ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.587.2002.1
sp. zn. 33 Odo 587/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně JUDr. N. P., proti žalované D. Š., o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 301/2000, o dovolání L. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. července 2001, č. j. 12 Co 311/2001-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaným Ing. Z. Š. a D. Š. byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně 200 000 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že mezi ní a Ing. Z. Š. byla dne 15. 9. 1994 uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž základě si Ing. Š. od žalobkyně půjčil částku 200 000 Kč a zavázal se vrátit ji žalobkyni nejpozději do konce měsíce záři 1994 spolu s 11 % úrokem; dne 23. 4. 1997 pak uznal svůj dluh vůči žalobkyni co do důvodu i výše a zavázal se jej uhradit do 30. 6. 1997. Do podání žaloby však ze svého dluhu ničeho nezaplatil. Pasivní legitimaci žalované D. Š. dovozuje žalobkyně z toho, že dluh vznikl za trvání manželství.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 2. 4. 2001, č. j. 14 C 301/2000-28, pro zmeškání žalovaných uložil žalovaným Ing. Z. Š. a D. Š. povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 200 000 Kč s příslušenstvím, a nahradit jí náklady řízení. Vycházel ze zjištění, že předvolání k jednání u soudu konanému dne 2. 4. 2001, jehož obsahem bylo i poučení o následcích nedostavení se k jednání, bylo žalovaným doručeno - Ing. Z. Š. dne 1. 3. 2001 a D. Š. dne 23.2. 2001; žaloba byla doručena do vlastních rukou Ing. Z. Š. dne 4. 10. 2000 a D. Š. dne 2. 10. 2000. Protože žádný z žalovaných se bez důvodné a včasné omluvy nedostavil k prvnímu jednání, které se ve věci konalo, ačkoliv jim byla řádně doručena žaloba a předvolání k jednání, přičemž oba byli o následcích nedostavení se k jednání poučení a u jednání přítomná žalobkyně navrhla vydat rozsudek pro zmeškání, vycházel soud při svém rozhodování toliko ze skutečností uvedených v žalobě.
K odvolání žalované D. Š. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 7. 2001, č. j. 12 Co 311/2001-46, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k této žalované zrušil a v uvedeném rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uzavřel, že nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť předvolání k ústnímu jednání, které žalovaná převzala osobně dne 23. 2. 2001, jí nebylo (vzhledem k použité doručence) doručováno do vlastních rukou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání L. K., na kterého byla podle smlouvy ze dne 14. 11. 2001 žalobkyní postoupena pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, včetně jejího příslušenství. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím obsahově měnícím. Dovolatel namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Naplnění prvého dovolacího důvodu spatřuje v nesprávném závěru odvolacího soudu, podle něhož nebyly podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání splněny proto, že žalované nebylo předvolání k ústnímu jednání doručeno do vlastních rukou vzhledem k použitému typu doručenky. Zdůrazňuje, že žalovaná zásilku obsahující předvolání převzala osobně, tzn. do vlastních rukou, a má za to, že tím byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Naplnění druhého dovolacího důvodu shledává ve skutečnosti, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli pro takový postup nebyly podaným odvoláním vytvořeny podmínky. Podání označené žalovanou jako odvolání, mělo totiž být obsahově posouzeno jako návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř., protože žalovaná žádá „o přiznání omluvitelných důvodů“ své neúčasti při jednání u soudu prvního stupně. Odvolací soud měl proto podání žalované přezkoumat jako návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, a nebyl oprávněn zkoumat naplnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Žalovaná namítá, že dovolání bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn. Ohledně závěru o nedodržení formy doručení předvolání k ústnímu jednání se ztotožňuje s odvolacím soudem a nesouhlasí rovněž s tvrzením dovolatele, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít vliv na výsledek řízení, neboť její podání bylo odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud postupoval správně, když na jeho základě rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále rovněž jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není subjektivně přípustné, neboť bylo podáno někým, kdo k tomu není v posuzované věci oprávněn.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §107a odst. 1 a 2 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (tzn. v případech právního nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení – univerzální sukcese). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1 ¨§107a o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
Podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. platí pro řízení u dovolacího soudu přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení §92 a 95 až 99 a 107a však pro řízení u dovolacího soudu neplatí.
Dovolání může podat pouze účastník původního řízení. Z pohledu oprávnění podat dovolání je účastníkem řízení ten, kdo byl účastníkem řízení před odvolacím soudem a vůči němuž je jeho rozhodnutí závazné (srov. §159 odst. 2 o. s. ř.). Právní nástupce původního účastníka řízení, na něhož byla například postoupena žalovaná pohledávka – jak je tomu i v posuzovaném případě, může podat dovolání jen za předpokladu, že se stal procesním nástupcem účastníka. Procesní nástupnictví při singulární sukcesi – o niž se v daném případě jedná – upravuje ustanovení §107a o. s. ř., podle něhož nedochází k procesnímu nástupnictví bez dalšího. Předpokladem procesního nástupnictví je návrh žalobce a souhlasné rozhodnutí soudu. Předpokladem souhlasu soudu s procesním nástupnictvím je mimo jiné skutečnost, že návrh byl podán dříve, než soud o věci rozhodne. To znamená, že podá-li žalobce návrh podle ustanovení §107a o. s. ř. poté, co odvolací soud vyhlásil (vydal) rozhodnutí ve věci samé, nemůže již soud tomuto návrhu vyhovět, neboť odvolací řízení skončilo. V dovolacím řízení není procesní nástupnictví z důvodu singulární sukcese možné, neboť ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. je postup podle ustanovení §107a o. s. ř. výslovně vyloučen. To v praxi znamená, že dojde-li po vydání rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, ke skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (singulární sukcesi), dojde k právnímu nástupnictví pouze z hlediska hmotněprávního, nikoli však procesního. Subjektem oprávněným podat dovolání zůstává nadále původní účastník řízení a nikoli jeho právní nástupce. Ten může vstoupit do procesních práv a povinností původního účastníka za podmínek stanovených v §107a o. s. ř. případně až tehdy, vrátí-li dovolací soud věc odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k dalšímu řízení poté, co jejich původní rozhodnutí zruší.
V posuzované věci byla až do vydání usnesení odvolacího soudu účastníkem řízení na straně žalobce JUDr. N. P., bytem …. Usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. 7. 2001. Dovolání podal L. K., bytem …, který se v dovolání označuje jako žalobce. Z přiložené smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. srpna 2001 vyplývá, že uvedeného dne žalobkyně JUDr. N. P. postoupila pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, včetně jejího příslušenství na L. K.
Protože dovolání v posuzované věci mohla za stranu žalobce podat pouze JUDr. N. P., jako účastnice původního řízení a dovolání podal L. K., na něhož po skončení odvolacího řízení žalobkyně převedla právo, o něž v řízení jde, bylo dovolání podáno někým, kdo k tomu není oprávněn; Nejvyšší soud České republiky proto podle §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. toto dovolání jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněných dovolacích důvodů.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o. s. ř., neboť dovolatel nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. prosince 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu