ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.4.2002.1
sp. zn. 33 Odo 4/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců a) Z. P. a b) Ř. P., obou zastoupených, advokátem, proti žalovaným 1. M. V., 2. M. V., a 3. M. B. A. s.r.o., všem zastoupeným, advokátkou, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 93 750 Kč s příslušenstvím a ve výši 172 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 307/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2001 č. j. 39 Co 485/2000-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. dubna 2000 č. j. 6 C 307/97-139 zamítl žalobu na uložení povinnosti prvním dvěma žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 93 750 Kč s příslušenstvím, uložil třetí žalované zaplatit žalobcům částku 172 500 Kč s 21% úrokem od 26. 11. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalobci uzavřeli 21. 4. 1995 s prvým a druhým žalovaným smlouvu označenou jako smlouvu o dílo, v níž se prvý a druhý žalovaný zavázali zajistit pro žalobce dodávky inženýrských sítí na jejich pozemku (přípojku el. energie, kanalizační, telefonní a komunikační přípojku a zdroj vody). Vzhledem k tomu, že prvý a druhý žalovaný svůj závazek nesplnili, uzavřeli dne 5. 8. 1996 s žalobci dohodu o vzájemném vyrovnání, v níž se dohodli na ukončení platnosti smlouvy o dílo, žalobci v ní potvrdili převzetí částky 93 750 Kč od prvých dvou žalovaných, hotovost však nepřevzali a dohodli se o použití této částky jako zálohy na smlouvu o dílo, kterou poté uzavřeli dne 1. 8. 1996 s třetí žalovanou. Tato smlouva o dílo sjednávala předmět plnění ve stejném rozsahu jako smlouva uzavřená s prvými dvěma žalovanými, avšak se sjednanou cenou plnění ve výši 266 250 Kč, s tím, že v ní bylo potvrzeno zaplacení zálohy 93 750 Kč ze strany žalobců. Dne 28. 8. 1996 pak žalobci v hotovosti doplatili třetí žalované 172 500 Kč. Třetí žalovaná zajistila provedení jen menší části stavebních prací, dokončení poté zajišťovalo občanské sdružení pod názvem V. z. D. Soud prvního stupně dospěl za použití analogie podle §491 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) k závěru, že smlouvy, které žalobci uzavřeli s žalovanými, nejsou smlouvami o dílo, nýbrž smlouvami příkazními podle §724 ObčZ, a to jak vzhledem k jejich obsahu, tak vůli žalobců, jejichž cílem bylo „zasíťování“ koupeného pozemku za dohodnutou cenu a konečně i k závazku prvních dvou žalovaných a posléze i třetí žalované „zajistit dodávky sítí“ a „ty části díla, pro jejichž plnění nemá příslušná živnostenská oprávnění, objednat u odborných firem“. Soud prvního stupně přihlédl zejména k tomu, že žalovaní od počátku nepočítali, že by sami prováděli stavební práce, neboť si byli vědomi neexistence svých živnostenských oprávnění k takové činnosti. Soud prvního stupně uzavřel, že prvý a druhý žalovaný nejsou ve sporu pasivně legitimováni, neboť uzavřením platné dohody o vzájemném vyrovnání s žalobci došlo k jejich vzájemnému vypořádání, když částku 93 750 Kč, kterou měli prvý a druhý žalovaný vrátit, převedli přímo na třetí žalovanou jako uhrazenou zálohu na smlouvu o dílo z 1. 8. 1996. Jiná situace však nastala ve vztahu ke třetí žalované, které žalobci zaplatili celkem 266 250 Kč. Pokud třetí žalovaná nezajistila dodávky sítí, obdržela od žalobců peníze za něco, co neprovedla, ač se k tomu smluvně zavázala, a došlo tak na její straně k bezdůvodnému obohacení, které je povinna podle §451 ObčZ vydat. Při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení vycházel soud prvního stupně ve smyslu §136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ze smlouvy účastníků, podle níž měla žalovaná zajistit 5 oblastí sítí, vybudována však byla pouze studna, třetí žalovaná tedy zajistila pouze 20 % sjednaného plnění. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobců je proto vůči třetí žalované důvodný do 80 % zaplacené ceny ve výši 266 250 Kč, tj. do částky 213 000 Kč. Vzhledem k vázanosti soudu návrhem účastníků (§153 odst. 2 o. s. ř.) žalobě vyhověl do uplatněného nároku ve výši 172 500 Kč.
K odvolání žalobců a třetí žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2001 č. j. 39 Co 485/2000-167 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zrušil výrok o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však zcela s jeho závěry právními. Podle §35 odst. 2 ObčZ provedl výklad obou smluv a dospěl k závěru, že smlouvy uzavřené žalobci s prvými dvěma žalovanými a s třetí žalovanou jsou smlouvami o dílo ve smyslu §631 a násl. ObčZ, neboť je zcela jednoznačně zřejmá vůle žalovaných (zhotovitelů) poskytnout podle stanoveného zadání žalobcům (objednatelům) dílo – inženýrské sítě za úplatu a vůle žalobců toto dílo převzít a zaplatit cenu. Obě tyto smlouvy však odvolací soud posoudil jako absolutně neplatné podle §39 ObčZ, neboť u všech tří žalovaných se jednalo o provozování podnikatelské činnosti bez živnostenského oprávnění pro tuto činnost, které bylo sankcionováno nejprve zákonem č. 200/1990 Sb. o přestupcích, a poté přímo živnostenským zákonem č. 455/1991 Sb. Při neplatnosti právního úkonu jsou jeho subjekty povinny mezi sebou vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení (§451 ObčZ). Vzhledem k tomu, že mezi žalobci a prvým a druhým žalovaným došlo dne 5. 8. 1996 ke vzájemnému vypořádání, kdy si obě smluvní strany vrátily vzájemná plnění v plné výši, tedy žalobci převzali zpět částku 93 750 Kč (odvolací soud odkázal na bod 2 a 6 dohody o vzájemném vyrovnání), která byla převedena ve prospěch třetího žalovaného, je správný závěr soudu prvního stupně o nedostatku jejich pasivní věcné legitimace. Pokud se týká vydání toho, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením třetí žalované, odkázal odvolací soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožnil, když ani v odvolacím řízení nevyšlo najevo, že by třetí žalovaná vyjma studny, která byla zohledněna soudem prvního stupně, cokoliv jiného ze 4 oblastí inženýrských sítí provedla.
Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž potvrdil výrok I. soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti prvním dvěma žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 93 750 Kč s příslušenstvím, napadli žalobci dovoláním, přičemž poukázali na to, že odvolací soud nerozhodl o jejich návrhu na připuštění dovolání, který podali v písemném vyhotovení odvolání, takže je dovolání přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř. a uplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Žalobci vytýkají odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci §456 ObčZ, podle kterého musí být předmět bezdůvodného obohacení vydán tomu, na jehož úkor byl získán. V předmětném případě nebyla částka 93 750 Kč vydána žalobcům, nýbrž převedena na třetí žalovanou. Žalobci souhlasili s tímto převodem při uzavření dohody o vzájemném vyrovnání z 5. 8. 1996, neboť nevěděli o tom, že smlouva o dílo z 21. 4. 1995 je absolutně neplatná. Dále vytýkají odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci §585 odst. 3 ObčZ, podle něhož je dosavadní závazek nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Žalobci se domnívali, že uzavírají dohodu o narovnání ohledně platné smlouvy o dílo; vzhledem k tomu, že tato smlouva byla v průběhu řízení shledána neplatnou, je neplatná i dohoda o narovnání, neboť neplatnou dohodu zrušit nelze, což dovozují m.j. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 8. 1974 Rc 22/76 zařazené do Sbírky soudních rozhodnutí č. 6-7/1976, str. 76. Uvedená dohoda o narovnání je též neplatná z toho důvodu, že jejím účastníkem nebyla třetí žalovaná, v jejíž prospěch bylo plněno. Dovolatelé navrhli zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu i výrok I soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný a druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 5. dubna 2000.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 odst. o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v odstavci 2, podle nichž není dovolání přípustné proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), trpí-li řízení vadami uvedenými v tomto ustanovení. Tyto vady se však ze spisu nepodávají a ani žalobci netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v dané věci nenastala.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). V posuzované věci přípustnost dovolání vyslovena nebyla.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.). Nevyhověním návrhu se ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. rozumí nejen to, že odvolací soud návrh ve výroku svého rozsudku nebo usnesení zamítl, ale i případy, že o návrhu opomněl rozhodnout. V dané věci navrhli žalobci připuštění dovolání již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, o jejich návrhu však odvolací soud nerozhodl. Dovolání by proto mohlo být v předmětné věci přípustné, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má v napadené části zásadní právní význam. O takový rozsudek jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Předpokladem je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam a současně má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy - bez ohledu na výše uvedené předpoklady - po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva uzavřená žalobci s prvými dvěma žalovanými je smlouvou o dílo, je však ve smyslu §39 ObčZ absolutně neplatná pro nedostatek živnostenského oprávnění prvých dvou žalovaných k plnění sjednanému touto smlouvou. Dovolatelé s tímto právním hodnocením souhlasí, jeho správnost zdůraznili i v dovolání. Občanský soudní řád vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu, která je promítnuta do §242 odst. 1 o. s. ř., podle něhož dovolací soud přezkoumá napadené rozhodnutí v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a podle odstavce 3 téhož ustanovení je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolací soud se proto předmětnou smlouvou o dílo uzavřenou dovolateli s prvými dvěma žalovanými dne 21. 4. 1995 nemůže zabývat a výše uvedený závěr odvolacího soudu je pro něj závazný.
Dovolatelé se domáhají žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které měli žalovaní získat přijetím úhrady ceny díla na základě neplatné smlouvy o dílo a jejím nevrácením. Tvrdí, že dohoda o vzájemném vyrovnání pohledávek, kterou 5. 8. 1996 s prvými dvěma žalovanými uzavřeli, je neplatná a závazek žalovaných vrátit částku 93 750 Kč, kterou první dva žalovaní obdrželi na základě neplatné smlouvy ze dne 21. 4. 1995, nemohl být splněn převedením této částky jako zálohy ve prospěch třetí žalované.
Odvolací soud však učinil skutkové zjištění, že dne 5. 8. 1996 došlo mezi žalobci a prvními dvěma žalovanými ke vzájemnému vypořádání, při němž žalobci převzali zpět spornou částku 93 750 Kč. Toto skutkové zjištění by přitom v případě přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. dovolací soud přezkoumávat nemohl, neboť pokud je dovolání přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř., nelze uplatňovat dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Svým dovoláním se tudíž žalobci domáhají přiznání nároku na plnění, které podle skutkového zjištění odvolacího soudu již obdrželi. Nejvyšší soud proto uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání je v této věci nepřípustné.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. l písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r .
předseda senátu