ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.265.2002.1
sp. zn. 33 Odo 265/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců a) J. I., a b) A. I., obou zastoupených, advokátem, proti žalovanému F. Ch., o zaplacení 39 212,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 708/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2001 č. j. 14 Co 454/99-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 28. června 1999 č. j. 11 C 708/96-64 zamítl návrh, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 39 212,85 Kč s 16% úrokem od 13. 5. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci spolu s žalovaným a L. K. byli spoluvlastníky nemovitostí, a to domu čp. 1604 na pozemku p. č. 189/7-st. pl. a pozemku p.č. 189/7- st. pl. o výměře 276 m2 v katastrálním území B. Toto spoluvlastnictví bylo rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 3. 1995 sp. zn. 4 C 308/94 zrušeno a výhradními vlastníky nemovitostí byli určeni žalobci. Proti tomuto rozhodnutí se žalovaný i L. K. odvolali, své odvolání poté vzali zpět a odvolací řízení bylo zastaveno. Žalobci se poté domáhali vydání bezdůvodného obohacení, které měli žalovaní podle jejich názoru získat užíváním uvedených nemovitostí za dobu od vydání rozsudku soudu prvního stupně až do zastavení řízení pro zpětvzetí odvolání. Návrh proti L. K. vzali žalobci zpět, neboť polovinu původně žalované částky 78 425,70 Kč tento žalovaný zaplatil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh žalobců není důvodný, neboť na straně žalovaného nedošlo k žádnému obohacení na úkor žalobců. Účastníci byli spoluvlastníky nemovitosti, nemovitost společně užívali a společně hradili náklady spojené s užíváním nemovitosti. Poté, co došlo ke zpětvzetí odvolání ze strany žalovaných a odvolací soud ve věci rozhodl, žalovaní ihned nemovitost vyklidili a předali ji žalobci a), aniž by při tomto předání došlo k ujednání ohledně vzájemného vyrovnání.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. listopadu 2001 č. j. 14 Co 454/99-73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Rozsudek Okresního soudu v Břeclavi o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem nabyl právní moci dne 30. 3. 1995, když po zpětvzetí odvolání žalovanými bylo odvolací řízení zastaveno dnem 16. 9. 1995. Žalovaný (společně s původním žalovaným L. K.) tedy neužíval věc žalobců, ale věc společnou, a proto v době, kdy řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ještě nebylo pravomocně skončeno, mu žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Právní účinky, že se na předmětné nemovitosti hledí jako na věc žalobců již od 30. 3. 1995, nastaly až dne 16. 9. 1995, a to „zpětně“. Pokud žalovaný vyklidil nemovitosti bez zbytečného odkladu, tj. do dvou dnů od 16. 9. 1995, bylo by přiznání nároku na bezdůvodné obohacení za tyto dva dny v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež odůvodnili tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítli, že odvolací soud nezohlednil podstatné okolnosti ohledně nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem, zejména to, že kupní cena byla uhrazena výlučně z úvěru žalobců u Č. s., a. s., za který se žalobci zaručili nemovitostmi ve svém vlastnictví. Žalovaný a jeho společník L. K. podávali odvolání ve sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ryze účelově, aby si zachovali bezplatné užívání nemovitostí co nejdéle, přestože veškeré starosti s provozem domu a řešení úhrady úvěru u Č. s., a. s., ležely na žalobcích. Toto jejich chování hodnotí dovolatelé jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí, neboť soudy obou stupňů podle jeho názoru věc posoudily po skutkové i právní stránce správně. Tvrzení žalobců v dovolání neodpovídají skutečnosti, neboť již soud prvního stupně konstatoval, že veškeré náklady s údržbou nemovitostí hradil žalovaný s L. K., žalobci až poté uhrazovali pouze jednu třetinu těchto nákladů. Stejně nepravdivé je tvrzení žalobců o úhradě kupní ceny. Ve skutečnosti to byl žalovaný, který zaplatil dvě třetiny splátek investičního úvěru, který byl ke koupi a rekonstrukci nemovitostí pořízen, s cílem získání nemovitostí do svého vlastnictví.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 28. června 1999.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Dovolání v tomto případě není přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nepřipustil možnost podání dovolání, a není přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno.
Za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., přičemž ani dovolatelé netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo, je nepochybné, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu