ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.388.2002.1
sp. zn. 33 Odo 388/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a Zdeňka Dese ve věci žalobkyně M. č. P. 7, proti žalovanému K. Z., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 19 782 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 67/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2002, č.j. 17 Co 719/2001-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně uzavřela s žalobcem nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem garáže. V řízení se domáhá zaplacení úroků z prodlení a smluvní pokuty z důvodu prodlení žalobce s placením nájemného a dále požaduje vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaný užíval předmětnou garáž i po skončení nájemního vztahu.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 8. 1. 2001, č.j. 4 C 67/2000-22, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 10. 2001, č.j. 4 C 67/2000-34, žalobu o zaplacení zde specifikovaných úroků z prodlení a o zaplacení smluvní pokuty ve výši 60 000 Kč zamítl, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 19 782 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2002, č.j. 17 C0 719/2001-40, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku potvrdil (zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen) a ve výroku o nákladech řízení změnil jen co do výše přiznaných nákladů; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a brojí v něm proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že žalovaný získal na úkor žalobce bezdůvodné obohacení tím, že byť nebytové prostory po skončení nájmu sám neužíval, neodevzdal je žalobci a znemožnil mu tak jejich využití. Dovolatel je přesvědčen, že samotné nevrácení klíčů není užíváním garáže za situace, kdy pronajímatel disponuje klíčem náhradním nebo může za minimálních nákladů provést výměnu zámku svépomocí. Nepostupoval-li pronajímatel ve smyslu §417 odst. 1 občanského zákoníku, nemůže následky svého pochybení přenášet na jiného, neboť takové jednání je nemravné. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále rovněž jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 2 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. - je ve druhém případě (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozsudek má po právní stránce zásadní význam, přičemž zásadní význam rozhodnutí je dovozován zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. I při splnění shora uvedených předpokladů přípustnosti však není dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Protože dovoláním dotčeným výrokem odvolacího soudu bylo v posuzovaném případě rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč (odvolací soud tímto výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 19 782 Kč), není ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. 4/ o.s.ř. dovolání směřující proti tomuto výroku přípustné; z pohledu případného zásadního právního významu tak nemohl být rozsudek odvolacího soudu dovolacím soudem uvažován.
Protože dovolání žalovaného výslovně směřuje rovněž proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu), bylo namístě uvážit přípustnost dovolání žalovaného také vzhledem k těmto výrokům.
Výroky o nákladech řízení - ač jsou součástí rozsudku - mají povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238, §238a a §239 o.s.ř. Ustanovením §237 o.s.ř. nemůže být přípustnost v daném případě založena již proto, že toto ustanovení připouští dovolání výlučně proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé (pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o kterém má být v řízení rozhodnuto). Ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. zakládají přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu pouze v případech, které výslovně zmiňují. Žádné z těchto ustanovení však nezakládá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Lze tudíž uzavřít, že ani v té části, jíž dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237, §238, §238a, ani §239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nemá právo na náhradu nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu