ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.498.2001.1
sp. zn. 33 Odo 498/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců a) J. O., b) V. O., c) J. O., všech zastoupených, advokátem, proti žalovanému L. T. a.s., zastoupenému , advokátem, o zaplacení 87 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp. zn. 22 C 69/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2001 č. j. 20 Co 473/2000-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 585 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. května 2000 č. j. 22 C 69/94-142 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) 18 420 Kč s 21% úrokem z prodlení od 25. 2. 1997 do zaplacení, žalobci b) 9 210 Kč s 21% úrokem z prodlení od 25. 9. 1997 do zaplacení, žalobci c) 9 210 Kč s 21% úrokem z prodlení od 25. 2. 1997 do zaplacení, zamítl návrh na zaplacení částky 43 840 Kč s 21% úrokem od 25. 2. 1997 žalobci a), částky 21 920 Kč s 21% úrokem z prodlení od 25. 2 1997 do zaplacení žalobci b) a částky 21 920 Kč s 21% úrokem z prodlení od 25. 2. 1997 do zaplacení žalobci c) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. ledna 2001 č. j. 20 Co 473/2000-166 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, částečně změnil výrok o nákladech řízení, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolací důvody vymezil odkazem na §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Poukázal na to, že v předmětném případě jde především o určení vlastnického práva k pozemkům. Stejně jako v odvolacím řízení argumentuje, že pozemek parc. č. 2279/9 o výměře 603 m2 v k. ú. H. nabyl v roce 1990 od státu vkladem nemovitého majetku do svého základního jmění a dále že výrokem rozhodnutí odboru výstavby rady Městského národního výboru v O. zn. Výst./2-446/61 Mat. ze dne 21. 6. 1961 byly vyvlastněny pozemky ve prospěch jeho právního předchůdce včetně celé původní parcely označené „č. kat. 2192“, nikoliv pouze její části o výměře 620 m2. Smyslem vyvlastňovacího řízení jistě nebylo ponechat žalobcům nepatrný zbytek jednoho z vyvlastňovaných pozemků, které tvořily rozsáhlý průmyslový areál. Dovolatel poukazuje na to, že žalobci také nadále tento zbytek pozemku nevyužívali. U zbývajících tří pozemků má dovolatel za to, že vlastnicky sdílely stejný právní osud jako pozemek parc. č. 2279/9 v k.ú. H., tj., že byly na přelomu padesátých a šedesátých let vyvlastněny, přičemž způsob převodu nebyl ujasněn. Poté došlo k zastavění těchto pozemků stavbou vlečky ve vlastnictví žalovaného a veřejnou komunikací O. – V., která ve vlastnictví žalovaného není. Kontinuita vlastnického práva žalobců, uzavírá dovolatel, tedy prokázána nebyla. Nárok žalobců měl být posouzen podle zákona č. 229/1991 Sb. a žaloba na vydání bezdůvodného obohacení měla být zamítnuta, neboť vlastnické právo zbytkové části původní parcely č. 2192 v k. ú. H. nelze ve prospěch žalobců uznat vydáním předmětného pozemku. Pokud pak nebylo možné pozemek vydat, měl Pozemkový úřad v Ostravě věc řešit podle okolností buď cestou náhrady pozemkem jiným, nebo náhradou finanční. Žalovaný navrhl zrušení rozsudků obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání poukázali na rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu města Ostravy ze 7. 8. 1997, kterým bylo rozhodováno o vydání zemědělské půdy žalobcům podle zákona č. 229/91 Sb., v jehož odůvodnění je konstatováno, že pozemek parc. č. 2192 o výměře 603 m2 nemůže být předmětem rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť zůstal ve vlastnictví žadatelů, tj. žalobců. Kontinuitu svého vlastnického práva navrhli prokázat zápisy v pozemkové knize, a to knihovní vložce č. .. v katastru K. (původní pozemek parc.č. 677) a knihovní vložce č. … v katastru H. (původní pozemek parc. č. 2192), v nichž je zapsáno vlastnické právo žalobce a) s jeho manželkou získané na základě odstupní smlouvy z 21. 3. 1948. Vzhledem k tomu, že v době, kdy se budovaly účelové komunikace a stavěly průmyslové firmy, toto bylo prováděno velmi chaoticky, je proto předpoklad, že došlo k opomenutí při vyvlastňování pozemků určených k zastavění. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné v případech upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v této věci nenastala. Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V posuzované věci přípustnost dovolání vyslovena nebyla. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.). V posuzovaném případě byl sice odvolacím soudem zamítnut návrh žalovaného na připuštění dovolání, podle §239 odst. 3 o. s. ř. však v takovém případě platí obdobně režim stanovený v §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, a to i v takovém případě, že by rozhodnutí obsahovalo řešení otázky zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř.
V dané věci napadá žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci a) 18 420 Kč s 21% úrokem z prodlení od 25. 2. 1997 do zaplacení, žalobci b) 9 210 Kč s 21% úrokem z prodlení od 25. 9. 1997 do zaplacení, žalobci c) 9 210 Kč s 21% úrokem z prodlení od 25. 2. 1997 do zaplacení. Ačkoliv součet těchto částek přesahuje hranici 20 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze tří nároků samostatných účastníků (tzv. subjektivní kumulace), kteří nejsou nerozlučnými společníky ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř., takže se rozsudek nemusí nutně vztahovat na všechny společně. Protože tak jde vlastně o 3 samostatné nároky spojené do jednoho řízení (§91 odst. 1 o. s. ř.), má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Jestliže žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20 000 Kč. Obdobně již Nejvyšší soud judikoval např. v usnesení ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, jež bylo publikováno v Soudní judikatuře, sešit 1/2000, pod č. 9, a v usnesení ze dne 28. 9. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2136/99, jež bylo rovněž publikováno v Soudní judikatuře, sešit 5/2000, pod č. 55/2000.
Přípustnost dovolání zbývalo posoudit z hlediska §237 odst. 1 o. s. ř., tedy zda v řízení došlo k vadám uvedeným v tomto ustanovení, neboť omezení uvedené v §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zde neplatí. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. l o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které se sestávají z odměny advokáta ve výši 2 510 Kč [§1 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1, §17 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost stanovenou mu tímto usnesením, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu