ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.326.2001.1
sp. zn. 33 Odo 326/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce F. H., proti žalovaným l) Ing. V. L., 2) J. L., a 3) L. L., jako právním nástupcům původně žalovaného V. L., zemřelého …, o 25 000 DM s příslušenstvím, vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 76/96, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2000, č.j. 31 Co 158/2000-164, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2000, č.j. 31 Co 158/2000-164, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. května 2000, č.j. 31 Co 158/2000-164, odmítl jako opožděné odvolání žalobce směřující proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. srpna 1999, č.j. 12 C 76/96-130 v části, jíž byla zamítnuta žaloba požadující, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 25 000 DM s příslušenstvím, společně a nerozdílně s V. Š., jemuž byla tato povinnost uložena platebním rozkazem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 20. 4. 1994, č.j. Ro 134/94, a rozhodnuto o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž brojí proti závěru dovozujícímu, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno opožděně. Uvedl, že skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně byl zástupci žalobce doručen dne 18. 10. 1999 již jako opakovaný pokus po nezdařeném pokusu o doručení ze dne 23. 9., resp. 24. 9. 1999, zjistil zástupce žalobce až z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť v září 1999 pobýval v cizině. Při vědomosti o marném pokusu o doručení by ve svém podání ze dne 27. 10. 1999 na skutečnost, že se v době doručování v místě nezdržoval, upozornil. Dále žalobce uvedl, že 2. 2. 2000 byl soudem prvního stupně vydán doplňující rozsudek a připomněl, že postup podle §166 odst. 1 o. s. ř. je možný pouze tehdy, nenabylo-li doplňované rozhodnutí právní moci. S odkazem na uvedené důvody navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolatel své argumenty výslovně nepodřadil žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce, argumentem o pochybení soudu v řešení otázky, kdy byl rozsudek doručen zástupci žalobce (to jest o pochybení při šetření podmínek doručení), však vystihl dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud při odmítnutí odvolání vycházel z údajů na doručence neoddělené od obálky, v níž mu zásilka byla vrácena zpět jako nevyzvednutá v úložní lhůtě (srov. zásilku na č.l. 138), nikterak se ovšem nezabýval tím, proč soud prvního stupně předmětný rozsudek doručoval dvakrát; napodruhé byl doručen zástupci žalobce dne 18. 10. 1999 (srov. další doručenku u č.l. 135). Přitom mu tato skutečnost rovněž musela být známa, když i podle předkládací zprávy z č.l. 154 pokládal soud prvního stupně rozsudek za doručený žalobci až dne 18. října 1999. Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 29. září 1998, sp. zn. 20 Cdo 320/98, uvedl, že nevyplývalo-li z obsahu spisu (stejně jako v této věci), proč soud prvního stupně - ač zásilka nebyla vrácena jako nedoručitelná s odůvodněním, že účastník nemá na uvedené adrese bydliště, případně že se na této adrese nezdržuje - rozhodnutí doručil znovu, bylo povinností odvolacího soudu, aby v rámci posouzení včasnosti odvolání zjistil příčinu takového postupu soudu prvního stupně. Přitom zjištění, že soud prvního stupně doručil rozhodnutí účastníku řízení znovu, aniž k tomu měl důvod, nutně vede k hodnocení jeho postupu jako procesně vadného. Opětovné (nesprávné) doručení téhož rozhodnutí sice účastníku novou (další) lhůtu k podání odvolání nezakládá (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1996, sp. zn. 2 Cdon 1154/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 5), na další průběh odvolacího řízení však vliv má. Na jedné straně tak totiž byla v účastníku řízení (odvolateli) mylně vyvolána představa, že všem svým procesním povinnostem (co do doložení, že jeho odvolání je včasné) dostojí, podá-li odvolání ve lhůtě počítané od onoho nového (dalšího) doručení, na druhé straně soud prvního stupně tímto chybným krokem předurčil (negativně) i rozsah šetření o včasnosti opravného prostředku, k němuž je povolán v intencích §209 a §210 o. s. ř., včetně případné účasti odvolatele na tomto šetření.
Má-li předseda senátu soudu prvního stupně podle §209 o. s. ř. podat zprávu, že odvolání je opožděné, nebo má-li činit úkony podle §210 o. s. ř., jež předpokládají jeho úsudek, že odvolání opožděné není, je odůvodněné požadovat, aby tak činil vědomě a na základě potřebných zjištění. Jestliže tedy soud prvního stupně dá svým postupem účastníku najevo, že s prvním doručením písemnosti počátek běhu lhůty k podání odvolání nespojuje (tím, že rozhodnutí doručí znovu) a že podaný opravný prostředek pokládá za včasný (tím, že v předkládací zprávě výslovně uvede, že odvolání bylo podáno včas, nebo že v ní jako den doručení napadeného rozhodnutí odvolateli vyznačí den nového /dalšího/ doručení), nemůže odvolací soud bez dalšího šetření, jež v sobě zahrnuje především zpřístupnění informace o možnosti jiného posouzení běhu odvolací lhůty odvolateli, uzavřít, že opakované doručení bylo nadbytečné, a že již doručení první založilo účinky doručení řádného. To platí zvláště za situace, kdy první doručení bylo uskutečněno fikcí (uložením na poště) tak, že se zásilka reálně k adresátu nedostala - po uplynutí úložní lhůty byla jako nevyzvednutá vrácena zpět soudu (shodné závěry formuloval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 31. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 1488/2000 a nevidí důvodu se od nich odchýlit ani v této věci). V daném případě se odvolací soud těmito zásadami neřídil a závěr o opožděnosti odvolání dovodil výlučně z údajů uvedených na doručence týkající se zásilky doručované zástupci žalobce jako v pořadí prvé. Bez znalosti příčin, které soud prvního stupně vedly k opětovnému doručení usnesení, tak zůstává šetření okolností doručení rozsudku neúplné a odtud plyne i konečný závěr o existenci jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V další fázi řízení se odvolací soud vypořádá i s námitkou žalobce (opřenou o prohlášení z č.l. 170), že v pořadí první doručení rozsudku je neúčinné, neboť v rozhodném období se jeho zástupce zdržoval mimo území České republiky.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.). Za součást dovolacích nákladů dovolatele přitom Nejvyšší soud nepokládal zaplacený soudní poplatek z dovolání; usnesení o odmítnutí odvolání je totiž rozhodnutím jen procesní povahy, z nějž se soudní poplatek z dovolání neplatí (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. července 1996, Cpjn 68/95 a Opjn 1/95 uveřejněné pod číslem 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, písmeno d/ stanoviska), takže uhrazený poplatek (srov. č.l. 190 a 194) bude muset být dovolateli vrácen.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu