ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.219.2001.1
sp. zn. 33 Odo 219/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené, advokátem, proti žalovaným l. M. K., zastoupenému, advokátem, 2. A. F., a 3. K. J., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 293 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 361/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2001 č. j. 21 Co 4/2001-203, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2001 č. j. 21 Co 4/2001-203, pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. října 2000 č. j. 12 C 361/94-173 co do částky 145 462 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení, pokud jím byl tento rozsudek změněn tak, že se žaloba zamítá ještě ohledně částky 5 239 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení, a pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (včetně výroku o znalečném) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. října 2000 č. j. 12 C 361/94-173, pokud jím bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 5 239 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 145 462 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení a pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (včetně výroků o znalečném), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. října 2000 č. j. 12 C 361/94-173 uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 36 018 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení, co do částky 256 982 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení (včetně povinnosti zaplatit znalečné) a o vrácení přeplatku znalečného. Soud prvního stupně tak učinil poté, co Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. března 2000 č. j. 21 Co 141/2000-153 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. srpna 1999 č. j. 12 C 361/94-121, jímž byla žalovaným stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 181 480 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení, co do částky 111 520 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení byla žaloba zamítnuta, bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o vrácení přeplatku znalečného, ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc se závazným právním názorem vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastníky řízení došlo v souladu s §262 a 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „ObchZ“) k uzavření platné smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo provedení rekonstrukce uliční fasády domu žalobkyně v P. 7, D. č. 6/392, včetně oplechování říms a parapetů, venkovních nátěrů oken, nátěrů vstupních vrat, opravy omítek a vymalování chodby, montáže a demontáže lešení, odvozu sutě. Žalobkyně řádně uplatnila svá práva z odpovědnosti za vady díla podle §562 ObchZ s tím, že provedla volbu svého nároku ve smyslu §437 ObchZ, a to požadavkem na slevu z ceny díla. Nárok na slevu z ceny díla pak soud prvého stupně vyčíslil v návaznosti na znalecký posudek v rozsahu 9,2 % z celkové ceny fasády, přičemž při výpočtu vycházel z ceny fasády ve výši 391 500 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že při použití obchodního zákoníku na projednávaný smluvní vztah nepřipadá v úvahu neplatnost smlouvy podle §39 občanského zákoníku, neboť tento institut obchodní zákoník nezná. Nelze dospět ani k závěru, že by smlouva byla neplatná pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku z důvodu, že byla sjednána cena vyšší než obvyklá, jak tomu bylo v daném případě.
K odvolání žalobkyně, prvého a třetího žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2001 č. j. 21 Co 4/2001-203 změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu zamítl ještě ohledně částky 5 239 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku a ve vztahu k přisouzené částce nad 4 830 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně povinnosti zaplatit znalečné, a o vrácení znalečného. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že předmětná smlouva o dílo se řídí obchodním zákoníkem, protože si to tak v jejím textu odkazem na §262 odst. 1 ObchZ strany sjednaly, a že jde o platnou smlouvu z hlediska subjektů, které ji uzavřely, protože žalovaní ji uzavřeli pod názvem, který užívají ke společnému podnikání. Odvolací soud dále dovodil, že dohoda o ceně je věcí účastníků smlouvy a proto není důvodná námitka žalobkyně, že smlouva je absolutně neplatná v důsledku předražení díla. Odvolací soud však shledal nesprávným výpočet výše slevy z ceny díla, když soud prvního stupně vycházel z ceny díla ve výši 391 500 Kč neobsahující stanovenou daň z přidané hodnoty ve výši 5 %. Odvolací soud vyšel z celkové sjednané ceny díla ve výši 411 076 Kč, od které odečetl hodnotu prací nesouvisejících s provedením fasády (klempířské práce, vyklizení dvora, výměna dvou kusů oken, nátěry dveří, oken, včetně malby chodby) ve výši 76 525 Kč a na základě volné úvahy dospěl k částce 334 550 Kč, z níž pak vypočetl slevu ve výši stanovené znalcem na 9,2 % z ceny díla, což činí 30 778,60 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z absence výslovného písemného ujednání v předmětné smlouvě o dílo, že se celý sjednaný závazkový vztah řídí obchodním zákoníkem, dovozuje, že se tato smlouva řídí občanským zákoníkem (dále též jen „ObčZ“). Žalobkyně má za to, že „dohoda o volbě práva je úkonem natolik závažným, že projev vůle musí být dostatečně určitý a zřejmý. Takový projev vůle ve smlouvě chybí.“ Podle názoru žalobkyně byla sjednaná cena s daní z přidané hodnoty ve výši 411 075 Kč předražena o více než 300%, a proto je podle §39 a §3 odst. 1 ObčZ smlouva o dílo neplatná, takže by se účastníci řízení měli vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení. Žalobkyně též namítla, že odvolací soud při výpočtu slevy z ceny díla odečetl od celkové ceny díla částku 9 900 Kč za výměnu dvou kusů oken. Výměna oken však nebyla předmětem smlouvy o dílo. Nemůže být proto při výpočtu ceny díla a slevy z této ceny brána v úvahu. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 6. října 2000.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, se zabýval nejprve otázkou, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.
Podle §240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání.
V daném případě odvolací soud mj. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byl žalobkyni přiznán nárok na zaplacení částky 25 949 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení. V této části je tedy dovolání subjektivně nepřípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech.
Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu je tedy dovolání přípustné proti výroku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá ještě ohledně částky 5 239 Kč s příslušenstvím.
Podle §238 odst. l písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soud, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě je podle tohoto ustanovení dovolání přípustné v rozsahu výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně co do rozdílu mezi částkou 181 480 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení (tj. částkou přiznanou žalobkyni prvním rozsudkem soudu prvního stupně) a částkou 36 018 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení (tj. částkou přiznanou žalobkyni druhým rozsudkem soudu prvního stupně, v němž byl soud vázán právním názorem odvolacího soudu).
Ve zbývajícím rozsahu není dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně, přípustné, neboť nejsou dány ani podmínky ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení, ani podmínky ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku odvolacího soudu nevyplývá ani z ustanovení §239 o. s. ř., neboť odvolací soud proti svému rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil a žalobkyně ani návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu neučinila.
Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v části, v níž je dovolání přípustné, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Tyto vady nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu se nepodávají.
Nejvyšší soud poté posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, tedy podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 o. s. ř.). Předmětem dovolacího přezkumu je především otázka, zda v daném případě jde o vztah občanskoprávní či obchodněprávní a zda tedy na posuzovaný závazkový vztah mohl soud ve smyslu §262 ObchZ aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, a dále posouzení platnosti smlouvy o dílo uzavřené účastníky řízení z hlediska sjednané výše ceny.
Vzhledem k datu uzavření smlouvy o dílo, tj. 22. 2. 1993, je při posouzení otázky aplikace §262 ObchZ třeba vycházet z obchodního zákoníku v tehdy platném znění, tedy ve znění zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 591/1992 Sb. Ustanovení §262 ObchZ umožňuje kterýmkoli subjektům dohodnout se písemně o tom, že se jejich právní vztah podrobí režimu obchodního zákoníku, třebaže jde o závazek, na nějž podle §261 ObchZ tento zákoník aplikovatelný není. Obchodním zákoníkem se řídí i vztahy vzniklé při zajištění závazků ze smluv, pokud osoba poskytující zajištění s tím projeví souhlas nebo v době vzniku zajištění ví, že zajišťovaný závazek se řídí obchodním zákoníkem. V odborné literatuře se takovéto vztahy označují jako fakultativní obchody. Dohoda o tom, že se závazkové vztahy, které nespadají pod obchodní závazkové vztahy uvedené v §261 ObchZ a nevztahuje se tedy na ně jinak obchodní zákoník, řídí obchodním zákoníkem, musí mít písemnou formu.
V posuzovaném případě jde o závazkový vztah mezi fyzickou osobou, která není podnikatelem a podnikateli, a tento závazkový vztah nespadá pod obchodní závazkové vztahy ve smyslu §261 ObchZ. V předmětné smlouvě o dílo je v jejím záhlaví uvedeno - „smlouva o dílo uzavřená podle §262, 263, 536 a následujících obchodního zákoníku“. Tímto označením dali účastníci jasně najevo, že si přejí svůj vztah podřídit obchodnímu zákoníku. Úmysl účastníků použít úpravy tohoto zákona je zřejmá i z textu celé smlouvy, která v jednotlivých částech konkretizuje příslušná ustanovení citovaného zákona. Závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky došlo k dohodě podle §262 ObchZ, že jejich závazkový vztah se bude řídit obchodním zákoníkem, je tedy správný.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, že odvolací soud při výpočtu slevy z ceny díla nesprávně odečetl od celkové ceny díla částku 9 900 Kč za výměnu dvou kusů oken. I když dovolatelka uvádí, že uplatňuje pouze dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., směřuje tato námitka směřuje k uplatnění dvou dovolacích důvodů – za prvé, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3písm. c) o. s. ř.], za druhé, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Skutkové zjištění nemá podle dovolatelky oporu v provedeném dokazování v tom, že v ceně za provedené dílo byla zahrnuta částka 9 900 Kč za výměnu dvou kusů oken. Právní posouzení je v této části podle žalobkyně nesprávné v tom, že výměna oken nebyla předmětem smlouvy o dílo mezi účastníky řízení a tudíž nemůže být při výpočtu ceny díla brána v úvahu.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že při výpočtu slevy z ceny díla je třeba brát v úvahu pouze hodnotu prací, které představují vlastní opravu fasády, nikoliv hodnotu dalších prací, jako prací klempířských, vyklizení dvora, výměny dvou kusů oken, nátěrů a maleb. Vady se totiž vyskytovaly pouze na fasádě a i znalecký ústav považoval za přiměřenou slevu ve výši 9, 2 % z ceny vlastní fasády, nikoliv i z ceny dalších prací. Rovněž skutkové zjištění odvolacího soudu, že součástí fakturované ceny byla i hodnota dvou vyměněných oken, má oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor; nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (například namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě odvolací soud učinil své skutkové zjištění z listinného důkazu – kalkulace prací, včetně ocenění rekonstrukce fasády v P. 7, D. 6/392, kterou vypracoval M. K. – viz č. l. 117 verte. Skutečnost, že k výměně dvou kusů oken došlo, žalobkyně nepopírá (pouze tvrdí, že se tak stalo bez jejího souhlasu, což je z hlediska dané otázky irelevantní). Pokud tedy žalovaní výměnu dvou kusů sporných oken provedli, nelze skutkovému závěru, že hodnota těchto prací byla žalobkyni i vyfakturována a tudíž zahrnuta do celkově zaplacené částky, z hlediska pravidel logiky nic vytknout. Pro výpočet výše slevy (a odpočtu částky za výměnu těchto oken ze základu pro výpočet této slevy) je nerozhodné, že tyto práce bylo provedeny, aniž byly ve smlouvě sjednány. Rovněž je nesporné, že žalobkyně zaplatila žalovaným cenu za dílo ve výši dohodnuté ve smlouvě. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, či že by v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti byl logický rozpor.
Dovolatelka dále vznesla námitku neplatnosti předmětné smlouvy o dílo, a to pro výši smluvní ceny díla, která byla podle jejího názoru sjednána v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 a §39 odst. 1 ObčZ.
Při posuzování platnosti ujednání o ceně díla je nutno vycházet z §758 odst. 1 ObchZ, podle něhož při uzavírání smluv, jejichž stranami jsou pouze osoby mající sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště na území České republiky, uplatní se ustanovení obchodního zákoníku o určení ceny nebo úplaty poskytované za plnění, jen pokud toto určení není v rozporu s obecně závaznými právními předpisy o cenách. Jinak vzniká povinnost platit cenu nebo úplatu ve výši nejvýše přípustné podle těchto předpisů. Znamená to, že závazná cena stanovená těmito předpisy nebo z těchto předpisů vyplývající může být dohodou účastníků překročena jen tehdy, jestliže tyto předpisy takovou možnost nevylučují. Obecně závazným předpisem o cenách je zákon č. 526/1990 Sb. V případě, že bude sjednaná cena vyšší než cena stanovená či nejvýše přípustná podle cenových předpisů, bude neplatné ujednání o ceně, odměně či jiném peněžitém plnění v rozsahu, ve kterém odporuje zákonu o cenách. Jde přitom ve smyslu §39 ObčZ o neplatnost absolutní. V takovém případě vznikne povinnost zaplatit cenu, odměnu či jiné peněžité plnění ve výši nejvýše přípustné podle cenových předpisů. Zákon o cenách se shora uvedenými důsledky může být sjednáním ceny porušen také tím, že prodávající zneužije svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk (§2 odst. 3 věta prvá zákona o cenách). Odvolací soud, vycházeje z nesprávného právního názoru, že dohoda o ceně je pouze věcí účastníků smlouvy a tudíž tato dohoda nemůže být neplatná, věc z tohoto hlediska neposuzoval. Jeho rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto v části, ve které bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným, zrušil podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu. Protože důvod, pro který byl částečně zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil v odpovídající části i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V části, ve které dovolání žalobkyně nebylo shledáno přípustným, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. července 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu