ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.319.2002.1
sp. zn. 33 Odo 319/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) M. Č. a b) O. Č., proti žalovanému A. G., zastoupenému, advokátem, o 200 000 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 111/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2001 č. j. 10 Co 130/2001-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 16. listopadu 2000 č. j. 15 C 111/98 - 105, poté, co jeho rozsudek ze dne 3. listopadu 1998 č. j. 15 C 111/98 – 30 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 1999 č. j. 10 Co 89/99 - 47, uložil žalovanému zaplatit žalobcům, a to společně a nerozdílně 200 000 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci jako objednatelé uzavřeli s žalovaným jako zhotovitelem dne 26. 11. 1996 smlouvu o dílo, doplněnou dodatkem ze dne 10. 4. 1997, v níž sjednali, že žalovaný provede pro žalobce dostavbu rodinného domu za cenu 1 750 000 Kč s tím, že tato částka nebude překročena, pokud nebudou vedlejší náklady. Za nepředpokládané výdaje sjednali cenu 5 % z celkové ceny díla. Ze shodných projevů žalobců a žalovaného vzal soud za prokázané, že žalovaný přijal od žalobců 150 000 Kč. Převzetí částky 50 000 Kč žalovaný výslovně nepopřel, tvrzení žalobců žádným přesvědčivým způsobem nevyvrátil, proto soud uzavřel, že žalovaný převzal od žalobců mimo částky 150 000 Kč i částku 50 000 Kč. Dovodil, že smlouva o dílo byla uzavřena platně, a jestliže žalovaný tvrdil, že od smlouvy odstoupil, je jeho právní úkon neplatný, když tak učinil až po kolaudaci stavby. Žalovanému se nepodařilo prokázat provedení víceprací na stavbě žalobců, tudíž částku 200 000 Kč zaplacenou nad rámec sjednané smluvní ceny přijal od žalobců bezdůvodně a na jejich úkor se tak obohatil.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. listopadu 2001 č. j. 10 Co 130/2001-133 rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 150 000 Kč spolu s 21 % úrokem z prodlení z této částky za dobu od 9. 6. 1998 do zaplacení potvrdil a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění, k nimž dospěl okresní soud, ale s ohledem na žalovaným vznesenou námitku k započtení ve výši 181 407,50 Kč v průběhu odvolacího řízení, provedl další dokazování, a dospěl k závěru, že za situace, kdy existence a odůvodněnost pohledávky navrhované žalovaným k započtení je předmětem jiného soudního řízení a žalovaný k jejímu prokázání nenabídl žádné důkazy, nebylo možno dovodit zánik závazku žalovaného v rozsahu jím uplatněné pohledávky k započtení, když způsobilost a existenci pohledávky není možno ověřit. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek okresního soudu může obstát toliko v rozsahu částky 150 000 Kč, neboť převzetí této částky dne 26. 11. 1996 stvrdil žalovaný svým podpisem a převzetí této částky ani nepopíral. Převzetí částky 50 000 Kč žalovaný zpochybnil a listinný důkaz předložený žalobci je neprůkazný, proto soud žalobu co do částky 50 000 Kč s přísl. usnesením zamítl. Se zaplacením částky 150 000 Kč se žalovaný dostal do prodlení dnem následujícím po dni, kdy obdržel žalobu, tj. dnem 9. 6. 1998.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K tvrzení žalobců, na němž odvolací soud postavil své rozhodnutí, že žalobci zaplatili žalovanému částku 150 000 Kč nad rámec smlouvy a že z tohoto důvodu vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, žalovaný namítá, že nelze uvažovat o jeho bezdůvodném obohacení, dokud nebylo provedeno vyúčtování dodaného díla podle platné smlouvy o dílo. Za takové situace nemůže mít jakákoliv platba ze strany žalobců charakter bezdůvodného obohacení na jeho straně, když dílo bylo v rozsahu přiznané částky provedeno a odevzdáno. Podle žalovaného se krajský soud touto otázkou z uvedeného pohledu vůbec nezabýval, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Domnívá se, že jím uplatněná námitka započtení byla vznesena oprávněně a měla být podrobena přezkumu. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci podali k dovolání žalovaného vyjádření s návrhem, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť je bezdůvodné a účelové. Podle žalobců odvolací soud učinil správný závěr, že částka, kterou žalobci nad rámec sjednané ceny za dílo žalovanému zaplatili, není plněním na žalovaným tvrzené další nepředpokládané stavební náklady, ale je bezdůvodným obohacením žalovaného. Tvrzení dovolatele, že soud neprovedl dostatečné dokazování v dané věci je podle jejich názoru účelové (protahování řízení), a navíc neodůvodněné, když ze samotného průběhu řízení je zřejmé, že žalovaný byl odvolacím soudem vyzýván k doplnění dalších důkazů, přičemž další návrhy na doplnění dokazování žalovaný neměl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.”) - srov. část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části bodu I. výroku, jímž byla žaloba ve zbývajícím rozsahu nad částku 150 000 Kč spolu s 21 % úrokem z prodlení z této částky za dobu od 9. 6. 1998 do zaplacení zamítnuta. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zamítnutím žaloby v označené části bylo žalovanému vyhověno, takže v tomto rozsahu je jeho dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud České republiky je jako takové podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti zbývající napadené části bodu I. výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v rozsahu částky 150 000 Kč spolu s 21 % úrokem z prodlení z této částky za dobu od 9. 6. 1998 do zaplacení.
Pro posouzení, zda jde o potvrzující nebo měnící rozsudek odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. I když tedy v daném případě odvolací soud rozhodl tak, že výrok v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně změnil, z hlediska obsahového jde v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 150 000 Kč spolu s 21 % úrokem z prodlení z této částky za dobu od 9. 6. 1998 do zaplacení, o potvrzující rozsudek, neboť soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků posoudily v této části shodně. Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné tedy není.
Nejde ani o situaci předjímanou §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně byl sice vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, ale soud prvního stupně nerozhodl v napadené části výroku rozsudku ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.
Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nejpozději před vyhlášením rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, ani nepodal.
Dovolání není v dané věci podle §236 o. s. ř. přípustné.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud nepodrobil určité námitky žalovaného přezkumu anebo se s nimi řádně nevypořádal, a směřoval tak k uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., pak je nutno učinit závěr, že k takové jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky se proto takovými případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.
Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž žalovaný netvrdí a z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo k některé z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalovaného bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 4 věta prvá, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, nemá na náhradu nákladů právo, a žalobcům žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. června 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu