ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.584.2002.1
sp. zn. 33 Odo 584/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně Z. I., s.r.o., proti žalované E. K., o zaplacení 23 942,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 191/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2002, č. j. 16 Co 104/2002-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení 23 942,60 Kč oproti uložení povinnosti žalobkyni po zaplacení kupní ceny vydat žalované objednané nádobí ve lhůtě a místě podle kupní smlouvy. Uváděla, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 17. 9. 1993 uzavřena kupní smlouva na nádobí značky Z. za kupní cenu 1 299 DEM splatnou ve 24 měsíčních splátkách vždy k desátému dni v měsíci (počínaje dnem 10. 10. 1993) v korunách českých podle kursovního lístku Č. n. b. (kurs valuty prodej). Žalovaná kupní cenu ani z části neuhradila a sdělila žalobkyni, že kupní smlouvu považuje za neplatnou. Žalobkyně na plnění smlouvy trvá a po zaplacení kupní ceny je připravena dodat žalované objednané nádobí.
Při jednání dne 15. 10. 1997 Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením připustil rozšíření žalobního návrhu o úroky z prodlení ve výši 19 % z částky 23 942,60 od 16. 9. 1996 do zaplacení. Poté rozsudkem ze dne 15. 10. 1997, č. j. 9 C 191/97-19, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 23 942,60 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 1998, č. j. 14 Co 34/98-53, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14. 5. 1999, č. j. 9 C 191/97-84, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 1999, č. j. 9 C 191/97-90, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 23 942,60 Kč a žalobkyni povinnost vydat žalované nádobí po zaplacení kupní ceny ve lhůtě a místě, jak bylo dohodnuto; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 1999, č. j. 39 Co 505, 506/99-109, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19. 2. 2002, č. j. 25 Cdo 1349/2000-128, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení.
Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2002, č. j. 16 Co 104/2002-160, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 23 942,60 Kč potvrdil; ve výroku o povinnosti žalobkyně vydat žalované po zaplacení kupní ceny nádobí a ve výrocích akcesorických tento rozsudek zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž s odkazem na „ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř.“ namítá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) zastoupeným advokátem (srov. §241 odst. 1 větu první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Byť to žalovaná v dovolání výslovně neuvádí, z obsahu tohoto jejího podání vyplývá, že jím brojí toliko proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 23 942,60 Kč. Výrok, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalobkyně vydat žalované nádobí po zaplacení kupní ceny a v uvedeném rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, zůstal dovoláním nedotčen.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přestože žalovaná v dovolání uvádí, že ho podává „v souladu s ustan. §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.“, nelze z tohoto odkazu činit závěr, že by napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přičítala zmatečnostní vadu, která je v tomto ustanovení zmiňována. Z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) se totiž nepodává, že by dovolatelka namítala, že soud rozhodoval ve věci nenáležející do pravomoci soudů (srov. §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Výslovný odkaz na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je třeba přičíst nesprávnému výkladu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava I., bod 17), kdy dovolatelka má za to, že na dovolací řízení v posuzované věci dopadají ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (podle novelizovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nutno dodat, že uvedené pochybení dovolatelky nemá vliv na posouzení přípustnosti podaného dovolání, neboť – na rozdíl od zásadní vázanosti soudu uplatněným dovolacím důvodem – je soud povinen z úřední povinnosti posoudit podané dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících případů přípustnosti bez ohledu na to, ze kterého ustanovení (a zda vůbec) dovolatel přípustnost dovolání vyvozuje.
Nenamítá-li dovolatelka žádnou z vad taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (při jejichž existenci je dovolání vždy přípustné) a dovolací soud z obsahu spisu existenci takových vad nezjistil, je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o.s.ř.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud – pokud jde o rozhodnutí ve věci samé – potvrdil v pořadí sice druhý, avšak ve výroku totožný (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §238 odst. 1 ani §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněných dovolacích důvodů.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení úspěch, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2002
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu