ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.245.2001.1
sp. zn. 33 Odo 245/2001-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Z. d. B. - v likvidaci, proti žalovanému V. K., o zaplacení částky 32.027,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 225/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2000 č. j. 15 Co 76/98 - 68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. září 1997 č. j. 31 C 225/94 – 43 poté, kdy zastavil řízení ohledně částky 1.547,- Kč, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30.480,- Kč s 3% úrokem od 27. 5. 1991 do 14. 7. 1994 a se 17% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. listopadu 2000 č. j. 15 Co 76/98 - 68 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném přisuzujícím výroku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 30.480,- Kč s 3% úrokem od 28. 5. 1991 do 14. 7. 1994 z této částky a s 16% úrokem z této částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, ohledně 3% úroku z prodlení za den 27. 5. 1991 a ohledně 1% úroku od 15. 7. 1994 do zaplacení žalobu zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, a že nebyly řádně provedeny důkazy a navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.) Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle citovaných ustanovení je objektivní kategorií, která se zásadně neváže na konkrétního účastníka. „Subjektivní přípustnost“ dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. za situace, kdy byl rozsudkem odvolacího soudu částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost odráží stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, která se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
V posuzovaném případě odvolací soud vyhověl částečně odvolání žalovaného pokud rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu změnil tak, že žalobu částečně zamítl. Odstranění (zrušení) části měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba, by nevedlo ke stavu pro dovolatele příznivějšímu (v porovnání s dobou jež předcházela jejímu vydání); zrušením měnícího výroku kasačního rozsudku, kdy byla žaloba částečně zamítnuta, by se totiž obnovil rozsudek soudu prvního stupně, který v tomto rozsahu žalobě vyhověl, takže dovolatel, který v tomto rozsahu prosazuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, by se - z hlediska svých procesních zájmů - odklizením odvolacího rozsudku v uvedeném rozsahu ocitl v subjektivně horším postavení. Jinak řečeno, napadenou částí měnícího výroku rozsudku nebyla dovolateli způsobena žádná újma, jíž by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Není-li dovolání v tomto rozsahu subjektivně přípustné je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda mohlo být - podle některého z ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. - přípustné objektivně.
Jde-li o část rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil ve věci samé ve vyhovujícím výroku rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následovně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud - pokud jde o rozhodnutí ve věci samé - částečně potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalovaný před vyhlášením částečně potvrzujícího rozsudku neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v ustanoveních §238 odst. 1 ani §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci který byl v dovolacím řízení úspěšný, žádné náklady v tomto řízení nevznikly a žalovaný na jejich náhradu nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu