ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.370.2002.1
sp. zn. 33 Odo 370/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně Č. p. a. s., proti žalovaným 1. H. L., a 2. P. L., o 84 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 6 C 39/99, o dovolání první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2001 č. j. 17 Co 338/2001, 17 Co 339/2001-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17. května 2000 č. j. 6 C 39/99-15 uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci 84 400 Kč s 15% úrokem od 12. 2. 1999 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného v rozsahu uskutečněného plnění, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Usnesením ze dne 17. ledna 2001 č. j. 6 C 39/99-35 pak druhému žalovanému nepřiznal osvobození od soudních poplatků.
K odvolání druhého žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2001 č. j. 17 Co 338/2001, 17 Co 339/2001-44 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k druhému žalovanému tak, že žaloba se vůči němu zamítá (výrok I), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 1. 2001 (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (výrok II).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala dovolání první žalovaná. Má za to, že soud rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci a že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že druhý žalovaný nebyl účastníkem pojistné smlouvy, a tedy ani pojištěným, a proto není v dané věci pasivně legitimován. Podle dovolatelky pojistné plnění poskytnuté na základě pojistné smlouvy za doby trvání manželství spadá do společného jmění manželů a tito jsou proto povinni podle §451 odst. 1 a 2 a §145 odst. 2 občanského zákoníku vydat bezdůvodné obohacení společně a nerozdílně. První žalované byla navíc nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť nebyla soudem seznámena s podaným odvoláním (toto jí nebylo zasláno), soud si nevyžádal její vyjádření k tomuto odvolání a nebyla ani předvolána k jednání odvolacího soudu (totéž se týká jejího zástupce). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 17. května 2000.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
K podání dovolání je zásadně povolán jen účastník řízení (srov. §240 odst. 1 o. s. ř.). Právo dovolání však přísluší pouze tomu účastníkovi, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá (byť nepatrná) újma; nemůže je proto podat účastník, jemuž bylo rozhodnutím odvolacího soudu zcela vyhověno (teorie procesního práva hovoří o tzv. subjektivní přípustnosti dovolání). Samostatný společník (§91 odst. 1 o. s. ř.), jímž je i solidárně zavázaný dlužník, je oprávněn podat dovolání jen za svou osobu (a to i tehdy, dopadnou-li posléze účinky dovolání do poměrů ostatních společníků v rozepři). Druhý žalovaný coby samostatný společník, jednající v řízení sám za sebe, však dovolání v posuzované věci nejenže nepodal, ale ani podat nemohl. Zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu jej totiž činil ve sporu procesně zcela úspěšným a tudíž k podání dovolání subjektivně neoprávněným. Nemohl-li podat přípustné dovolání druhý žalovaný, nemohla tak za něj a pro něj učinit ani jeho (samostatná) společnice v rozepři (první žalovaná). Jinak než jako dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu přitom dovolání první žalované vyložitelné není; požadavek, aby povinnost k plnění byla uložena také druhému žalovanému, a aby se jednalo o povinnost solidární, totiž objektivně nevede k umenšení rozsahu plnění, jež byla žalobkyni vyhovujícím výrokem soudu prvního stupně zavázána uhradit první žalovaná. Obdobným způsobem (tehdy při hodnocení přípustnosti odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) již judikoval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 23. 3. 1999 sp. zn. 2 Odon 176/97, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek , č. sešitu 1/2000, pod č. 3/2000.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání první žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 4 ve spojení s §224 odst. l, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu