ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.452.2001.1
sp. zn. 33 Odo 452/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce B., spol. s r. o. v likvidaci, zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1. D. J. a 2. M. J., oběma zastoupeným, advokátkou, o zaplacení částky 22 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 161/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2001 č. j. 54 Co 627/2000-165, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2001 č. j. 54 Co 627/2000-165, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 3% úrok z prodlení z částky 22 500 Kč od 18. 5. 1994 do 15. 7. 1994 a 16% úrok z této částky od 16. 7. 1994 do zaplacení, a pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích III a IV, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. května 2001 č. j. 8 C 161/94-168 ve výrocích II a III, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. září 2000 č. j. 8 C 161/94-136 zamítl žalobu, aby byli žalovaní povinni zaplatit žalobci částku 22 500 Kč s 3% úrokem z prodlení od 18. 5. 1994 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem od 16. 7. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 28. 10. 1991 smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka a montáž kombinovaného kotle MORA 674, provedení rozvodů ústředního topení včetně otopných těles a demontáž stávajících rozvodů. Ve smlouvě byla sjednána cena 45 000 Kč. Splatnost ceny byla sjednána tak, že žalovaní byli povinni před zahájením prací zaplatit v hotovosti pověřenému pracovníkovi žalobce zálohu ve výši 50 % ceny, zbytek ceny uhradit stejným způsobem po dokončení a převzetí všech prací a předání faktury. Soud prvního stupně zrekapituloval svoje dosavadní rozhodování v této věci. Již ve svém prvním rozsudku v této věci z 1. 3. 1996 č. j. 8 C 161/94-27 přijal právní závěr, který byl odvolacím soudem shledán správným, že smlouva účastníků se řídila právním režimem smlouvy o zhotovení věci na zakázku podle §263 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „ObčZ“). Svým dalším rozsudkem z 30. 6. 1999 č. j. 8 C 161/94-103 (poté co odvolací soud usnesením ze dne 13. prosince 1996 č. j. 15 Co 428/96-50 v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) uložil soud prvního stupně žalovaným zaplatit žalobci částku 22 500 Kč s příslušenstvím a co do zbývajících 22 500 Kč žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že splatná byla pouze polovina požadované částky představující zálohu, která měla být zaplacena ještě před započetím prací. Námitku žalovaných, že si nikdo pro zálohu nepřišel, shledal irelevantní. Ohledně druhé poloviny ceny prací žalobu pravomocně zamítl s tím, že nebylo prokázáno splnění smluvních podmínek splatnosti faktury, tj. předání a převzetí prací žalovanými a bezvadnost těchto prací. V řízení bylo prokázáno, že provedené práce vykazovaly vady (neodpovídající uzemnění kotle, oprýskané radiátory, vadné vyvedení drátů z kotle neumožňující montáž regulace). Odvolací soud usnesením z 21. 6. 2000 č. j. 54 Co 181, 182/2000-129 zrušil vyhovující výrok druhého rozsudku soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že doba plnění zálohy byla dohodnuta dnem uzavření smlouvy, tedy dnem 28. 10. 1991, kdy mohl žalobce poprvé vykonat své právo na zaplacení zálohy. Splatnost zálohy tak nemohla nastat na požádání, protože byla účastníky dohodnuta. Soud prvního stupně se v dalším rozsudku zabýval promlčením práva na zaplacení částky 22 500 Kč s příslušenstvím.. Počátek běhu tříleté promlčecí doby vázal soud prvního stupně k 28. 10. 1991 a pokud byla žaloba podána 18. 5. 1994, námitka promlčení vznesena 2. 12. 1994, uzavřel, že došlo k promlčení tohoto práva, a proto žalobu i v tomto rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2001 č. j. 54 Co 627/2000-165 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 22 500 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 18. 5. 1994 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem od 16. 7. 1994 do zaplacení, zrušil výrok o nákladech řízení ve výrocích III a IV rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o splatnosti zálohy ceny provedené služby. Za situace, kdy si účastníci dne 28. října 1991 v předmětné smlouvě sjednali zaplacení zálohy ve výši 22 500 Kč před započetím sjednaných prací (tj. před 29. říjnem 1991), platí, že splatnost zálohy byla v souladu s §78 ObčZ dohodnuta dnem uzavření smlouvy, tedy dnem 28. října 1991. Tento den je současně dnem, kdy žalobce mohl vykonat poprvé své právo na zaplacení zálohy vůči žalovaným (§101 ObčZ). Jako zcela bezvýznamnou posoudil odvolací soud okolnost, že si sjednanou zálohu nepřišel vyzvednout žádný z žalobcových pracovníků. Vyhodnocení otázky promlčení nároku na zaplacení zálohy soudem prvního stupně posoudil odvolací soud jako nesprávné, neboť prvním dnem promlčecí lhůty je až den následující po dni, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. 29. říjen 1991 a z pouhého porovnání tohoto data se dnem podání žaloby – 18. května 1994 je zřejmé, že k promlčení nároku nedošlo. Ohledně příslušenství pohledávky vycházel odvolací soud ze závěru, že prodlení nastalo podle §85 odst. 1 ObčZ ještě před podáním žaloby, a to 29. říjnem 1991, a proto byly přiznány úroky od data podání žaloby, tj. 18. května 1994. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 10. května 2001 č. j. 8 C 161/94-168 výroky pod body II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelé odkazují na §82 ObčZ, podle jehož odstavce l je místem plnění dluhu místo, kterým je místo určené dohodou a není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Povinností žalobce tedy bylo vyslat svého pověřeného pracovníka k převzetí zálohy do bydliště žalovaných a pokud tak žalobce neučinil, neposkytl pro splnění dluhu žalovanými potřebnou součinnost, když plnění žalovaných bylo závislé na jednání žalobce. Podle jejich názoru je to naopak žalobce, který je v prodlení se svojí povinností poskytnout součinnost, a proto se nemůže podle §76 ObčZ domáhat plnění na žalovaných. Žalobci přitom nic nebránilo ani v průběhu řízení tento svůj závazek splnit a pokud tak neučinil, nesplnil ani svoji povinnost prevence škody podle §145 a §417 ObčZ. Žalobce dokonce odmítl pozvání žalovaných, aby se dostavil do jejich bytu za účelem seznámení se se stavem provedených prací, kdy rovněž mohl nárokovat zaplacení zálohy. Dovolatelé poukázali na §88 ObčZ, podle kterého k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Dovolatelé dále namítli, že požadavek na úhradu úroků z prodlení je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku. Napadený rozsudek odvolacího soudu podle názoru dovolatelů trpí také další vadou řízení - podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., když odvolací soud rozhodoval i o výrocích rozsudku soudu prvého stupně III a IV, které nebyly napadeny odvoláním. Dovolatelé navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/63 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 19. září 2000.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatelé jsou zastoupeni advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci se rozumí především to, že rozhodnutí vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, a to nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Uvedená vada je dána zejména tehdy, nebylo-li při provádění důkazů postupováno v souladu s §120 o. s. ř. (např. nebyl proveden navržený důkaz, nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci) nebo vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. dokazování doplnil nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud a odvolací soud nezjednal nápravu. Takovou vadu řízení však dovolací soud nezjistil.
Pokud dovolatelé namítají, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí vadou řízení, kterou spatřují v rozhodování odvolacího soudu i o výrocích rozsudku soudu prvého stupně III a IV (rozhodnutí o nákladech řízení), které nebyly napadeny odvoláním, není tato námitka správná.
Podle §151 odst. 1 o. s. ř. rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení tedy rozhoduje soud z úřední povinnosti a tento výrok musí obsahovat každé konečné rozhodnutí soudu (rozsudek, usnesení, platební rozkaz). Podle §206 odst. 1 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena, vztahuje-li se odvolání jen na některá práva. To však neplatí podle další věty citovaného ustanovení v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním výslovně nebyl dotčen, což se týká i výroku o náhradě nákladů řízení. V posuzované věci svými výroky III a IV rozsudku z 19. 9. 2000 č. j. 8 C 161/94-136 rozhodoval soud prvního stupně právě o této povinnosti k náhradě nákladů řízení. V důsledku podaného odvolání proti výroku o vlastním nároku pod bodem I tohoto rozsudku nenabyly právní moci ani závislé výroky III a IV a odvolací soud byl povinen rozhodnout o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti je pouze třeba podotknout, že podle ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř. tak měl učinit sám. To však neznamená, že by byl dán dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelé dále namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikací právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva o provedení topenářských prací byla účastníky řízení uzavřena v říjnu roku 1991, soudy obou stupňů správně tuto smlouvu posuzovaly podle zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, která nabyla účinnosti 1. ledna 1992, a správně dovodily, že účastníci uzavřeli podle §263 ObčZ smlouvu o zhotovení věci na zakázku. Podle §82 odst. 1 tohoto ObčZ účinného do 31. 12. 1991 se dluh plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo splnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka, přičemž rozhodující je bydliště (sídlo) dlužníka v době vzniku závazku. Není-li tedy výslovné dohody o místu plnění (splniště), platí zásada tzv. výběrnosti dluhu, podle níž dlužník – fyzická osoba plní v místě svého bydliště a organizace ve svém sídle.
V posuzovaném případě sjednali účastníci smlouvy o provedení prací v jejím článku 5 - Cena, způsob úhrady, daň - že zálohu i zbytek ceny uhradí objednatel v hotovosti proti potvrzení pověřenému pracovníkovi dodavatele. Místo plnění však sjednáno ve smlouvě nebylo, a proto byli žalovaní povinni podle shora citovaného ustanovení a smluvního ujednání uhradit zálohu na cenu sjednaných prací v místě svého bydliště pověřenému pracovníkovi žalobce. Podle §82 odst. 1 ObčZ a předmětné smlouvy o provedení prací byl tedy žalobce povinen vyslat svého pověřeného pracovníka k převzetí zálohy na cenu prací od žalovaných do jejich bydliště uvedeného ve smlouvě. Závěr odvolacího soudu, že „je zcela bezvýznamná okolnost, že si tuto zálohu nepřišel vyzvednout žádný z žalobcových zaměstnanců“, je správný pouze z hlediska posouzení splatnosti této zálohy. Podle §78 ObčZ není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne po tom, kdy byl o splnění věřitelem požádán. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že ve smlouvě bylo dohodnuto, že práce budou započaty dne 29. 10. 1991 a záloha bude uhrazena před započetím práce, a tudíž dnem splatnosti zálohy je 28. říjen 1991, nelze tomuto závěru vytknout, že je nesprávný. Změnil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 22 500 Kč, je v tomto rozsahu jeho rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Správný však již není jeho závěr, že se žalovaní dostali do prodlení se zaplacením této částky a že žalobci vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení od 18. 5. 1994.
Podle §85 odst. 1 ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 1991 je dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, v prodlení. Podle §88 věty prvé téhož zákona k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. V posuzovaném případě byl žalobce povinen vyslat svého pověřeného pracovníka do bydliště dovolatelů k převzetí zálohy. Nesplnění této povinnosti žalobcem je proto nutno kvalifikovat jako neposkytnutí součinnosti potřebné ke splnění dluhu žalobcem jako věřitelem s tím následkem, že po dobu nesplnění této povinnosti nejsou dovolatelé v prodlení se splněním své smluvní povinnosti zaplatit žalobci zálohu na cenu topenářských prací. Právní posouzení otázky prodlení dovolatelů odvolacím soudem je tedy nesprávné; se závěrem odvolacího soudu, že prodlení dovolatelů jako dlužníků nastalo podle §85 odst. 1 ObčZ dne 29. října 1991, tj. v den, kdy žalobce mohl své právo na zaplacení zálohy poprvé vykonat, nelze souhlasit a je nutno přisvědčit tvrzení dovolatelů, že se nedostali do prodlení s platbou zálohy. Rovněž podle ustanovení §567 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném po 1. 1. 1992 se dluh plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Podle ustanovení §517 odst. 1 věty prvé tohoto zákona dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle §520 občanského zákoníku ve znění po 1. 1. 1992 k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Dovolatelé se tedy nedostali do prodlení s úhradou zálohy ani podle úpravy občanského zákoníku ve znění účinném po 1. 1. 1992. Dovolací soud se proto již nezabýval námitkou dovolatelů, že přiznání nároku na úrok z prodlení je v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 3% úrok z prodlení z částky 22 500 Kč od 18. 5. 1994 do 15. 7. 1994 a 16% úrok z této částky od 16. 7. 1994 do zaplacení, a pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích III a IV, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a závislé výroky II a III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. května 2001 č. j. 8 C 161/94-168, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu dovolání jako nedůvodné zamítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r .
předseda senátu