 a násl. občanského zákoníku. Proto je nutno při posuzování nároků vzniklých z činnosti konsorcia vycházet právě jen z přechodných ustanovení obchodního zákoníku, podle jehož §763 odst. 1 se tímto zákonem řídí až ty právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti obchodního zákoníku, se řídí dosavadními předpisy. V důsledku toho se řídí právní režim konsorcia, které vzniklo ještě před 1. 1. 1992 a které přetrvalo i po 1. 1. 1992, i nadále hospodářským zákoníkem; podle hospodářského zákoníku je proto nutno posuzovat i nárok na úrok z prodlení. Pokud tedy odvolací soud při posuzování tohoto nároku vycházel z §378a hospodářského zákoníku a přiznal žalobci úrok z prodlení ve výši 5% ročně z dlužné částky, byl jeho postup zcela v souladu s platnou právní úpravou.
Z výše uvedených skutečností tedy vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu