ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.764.2002.1
sp. zn. 33 Odo 764/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce I. M., správce konkursní podstaty úpadce J. H., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným l. Ing. P. B. a 2. F. B., oběma zastoupeným , advokátem, o zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 751/96, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dne 23. července 2002 č. j. 23 Co 277/2001-296, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 24. května 2001 č. j. 10 C 751/96-284 zamítl žalobu, aby byli žalovaní povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 190 000 Kč s 3% úrokem od 1. 6. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, které však nezdůvodnil a neuvedl v něm, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí (odvolací důvod). Neučinil tak ani přes výzvu soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu odvolací soud odvolání podle §43 odst. 2, §209 a §212a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) usnesením ze dne 23. července 2002 č. j. 23 Co 277/2001-296 odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vychází z názoru, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně rozhodovaly podle občanského soudního řádu ve znění po 31. 12. 2000, když podle přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl změněn občanský soudní řád a některé další zákony, „se na odvolací řízení vztahují dosavadní právní předpisy, pokud rozsudek, proti kterém odvolání směřuje, byl vydán podle znění o. s. ř. před účinností zákona č. 30/2000 Sb., nebo pokud vydání rozsudku předcházelo řízení, které podle takového o. s. ř. probíhalo“. Ustanovení §212a o. s. ř., na které odkazuje usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání, právní úprava účinná před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. nezná. Ze stejných důvodů byl také nesprávný postup soudu prvního stupně, který usnesením ze dne 28. 6. 2001 vyzýval odvolatele – úpadce, aby odstranil vady podání a dále ho poučil o následcích nesplnění této výzvy. Uvedeným postupem došlo podle názoru dovolatele k vadám řízení, které má na mysli §237 odst. 1 písm. f) a §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. platného před novelou danou zákonem č. 30/2000 Sb. Dovolání považuje dovolatel za přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001 i pro řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti, pokud není v tomto zákoně stanoveno jinak. V dané věci nelze aplikovat postup podle hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jak se nesprávně domnívá dovolatel. Podle tohoto přechodného ustanovení se dovolací řízení řídí dosavadním zněním občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2000, pokud bylo dovoláním napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydané po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. V předmětném případě však byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 24. května 2001 po řízení podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je vymezena v §237 až 239 o. s. ř. Za podmínek stanovených §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé. Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí již několik desetiletí vykládán jednotně jako věc, která je oním předmětem, pro něž se řízení vede. V tzv. řízení sporném, v němž jde o žalobce a žalovaného, je tudíž za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srovnej též §79 odst. 1 o. s. ř.). V posuzovaném případě věcí samou bylo zaplacení částky 190 000 Kč, které se žalobce domáhal z titulu bezdůvodného obohacení. V této souvislosti lze poznamenat, že rozdíl mezi rozhodováním o věci samé a rozhodování o jiných otázkách je v občanském soudním řádu zdůrazněn též formální stránkou věci tím, že o věci samé soud rozhoduje rozsudkem (§152 odst. 1 o. s. ř.); usnesením se rozhoduje ve věci samé jen, stanoví-li to zákon (§152 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Podle §238, §238a a §239 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení v případech zde taxativně vymezených. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, nelze podřadit pod žádný případ vymezený v uvedených ustanoveních občanského soudního řádu.
Protože v projednávané věci nejsou zákonné předpoklady přípustnosti dovolání splněny, dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu