ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.279.2002.1
sp. zn. 33 Odo 279/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. M., správce konkursní podstaty úpadce R. – T. spol. s r.o., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému V. Z., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 425/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2001 č. j. 9 Co 245/2000-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 705 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 9. prosince 1999 č. j. 12 C 425/99-16 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 120 000 Kč s 23% úrokem z prodlení od 4. 9. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce poukázal dne 23. 3. 1994 na účet žalobce částku 120 000 Kč, aniž pro to existoval právní důvod, takže žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Žalovaný podepsal žalobci v roce 1998, když se žalobce domáhal vrácení tohoto bezdůvodného obohacení, prohlášení o uznání dluhu. Soud prvního stupně shledal toto prohlášení platným, neboť žalovaný své tvrzení o nedostatku své svobodné vůle při podpisu prohlášení o uznání závazku neprokázal.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. prosince 2001 č. j. 9 Co 245/2001-33 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a že uznání dluhu bylo platným právním úkonem. I v otázce tvrzené absolutní neplatnosti uznání dluhu pro nedostatek svobodné vůle na straně žalovaného dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně. Za situace, kdy žalobce byl přesvědčen o tom, že žalovaný peníze přijal a nechal si je, ačkoliv věděl, že mu nepatří, byl žalobce nepochybně oprávněn podat trestní oznámení na žalovaného; informoval-li o tomto svém úmyslu žalovaného, nehrozil něčím, co by mu nebylo dovoleno učinit. Navíc nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi hrozbou a projevem vůle žalovaného. Odvolací soud nepřijal obranu žalovaného, který poukazoval na §107 odst. 2 ObčZ a tvrdil, že v době uznání nevěděl, že jde o promlčený dluh, a proto toto uznání nemá vliv na běh nové promlčecí doby. Odvolací soud uzavřel, že nová promlčecí doba začíná běžet od uznání vždy, tedy ať již dlužník věděl anebo nevěděl, že dluh je promlčen. Vědomí o tom, že uznávaný dluh je promlčen, má vliv pouze na existenci druhého právního následku, tj. domněnky jeho trvání. Pokud by dlužník věděl a byl srozuměn s tím, že uznává již promlčený dluh, pak, tvrdil-li by následně, že v době uznání dluh již neexistoval, zůstalo by důkazní břemeno o této skutečnosti na něm, protože domněnka trvání, resp. existence dluhu ke dni podpisu uznání by byla zachována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu. Tato otázka spočívá v posouzení možnosti vznesení námitky promlčení ohledně nároku písemně uznaného co do důvodu a výše v době, kdy již byl promlčený, ačkoliv žalovaný o promlčení v době uznání závazku nevěděl, a dále v otázce, kdo nese důkazní břemeno ohledně nevědomosti uznávajícího o promlčení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud první otázku nesprávně posoudil a druhou neřešil vůbec, navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť dovolání žalobce je nutno posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění platném do přijetí zákona č. 30/2000 Sb., podle kterého není dovolání žalobce přípustné.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 9. prosince 1999.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, dospěl však k názoru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Dovolání v tomto případě není přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nepřipustil možnost podání dovolání.
Zbývá tedy posoudit, zda není dán poslední v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání, který je upraven v §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, odvolací soud však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, musí být tedy významné nejen pro konkrétní projednávanou věc, ale musí mít i obecný dopad na případy obdobné povahy. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní otázky.
V daném případě napadá dovolatel posouzení promlčení dluhu z hlediska jím vznesené námitky promlčení, když k uznání co do důvodu a výše došlo v okamžiku, kdy byl dluh již evidentně promlčen. Závěr odvolacího soudu, že pokud je platně uznán promlčený dluh, nemůže se již dlužník bránit námitkou promlčení, může však prokazovat, že dluh nevznikl, nebo že v době uznání neexistoval, přičemž nová promlčecí doba začíná od uznání běžet vždy bez ohledu na vědomost dlužníka o promlčení, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů. Není proto dána přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení trpělo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., přičemž tuto skutečnost ani dovolatel netvrdí, je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za jednu čtvrtinu sazby odměny ve výši 5 630 Kč *§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost stanovenou mu tímto usnesením, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu