ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.585.2002.1
sp. zn. 33 Odo 585/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce V. B., zastoupeného, advokátem, proti žalované Ing. J. V., zastoupené, advokátem, o zaplacení 225 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 208/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2002, č. j. 18 Co 37/2002-58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2002, č. j. 18 Co 37/2002-58, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 225 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 17 % od 5. 2. 1998 do zaplacení. Uváděl, že žalovaná uzavřela prostřednictvím žalobce s H. R. smlouvu o výměně bytů, přičemž v rámci této transakce jí bylo žalobcem vyplaceno 700 000 Kč. O předání peněz žalované bylo vyhotoveno potvrzení, v němž se žalovaná zavázala vrátit celou částku zpět žalobci v případě, že k výměně bytů nedojde. Poté, co žalované nebyl k výměně bytu udělen souhlas majitelkou domu, ve kterém se její byt nachází, a druhá smluvní strana od smlouvy odstoupila, vrátila žalovaná žalobci z vyplacené částky pouze 475 000 Kč, 225 000 má dosud v držení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 9. 2001, č. j. 18 C 208/2000-40, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 225 000 Kč s 11 % úrokem z prodlení od 10. 7. 1998 do zaplacení a co do úroku z prodlení od 5. 2. 1998 do 10. 7. 1998 žalobu zamítl. V důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně úroku z prodlení přesahujícího 11 % z požadované částky. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 18. 8. 1997 byla mezi žalovanou a H. R. uzavřena smlouva o výměně bytu, v níž se dohodly na výměně svých bytů s tím, že ji realizují prostřednictvím realitní kanceláře žalobce. Dále bylo dohodnuto, že H. R. zaplatí žalované investice, které tato vynaložila na rekonstrukci bytu, přičemž výše těchto investic byla vyčíslena částkou 750 000 Kč. Částku 750 000 Kč ve dvou platbách (50 000 Kč a 700 000 Kč) žalobce od H. R. skutečně převzal. Uvedená částka měla být podle smlouvy po dobu realizace výměny ponechána v depozitu žalobce a při odstoupení od realizace výměny bytu ze strany H. R., jí mělo být žalobcem vráceno pouze 70 % složené částky. Dne 16. 9. 1997 podepsali žalobce a žalovaná „potvrzení o předání peněz“, z něhož vyplývá, že téhož dne žalovaná od žalobce převzala 100 000 Kč s tím, že dalších 600 000 Kč jí bude převedeno na účet z bankovního konta; téhož dne byl také učiněn vůči bance příkaz k úhradě 600 000 Kč ve prospěch žalované. Ve zmíněném „potvrzení o předání peněz“ bylo stanoveno, že neuskuteční-li se výměna bytu, bude celá hotovost žalovanou vrácena na účet realitní kanceláře žalobce. Dne 10. 3. 1998 H. R. od smlouvy o výměně bytů odstoupila. Dopisem ze dne 23. 3. 1998 žalobce žalovanou k vrácení 700 000 Kč vyzval, ta mu však postupně v období do 31. 5. 1998 vrátila pouze 475 000 Kč. Dne 9. 7. 1998 vyplatil žalobce H. R. částku 750 000 Kč, kterou u něho složila pro případ realizaci výměny bytů. Vycházeje z popsaného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že žalobce za ni H. R. vrátil celou částku složenou do jeho depozita, která měla být žalované vyplacena pouze v případě realizace výměny bytů. Nepřijal námitku žalované, že smlouvou o výměně bytů byla mezi žalovanou a H. R. dohodnuta smluvní pokuta ve výši 30 % z poskytnuté částky ve prospěch žalované pro případ, že paní R. od smlouvy odstoupí. Takovou dohodu vyvrací i obsah potvrzení o předání peněz, kde se žalovaná zavázala vrátit žalobci celou vyplacenou částku pro případ neuskutečnění výměny bytů. Nedůvodnou shledal rovněž námitku promlčení, kterou žalovaná uplatnila, neboť ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo dne 9. 7. 1998, kdy žalobce za žalobkyni plnil paní R. a žaloba byla k soudu podána dne 25. 5. 2000, tj. před koncem promlčecí doby podle ustanovení §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“. Vzhledem k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení a jemu předcházející výzvě žalobce k plnění ze strany žalované, přiznal žalobci úroky z prodlení až od 10. 7. 1998.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2002, č. j. 18 Co 37/2002-58, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, odvolání odmítl proti výrokům, jimiž byla žaloba částečně zamítnuta a řízení částečně zastaveno, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházeje ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, shledal správným jeho právní závěr, že žalované nesvědčilo podle smlouvy o výměně bytů právo na smluvní pokutu. K odlišnému závěru však dospěl v otázce promlčení žalovaného práva.
Podle názoru odvolacího soudu se žalovaná na úkor žalobce obohatila již tím, že jí bez právního důvodu předal 700 000 Kč, ačkoliv si měl tuto částku po dobu realizace výměny ponechat v depozitu. Z potvrzení o předání peněz žádný závazek mezi žalobcem a žalovanou ohledně žalované částky dovodit nelze. K bezdůvodnému obohacení nemohlo dojít až předáním peněz zpět H. R., neboť toto plnění nemělo s plněním mezi žalobcem a žalovanou žádnou souvislost. Počátek běhu promlčecí doby je tak dán okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o odstoupení od smlouvy ze strany paní R. a získal tím vědomost, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Z obsahu korespondence mezi žalobcem a žalovanou se podává, že s uvedenou skutečností se žalobce seznámil dne 16. 3. 1998. Žaloba byla podána k soudu 25. 5. 2000, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky promlčení. Žalobce byl pouze prostředníkem mezi žalovanou a H. R. a po odstoupení od smlouvy byla žalovaná povinna vrátit peníze paní R. toliko prostřednictvím žalobce; žalovaná se proto nemohla v souvislosti s odstoupením od smlouvy bezdůvodně obohatit na úkor žalobce. K tomu došlo až v momentě, kdy žalobce za ni vrátil částku 750 000 Kč paní R., tj. dne 9. 7. 1998. Tímto dnem počala běžet promlčecí doba, která skončila dne 10. 7. 2000, tedy až poté, co žalobce dne 25. 5. 1998 podal žalobu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále rovněž jen „o.s.ř.,“ po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), a že je dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, dospěl k závěru, že je rovněž opodstatněné.
Podle obsahu dovolání a jeho obsahové konkretizace dovolatel uplatnil výlučně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu přezkumu se proto otevírá správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo je promlčeno.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §451 odst. 1 a 2 ObčZ je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, povinen toto obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením se rozumí majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení §454 se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
V posuzované věci byla mezi žalovanou a H. R. uzavřena „smlouva o výměně bytu.“ Na jejím základě měla H. R. složit 750 000 Kč, z nichž – při splnění podmínky realizace výměny bytů – mělo být žalované plněno 700 000 Kč, a 50 000 Kč bylo určeno žalobci za zprostředkování výměny bytů. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že plnění bude žalované poskytnuto prostřednictvím žalobce. Žalobce podmínku vydání peněz žalované nedodržel, když žalované vydal částku 700 000 Kč dříve, než došlo k realizace výměny bytů; tím mohl porušit (za předpokladu, že jej na sebe vůbec převzal) svůj závazek vůči H. R., nemohlo však dojít k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce, neboť ten plnění pouze zprostředkovával a peníze, které jím byly žalované vydány, nebyly jeho; vyplacením peněz žalované mu tedy nevznikla majetková újma. Pro úplnost je třeba dodat, že v době vydání peněz se žalovaná nemohla bezdůvodně obohatit ani vůči H. R., neboť plnění obdržela z titulu smlouvy o výměně bytu, byť nebyly dodrženy podmínky, za nichž mělo být plnění z depozita žalobce žalované vydáno. Lze tedy uzavřít, že žalovaná se na úkor žalobce tím, že jí vydal z depozita 700 000 Kč, bezdůvodně neobohatila.
Poté, co H. R. od smlouvy se žalovanou odstoupila, vznikla žalované povinnost vrátit jí 700 000 Kč (ať už prostřednictvím žalobce nebo jinak), neboť právní důvod plnění zrušením smlouvy odpadl a žalovaná se na úkor H. R. bezdůvodně obohatila a byla povinna toto obohacení vydat. Uvedenou povinnost žalovaná co do částky 475 000 postupně splnila tím, že peníze vrátila do depozita žalobce (tzn. plnila paní R. jeho prostřednictvím). Závazek žalované vydat bezdůvodné obohacení ve výši zbývajících 225 000 Kč však trval, neboť jak soudy obou stupňů správně uzavřely (a tento závěr nebyl ani dovoláním zpochybněn), uvedenou částku zadržela žalovaná neoprávněně. V okamžiku, kdy žalobce vydal H. R. celou částku 700 000 Kč, ačkoliv obdržel od žalované toliko 475 000 Kč, plnil za žalovanou to, co po právu měla plnit sama. Tím se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila o 225 000 Kč a vznikla jí povinnost uvedenou částku žalobci vydat.
Podle ustanovení §107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle ustanovení §107 odst. 2 ObčZ se však právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Protože se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila dne 9. 7. 1998, kdy za ni vyplatil H. R. 225 000 Kč, počala následujícího dne (srov. §122 ObčZ) běžet objektivní tříletá promlčecí lhůta podle ustanovení §107 odst. 2 ObčZ. Protože žalobce již v tomto okamžiku věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení žalované na jeho úkor, počala tímto dnem svůj běh rovněž dvouletá subjektivní promlčecí lhůta. Právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení by se promlčelo s koncem té promlčecí doby, která uplyne dříve. Protože jak subjektivní, tak i objektivní promlčecí doba započaly svůj běh stejného dne, promlčelo by se právo žalobce uplynutím kratší dvouleté subjektivní promlčecí doby. Konec subjektivní promlčecí doby byl dán dnem 9. 7. 2000 a žaloba byla u soudu podána dne 25. 5. 2000, tzn. před uplynutím subjektivní promlčecí doby. Lze uzavřít, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované promlčeno není.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobcem uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované bylo promlčeno, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolání žalobce je důvodné. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst.32 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu