ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.237.2002.1
sp. zn. 33 Odo 237/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce Ing. M. V., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému Ing. I. K., zastoupenému, advokátkou, o 176 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 1294/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2001, č. j. 11 Co 232/2001-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 15 525 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně , advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 176 000 Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje nesplacený dluh ze smlouvy o půjčce, kterou mezi sebou účastníci uzavřeli, a na jejímž základě žalobce žalovanému půjčil celkem 215 000 Kč; ke dni podání žaloby však žalovaný vrátil žalobci pouze 39 000 Kč.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 25. 1. 2001, č. j. 11 C 1294/99-38, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 176 000 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 8. 1998 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce spolu se žalovaným a třetí osobou, Ing. P., uzavřeli dne 27. 4. 1993 smlouvu o sdružení, které následně v roce 1996 řádně rozpustili a dohodli se na vypořádání majetku sdružení tak, že žalovaný a Ing. P. žalobci zaplatí 500 000 Kč. Vyplaceno mu však bylo pouze 70 000 Kč. Zbývající dluh byl rozdělen na polovinu a ohledně části připadající na žalovaného byla mezi ním a žalobcem dne 10. 2. 1998 uzavřena smlouva o půjčce, podle níž se žalovaný zavázal vrátit žalobci do 31. 7. 1998 částku 215 000 Kč. Dosud zaplatil žalobci pouze 39 000 Kč. Na podkladě těchto zjištění okresní soud uzavřel, že původní závazek žalovaného a Ing. P. zaplatit žalobci 500 000 Kč na vypořádání majetku po rozpuštění sdružení byl ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nahrazen novým závazkem ze smlouvy o půjčce; tuto smlouvu hodnotil jako právní úkon svobodný a vážný, který nebyl učiněn v tísni. Protože se žalovaný ocitl s plněním zbývající části svého závazku, tj. se zaplacením 176 000 Kč, v prodlení, přiznal soud prvního stupně žalobci rovněž úroky z prodlení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 11. 2001, č. j. 11 Co 232/2001-71, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze stejných skutkových závěrů jako soud prvního stupně, posoudil věc odlišně po stránce právní. Dovodil, že vůle účastníků uzavřít smlouvu o půjčce nebyla vážná, neboť účastníci neměli v úmyslu dohodnout se, že žalobce jako věřitel přenechá žalovanému jako dlužníkovi věci určené podle druhu (peníze) a tento mu je po uplynutí dohodnuté doby vrátí (mezi účastníky nebylo sporu, že částka, ohledně níž byla sepsána smlouva o půjčce, nebyla žalobcem žalovanému fakticky poskytnuta). Smlouva o půjčce uzavřená mezi účastníky je tak v důsledku absence vážnosti vůle smluvních stran podle ustanovení §37 ObčZ neplatná; jde o simulovaný právní úkon, kterým chtěli účastníci ve skutečnosti řešit způsob majetkového vypořádání ze společného podnikání. Domáhal-li se tedy žalobce zaplacení 176 000 Kč z titulu smlouvy o půjčce, nelze žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání v němž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu o půjčce jako neplatnou. Má za to, že smlouva byla uzavřena vážně s úmyslem vyvolat právní následky, neboť žalovaný měl vůli zaplatit žalobci určitou částku. To dokládá i sama skutečnost, že žalovaný žalobci jeho částečné plnil. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že smlouva o půjčce je právním úkonem simulovaným, měl se zabývat rovněž otázkou, zda jí není zakrýván jiný – disimulovaný – platný právní úkon.
Žalovaný navrhl dovolání zamítnout, neboť odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně; vázán žalobním návrhem, nemohl žalobě vyhovět, neboť žalobce opíral svůj nárok o neplatnou smlouvu o půjčce, z níž mu žádné právo nevzniklo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“; po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
S přihlédnutím k dovolatelem užitému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci se dovolacímu přezkumu otevírá právní závěr odvolacího soudu dovozující, že žalobce nemá právo na plnění ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 10. 2. 1998, protože tato smlouva je neplatná pro nedostatek vážnosti vůle smluvních stran.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy v posuzované věci zjištěno, že v rámci předmětné smlouvy o půjčce se strany dohodly, že žalobce půjčuje žalovanému 215 000 Kč s tím, že tato částka byla žalovanému předána před podpisem smlouvy; žalovaný se pak zavázal vrátit zapůjčenou částku nejpozději do 31. 7. 1998. Ve skutečnosti však žalobce žalovanému peníze podle smlouvy o půjčce nepředal; částku, která byla ve smlouvě o půjčce uvedena, po něm požadoval z titulu vypořádání majetkových vztahů po rozpuštění sdružení. Z takto požadované částky uhradil žalovaný žalobci 39 000 Kč.
Podle ustanovení §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), je právním úkonem projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Neplatným je právní úkon, který nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (srov. §37 odst. 1 ObčZ).
Podle ustanovení §657 ObčZ přenechává věřitel smlouvou o půjčce dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Má-li být jednání subjektu považováno za platný právní úkon, který je způsobilý vyvolat právní následky, musí být vůle jednajícího vážná v tom smyslu, že skutečně směřuje k vyvolání takových právních následků, které jsou s daným právním úkonem spojovány. Právní úkon tedy není učiněn vážně, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Nevážný právní úkon není právním úkonem ve smyslu zákona (občanský zákoník spojuje s nedostatkem vážnosti vůle absolutní neplatnost právního úkonu) a nejsou s ním tudíž spojeny žádné právní následky, tzn. že žádnému z účastníků nevznikne z takového právního úkonu právo ani povinnost.
V posuzované věci směřovala vůle smluvních stran nikoli k uzavření smlouvy o půjčce, tj. přenechání věcí druhově určených (peněz) k dočasnému užívání, nýbrž k vypořádání majetkových poměrů mezi stranami po ukončení smlouvy o sdružení. Žalobce ve skutečnosti neměl vůli přenechat žalovanému peníze k užívání, jeho vůle směřovala k domožení se svého vypořádacího podílu po rozpuštění sdružení a k uzavření smlouvy o fiktivní půjčce byl veden úmyslem právně ošetřit svůj vypořádací podíl. Obdobně vůle žalovaného nesměřovala k získání půjčky od žalobce, ale k vypořádání majetkových vztahů po rozpuštění sdružení (po zániku smlouvy o sdružení). Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaný žalobci v době následující po uzavření smlouvy o půjčce uhradil 39 000 Kč, neboť tímto svým jednáním neprojevoval vůli vrátit peníze z (neexistující) půjčky, nýbrž vůli splatit žalobci to, co mu dlužil na vypořádacím podílu ze sdružení. Protože vůle stran smlouvy o půjčce nebyla vážná, tzn. nesměřovala k přenechání peněz do dočasného užívání, je od samého počátku absolutně neplatná a nelze se na jejím podkladě domáhat plnění.
Namítá-li žalobce, že odvolací soud se měl poté, co posoudil smlouvu o půjčce jako simulovaný právní úkon, zabývat otázkou, zda vůle projevená stranami nevedla k uzavření jiného platného právního úkonu, neshledává dovolací soud jeho námitku opodstatněnou.
Podle ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. V souladu s uvedeným ustanovením soud nemůže žalobci přiznat něco jiného než požadoval nebo přiznat sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který je předmětem řízení. Překročením návrhu není, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení (tj.vylíčení rozhodujících skutečností), posoudí po právní stránce jinak, než to učinil žalobce, a jestliže na základě takového právního posouzení věci přizná žalobci požadované plnění.
V dané věci se žalobce domáhal plnění ze smlouvy o půjčce, tzn. svůj právní nárok odvozoval ze skutečnosti, že žalovanému přenechal (půjčil) peníze k dočasnému užívání a tento se zavázal mu je v dohodnuté lhůtě vrátit, a o tento skutek opřel svoji žalobu. V řízení však vyšlo najevo, že v žalobě popsaný skutek se nestal a právní důvod, o nějž žalobce svoji žalobu opřel (tj. smlouva o půjčce), je neplatný. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na správném právním závěru o neplatnosti smlouvy o půjčce a ačkoli to není z odůvodnění jeho rozsudku zcela zjevně patrné, žalobci nebylo možno vyhovět už proto, že jím v žalobě vylíčený skutek, ze kterého svůj právní nárok dovozoval, se ve skutečnosti neudál. Jinak řečeno, soud nemohl v žalobě popsaný skutek posoudit po stránce právní jinak, než učinil, neboť s neexistující skutečností nelze spojovat ani žádné právní následky. Za situace, kdy žalobce po celou dobu řízení setrval na původní verzi žaloby a soud je při svém rozhodování vázán skutkovými okolnostmi vylíčenými v žalobě (tj. nemůže přiznat žalobci právo z jiného skutku), nejen že odvolací soud nebyl povinen zabývat se otázkou, zda projevy vůle stran nemohly vyvolat jiné právní následky, ale nebyl k tomu ani oprávněn.
Lze uzavřít, že odvolací soud nepochybil, když žalobu z důvodu neplatnosti smlouvy o půjčce pro absenci vážnosti vůle smluvních stran zamítl; rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243 b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 15 450,- Kč (srov. část dvanáctá hlava první zákona č. 30/2000 sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a usnesení Nejvyššího soudu České republiky publikované pod č. R 70/2001), s připočtením paušální částky 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 26. září 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu