ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.771.2001.1
sp. zn. 33 Odo 771/2001- 40
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobců A) Ing. P. S. a B) MVDr. V. S., zastoupených advokátem, proti žalované K. T. s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 72.384,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2001, č. j. 20 Co 519/2000 - 23, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna uhradit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.295,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. července 2000 č. j. 23 C 331/99 – 9 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 72.384,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1999 do zaplacení, zamítl žalobu o přiznání vyššího úroku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 8. června 1999 uzavřena příkazní smlouva, jíž žalobci zmocnili žalovanou jako mandatářku, aby je zastupovala ve všech věcech potřebných k získání jejich členství v rekreačním klubu v Rakousku za sjednanou cenu, přičemž mandatářka se zavázala získat jménem mandantů členství v klubu okamžitě po uhrazení celkové ceny. Žalobci dne 9. 6. 1999 zaplatili na účet žalované částku 72.384,- Kč a poté dopisem ze dne 10. 8. 1999 odvolali zmocnění udělené ve smlouvě k naplnění jejího předmětu a vyzvali žalovanou k vrácení jím přijaté zálohy ve výši 72.384,- Kč, což žalovaná odmítla. Soud dovodil, že odvoláním zmocnění podle §731 a §33b odst. 1 písm. b) obč. zák. příkazní smlouva uzavřená mezi účastníky podle §724 a násl. obč. zák. byla zrušena a tudíž došlo k zániku závazku. Žalovaná byla proto povinna vrátit žalobcům přijatou zálohu na plnění, neboť by na její straně došlo k bezdůvodnému obohacení podle §451 a násl. obč. zák. Povinnost žalované zajistit žalobcům členství v klubu měla vzniknout teprve po zaplacení celkové ceny, proto nezaplacením ceny povinnost plnit podle smlouvy žalované nevznikla, a jelikož žalovaná ani nenamítala, že by jí nějaké náklady se zajištěním členství pro žalobce vznikly, není podle §732 obč. zák. důvod k náhradě nákladů vzniklých do odvolání příkazu. Soud odmítl námitku žalované, že přijatá záloha připadá žalované z titulu smluvní pokuty podle bodu 4. Všeobecných smluvních podmínek, které jsou součástí smlouvy, neboť tak by tomu bylo jen v případě, že by žalovaná odstoupila od smlouvy pro neplnění povinností ze strany žalobců a k takovému odstoupení od smlouvy ze strany žalované v daném případě nedošlo. Úroky z prodlení požadované žalobci ve výši nad 12 % zamítl, neboť podle §1 nař. vl. 142/1994 Sb. náleží jen ve výši 12 %.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2001 č. j. 20 Co 519/2000 – 23 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna splnit uloženou povinnost oběma žalobcům společně a nerozdílně, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, když považoval za nepochybné, že mezi účastníky došlo k uzavření příkazní smlouvy podle §724 obč. zák., neboť obsah smlouvy i její formální označení smluvních stran zcela odpovídá tomuto smluvnímu vztahu. Dopis žalobců ze dne 10. 8. 1999 je odvoláním zmocnění pro žalovanou a odstoupením od příkazní smlouvy, čímž žalobci pouze vykonali své právo, které jim náleželo podle §33b odst. 1 písm. b) obč. zák. Tento úkon není možno považovat za porušení smluvní povinnosti. Dopis žalované ze dne 11. 8. 1999 není obsahově ani pojmově odstoupením od smlouvy a mimoto soud dovodil, že následné odstoupení žalovanou od smlouvy, která již úkonem žalobců předtím zanikla, nemůže mít žádné právní účinky. Uzavřel, že odstoupení od smlouvy není porušením žádné smluvní povinnosti, jakožto předpokladu pro uplatnění práva na zaplacení smluvní pokuty podle §544 obč. zák., a že žalovaná od smlouvy ani platně neodstoupila, tudíž jí takové právo nevzniklo. Soud odmítl i námitku žalované, že by se daný právní vztah měl řídit právem Rakouské republiky. Změnou výroku soudu prvního stupně ve věci samé soud odstranil zřejmou nesprávnost, že plnění bylo přisouzeno jen ve vztahu k žalobkyni, nikoliv k oběma žalobcům. Proti svému rozsudku připustil dovolání bez specifikace otázky zásadního významu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 1 o. s. ř., a odůvodňuje nesprávným právním posouzením dané věci odvolacím soudem. Dovolatelka zdůraznila, že právní vztah účastníků není založen příkazní smlouvou, nýbrž smlouvou nepojmenovanou. Tomu nasvědčuje skutečnost, že za obstarání členství v klubu není sjednána odměna, protože odměnu vyplácí žalované straně přímo klub a dále i skutečnost, že případné náklady žalované podle §732 obč. zák., které nelze bez mimořádné účetní uzávěrky s rozpočítáním na jednoho klienta vyčíslit, jsou pro případ odstoupení od smlouvy kompenzovány sjednáním smluvní pokuty. Smlouva má zvláštní povahu i v tom, že žalobci ve smlouvě pověřili notáře v Rakousku jako svého zástupce, který podle tohoto zmocnění má provádět jménem žalobců činnost spojenou s podáním členské přihlášky do klubu, proto žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nelze uplatnit právní režim zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná odmítá právní závěr, že ujednání v bodě 6. Všeobecných smluvních podmínek (smlouva nemůže být zrušena, odvolána či prohlášena za neplatnou, s výjimkou případů, kdy se tak obě strany písemně dohodly), je pro rozpor s §33b odst. 3 obč. zák. neplatné. Takový závěr zbavuje de facto každého klienta společnosti, která obstarává pobyty v zahraničí, jakékoliv odpovědnosti při odstoupení od smlouvy a prakticky znemožní podnikatelskou činnost v této oblasti, neboť riziko, které by z uplatnění §33b odst. 3 obč. zák. plynulo, by žádný podnikatel nemohl podstoupit. Na základě takové právní kvalifikace se pak postavení žalované stává ve smyslu §2 odst. 2 obč. zák. nerovným a podle §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Účastníci si sjednali dobrovolně podmínky, za kterých žalovaná členství v klubu žalobcům obstará, a je třeba zdůraznit prioritu sjednaných smluvních podmínek podle zásady pacta sunt servanda. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná nemohla odstoupit od smlouvy později, než odstoupili žalobci, a že projev vůle žalované ze dne 11. 8. 1999 nelze ani za odstoupení od smlouvy považovat. Odkázal na čl. 6 Všeobecných smluvních podmínek, podle kterého se váže zrušení smlouvy na souhlas obou smluvních stran. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
41
K dovolání žalované podali žalobci vyjádření, ve kterém navrhli zamítnutí dovolání. Nesouhlasí s námitkou dovolatelky, že příkazní smlouva je pojmově smlouvou úplatnou. Mají za to, že soud prvního stupně i odvolací soud rozhodly správně na základě řádně a úplně zjištěného skutkového stavu. Rovněž se ztotožnili s právním posouzením odvolacího soudu, že uplatnění práva odvolat plnou moc podle §33b odst. 1 písm. b) obč. zák nelze hodnotit jako znevýhodnění a nerovnost postavení druhého účastníka smlouvy.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací /§10a o. s. ř./ po zjištění, že dovolání je podle §239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., včas ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané §241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Především lze konstatovat, že v dané věci soud správně aplikoval český právní řád, neboť i v případě, že mezi účastníky řízení je založen občanskoprávní vztah s mezinárodním prvkem, jak namítá dovolatelka, je ve smyslu §10 odst. 2 písm. e) zák. č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů rozhodné právo místa, kde má sídlo ten, kdo provádí příkaz v době uzavření příkazní smlouvy, tj. právo České republiky.
Podle §33b odst. 1 písm. b) obč. zák. plná moc zanikne, je-li odvolána zmocnitelem. Zmocnitel se nemůže podle §33b odst. 3 obč. zák. platně vzdát práva plnou moc kdykoliv odvolat.
V daném případě žalobci udělili ve smlouvě ze dne 8. 6. 1999 žalované plnou moc k zastupování ve všech věcech potřebných k získání členství v klubu v Rakousku. Dopisem ze dne 10. 8. 1999 podle §731 a §33b obč. zák. odvolali zmocnění k zastupování udělené žalované dne 8. 6. 1999, čímž plná moc k naplnění předmětu smlouvy ze dne 8. 6. 1999 zanikla. Ustanovení §33b odst. 3 obč. zák. je kogentní povahy, přičemž je nezbytné mít na zřeteli, že smlouvy pojmenované i smlouvy nepojmenované, které nejsou v zákoně upraveny, jsou právním důvodem vzniku platných závazků za podmínky, že neodporují obsahu nebo účelu zákona (§39, §5l obč. zák.). Pro pojmenované i nepojmenované smlouvy platí nejen ustanovení §39 obč. zák., ale i další ustanovení o platnosti právních úkonů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. 25 Cdo 628/98). Ujednání v článku 6. Všeobecných smluvních podmínek, že smlouva nemůže být zrušena, odvolána či prohlášena za neplatnou, s výjimkou případů, kdy se tak obě strany písemně dohodly, nemůže vyloučit možnost aplikace těch ustanovení občanského zákoníku, které zakotvují obecně důvody neplatnosti právních úkonů. Ustanovení §33b odst. 1 písm. b) a §33b odst. 3 obč. zák. bylo tedy aplikováno na daný případ správně. Nebyl-li pro zánik plné moci předmět sjednaného plnění realizován, pak je povinností žalované vrátit žalobcům přijatou zálohu, neboť jinak by na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák.
Rovněž právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná nemá právo na zaplacení smluvní pokuty podle článku 4. Všeobecných smluvních podmínek, je správný.
V uvedeném článku si strany sjednaly, že ocitne-li se mandant (žalobci) v prodlení s kteroukoli splátkou uvedenou v čl. 4. smlouvy a strany se nedohodnou na novém splátkovém kalendáři, je mandatář (žalovaná) oprávněna od smlouvy odstoupit. Odstoupí-li takto mandatář (žalovaná) od smlouvy, mandant (žalobci) se zavazuje zaplatit mandatáři smluvní pokutu, jejíž výše se rovná součtu dosud zaplacených splátek.
Podle §544 odst. l obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Institut smluvní pokuty zakotvený v 544 a §545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustanovení §544 odst. l obč. zák., jež je kogentní povahy, tedy umožňuje sjednání smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§48 odst. l obč. zák.), nerozhodno, zda k tomuto odstoupení (majícímu za následek zrušení smlouvy - §48 odst. 2 obč. zák.) dojde jednostranným úkonem nebo na základě dohody účastníků, nemůže být porušením povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy ročník 1999, sešit č. 4, a ze dne 20. 9. 2000 sp. zn. 25 Cdo 2577/98).
42
V daném případě nebylo nezaplacení splátek povinnými žalobci (které je porušením povinnosti), důvodem pro zaplacení smluvní pokuty, ale důvodem pro odstoupení od smlouvy druhou smluvní stranou - žalovanou. Zaplacení smluvní pokuty bylo vázáno na odstoupení od smlouvy protistranou, nikoliv na protiprávní úkon povinného. V okamžiku porušení povinnosti žalobci ještě nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, když podle ujednání v čl. 4. Všeobecných smluvních podmínek bylo právo na zaplacení smluvní pokuty spojeno až s následným odstoupení od smlouvy žalovanou.
Odvolací soud tedy učinil správný právní závěr, že odstoupení od smlouvy není porušením žádné smluvní povinnosti, jakožto předpokladu pro uplatnění práva na zaplacení smluvní pokuty podle §544 odst. 1 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod uplatněný dovolatelkou nebyl naplněn a nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst.1 o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo zamítnuto, takže žalobcům vzniklo ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalobců sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. V intencích §82 odst. 1 a §243c o. s. ř. je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy dnem, kdy soudu dojde dovolání (den případného předání dovolání orgánu, který má povinnost je doručit srov. §57 odst. 3 o. s. ř. z tohoto hlediska dnem zahájení řízení není). Jelikož dovolání v této věci došlo soudu 14. 5. 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. lednu 2001, určuje se výše odměny za zastupování advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudních řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška”).
Podle ustanovení §2 vyhlášky sazby odměny se stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle odstavce 1 jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o. s. ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak.
V intencích §3 odst. 1 bodu 5 a odst. 3 a §16 vyhlášky se další úvahy o sazbě odměny podle shora cit. ustanovení v dané věci odvíjejí od částky 15.360,- Kč.
Zastupuje-li advokát v řízení ve stejné věci společně více osob, zvyšuje se sazba odměny podle §17 odst. 2 vyhlášky o 20 %. Protože v daném řízení advokát zastupoval dva žalobce, zvyšuje se sazba (s ohledem na §16 odst. 2 vyhlášky) na 18.440,- Kč.
Z ustanovení §18 odst. 1, věty první, vyhlášky se dále podává, že učinil-li advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud sníží sazbu odměny o 50%, nejméně na částku 250,- Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců učinil v dovolacím řízení toliko jediný úkon - vyjádření k dovolání (není rozhodné, že podané vyjádření později advokát ještě doplnil), snižuje se sazba odměny na konečných 9.220,- Kč.
Jelikož vyhláška č. 484/2000 Sb. dle svého §1 odst. 1 upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoli již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), přísluší zástupci žalované též náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby, který v řízení v jednom stupni učinil, bez zřetele k tomu, že samotná odměna za zastupování v řízení v jednom stupni se podle počtu úkonů právní služby neurčuje. V dané věci jde o paušální částku náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,-Kč za jeden úkon právní služby. Konečnou částku 9.295,- Kč tedy soud žalobcům k tíži dovolatelky také přiznal.
Ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalované, aby náhradu nákladů řízení zaplatila společně a nerozdílně žalobcům k rukám advokáta, který je v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. ledna 2002
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu