ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.469.2002.1
sp. zn. 33 Odo 469/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce J. Č., zastoupeného , advokátem, proti žalovanému P. M., zastoupeného, advokátem, o zaplacení 123 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 935/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 2002 č.j. 12 Co 74/2000-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 123 000 Kč s příslušenstvím uváděje, že tento finanční obnos žalovanému půjčil na pořízení bytu a jeho zařízení a žalovaný mu půjčku v dohodnuté lhůtě nevrátil.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 28. 3. 1997 č.j. 11 C 935/96-45 žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 123 000 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1995 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 4. 1998 č.j. 11 Co 423/97-80 rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 28. 8. 1998 č.j. 11 C 935/96-94 žalobě o zaplacení 123 000 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1995 do zaplacení znovu vyhověl, v části, jíž se žalobce po žalovaném domáhal úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 6. 1999 č.j. 11 Co 423/99-119 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11. 1. 2000 č.j. 30 Cdo 2566/99-145 zrušil rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 1999 č.j. 11 Co 423/99-119 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že odvolací soud se odchýlil od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě jím v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků a svědků, aniž přitom důkazy sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení těchto důkazů.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 15. 2. 2002 č.j. 12 Co 74/2000-157 - po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 – rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 8. 1998 č.j. 11 C 935/96-94 v odvoláním napadené části potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že žalovaný si v březnu 1992, krátce před uzavřením manželství s D., nyní S. od žalobce půjčil finanční obnos 123 000 Kč na pořízení družstevního bytu a jeho vybavení a zavázal se půjčku vrátit do dvou let, což neučinil. Na podkladě tohoto zjištění shledal žalobu po právu, když uzavřel, že žalovaný vůči žalobci závazek uhradit dlužnou částku nesplnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž navrhl, aby dovolací soud připustil dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť toto rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam., a poté aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Za otázku zásadního významu považuje „konkrétní a přesné vymezení rozsahu důkazů, které musí soud odvolací provést sám v ústním jednání, aby se mohl případně odchýlit od skutkových zjištění provedených soudem I. stupně“. Dovolatel je přesvědčen, že z rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 6. 1999, jímž odvolací soud původně změnil rozsudek soudu prvního stupně, zřetelně vyplynulo, že odvolací soud v rámci odvolacího řízení sám provedl pro rozhodnutí věci podstatné důkazy a zjednal si tak rovnocenný podklad, aby mohl ve věci sám rozhodnout, nevázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Naproti tomu dovolání napadený rozsudek svědčí o tom, že odvolací soud v důsledku nesprávné interpretace právního závěru dovolacího soudu a ve snaze sporem se již blíže nezabývat anuloval, či zcela opačně hodnotil vlastní závěry vyplývající z důkazů, které sám provedl.
Protože odvolací soud projednal odvolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění po novele provedené s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o.s.ř.“), nezbylo Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.), než aby rovněž dovolání projednal podle zmíněného o.s.ř. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu legitimovaným (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§204 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.), není však v dané věci přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné pouze ve dvou případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Není-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je přípustné již pouze tehdy, když dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a/ a v §241a odst. 3 o.s.ř. neslouží totiž k řešení otázek právních, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávného rozhodnutí ve věci nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nastává až tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce význam skutečně má. Zda jde o takové rozhodnutí řeší dovolací soud jako otázku předběžnou (nevydává o tom žádné rozhodnutí) a kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
V posuzovaném případě žalovaný v dovolání brojí výlučně proti tomu, jak postupoval odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci poté, kdy jeho předchozí rozsudek byl dovolacím soudem zrušen, a nepřímo vyjadřuje rovněž nesouhlas se závěrem, k němuž dospěl dovolací soud, který měnící rozsudek odvolacího soudu zrušil. Výtky, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či že ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry, dovolání neobsahuje; obsahem námitek užitých v dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jsou pouze výtky, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak řečeno, tím, že dovolatel polemizuje s postupem odvolacího soudu při hodnocení v řízení zjištěných skutečností (odvolací soud anuloval, resp. zcela přehodnotil své původní skutkové závěry, tj. závěry, k nimž dospěl před vydáním rozsudku, jímž původně rozsudek soudu prvního stupně změnil), nezpochybnil právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod, jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (stejně jako dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci) však může být uplatněn pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o.s.ř).
Protože správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu, který žalovaný v dovolání uplatnil, nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení před odvolacím soudem eventuelně trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud proto dovolání žalovaného – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v dovolacím řízení neúspěšný žalovaný nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu