ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.802.2001.1
sp. zn. 33 Odo 802/2001- 109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) Ing. Z. Š. a B) JUDr. L. Š., proti žalované R. k. W. a spol., o zaplacení částky 100.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 208/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2000 č. j. 29 Co 428/2000 - 84, ve znění opravného usnesení ze dne 13. března 2001 č. j. 29 Co 428/2000 – 90 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna uhradit společně a nerozdílně oprávněným žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.925,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 1999 č. j. 29 Co 264/99 – 40 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. ledna 1999 č. j. 41 C 208/97- 19, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 100.000,-Kč s 26 % úrokem z prodlení od 12. 12. 1997 do zaplacení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně nezjistil všechny skutečnosti rozhodné pro zjištění, zda byly splněny podmínky, na nichž se účastníci dohodli, a rozhodl tak na základě neúplného zjištěného skutkového stavu věci. Zároveň vyslovil právní názor, že potvrzení o složení kauce z 30. 4. 1997 je platné a žalobci mohli do 18. 7. 1997 odstoupit od svého rozhodnutí uzavřít kupní smlouvu s tím, že kauce propadá žalované a vlastníkům nemovitosti.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. března 2000 č. j. 41 C 208/97 - 58 uložil žalované zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 100.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 12. 12. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci zaplatili žalované kauci ve výši 100.000,- Kč jako projev vážné vůle uzavřít kupní smlouvu. Žalovaná, která zprostředkovávala prodej nemovitostí se zavázala nejednat s jinými zájemci o koupi předmětných nemovitostí. V potvrzení o složení kauce bylo uvedeno, že pokud složitelé z jakéhokoli důvodu odstoupí od svého závazného rozhodnutí uzavřít předmětnou kupní smlouvu do 18. 7. 1997, propadá kauce z jedné poloviny ve prospěch žalované a z jedné poloviny vlastníkům prodávaných nemovitostí. S ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci uzavřeli písemnou smlouvu podle §51 obč. zák. Je-li podle §40 odst. 2 obč. zák. smlouva uzavřena písemně, může být zrušena pouze písemně, z čehož soud dovodil, že nedošlo-li k písemnému odstoupení od úmyslu žalobců uzavřít kupní smlouvu na předmětné nemovitosti do 18. 7. 1997, nebyly splněny podmínky pro propadnutí kauce, a žalovaná je povinna vydat žalobcům podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodné obohacení ve výši 100.000,- Kč. Ve smyslu §563 obč. zák. byla žalovaná povinna vrátit kauci na základě výzvy žalobců ze dne 10. 9. 1997. Úroky z prodlení byly přiznány až od 12. 12. 1997 s ohledem na žalobní návrh.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. listopadu 2000 č. j. 29 Co 428/2000 - 84, ve znění opravného usnesení ze dne 13. března 2001 č. j. 29 Co 428/2000 – 90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobci do 18. 7. 1997 neodstoupili od svého úmyslu uzavřít se žalovanou kupní smlouvu, a to písemnou formou, jak s ohledem na §40 odst. 2 obč. zák. bylo nutné, vznikla žalované povinnost vrátit žalobcům jimi složenou zálohu, jež představovala bezdůvodné obohacení žalované. Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně ani ve stanovení okamžiku, od kterého je žalovaná povinna zaplatit žalobcům i příslušenství pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání z důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2000. Dovolatelka namítá, že nečinnost žalobců, kteří do 18. 7. 1997 písemně od smlouvy neodstoupili a ani neuzavřeli kupní smlouvu, nelze považovat za jejich trvající zájem o uzavření kupní smlouvy, nýbrž za projev odstoupení od smlouvy. Nesouhlasí se závěry obou soudů, že odstoupení, které nebylo provedeno ve smyslu §40 odst. 2 obč. zák. v písemné formě, je neplatné. Odvolává se přitom na obchodní zákoník, který u smlouvy o zprostředkování nevyžaduje písemnou formu. Poukazuje, že jednání žalobců odporuje dobrým mravům, jestliže se žalobci dovolávají neplatnosti právního úkonu z důvodu nedostatku písemné formy, neboť neplatnost právního úkonu nemůže být ve prospěch toho, kdo neplatnost způsobil. Nesouhlasí s argumentací soudu, že žalovaná porušila dohodu nejednat s dalšími zájemci o koupi nemovitosti, když se tak stalo až po 18. 7. 1997. Považuje za nesprávné rozhodnutí soudu o vrácení celé propadlé provize žalovanou oběma žalobcům společně a nerozdílně, jestliže smlouva stanovila, že druhá polovina kauce propadá ve prospěch majitelů nemovitosti, což považuje za smlouvu ve prospěch třetí osoby, jež ze smlouvy nabyla oprávnění okamžikem, jakmile s ní projevila souhlas - přijala polovinu složené kauce. Žalovaná proto nemá právní důvod vyplacenou část kauce na prodávajících požadovat. Dovolatelka považuje dále za nesprávný výrok soudu o tom, že žalovaná je povinna zaplatit uvedenou částku žalobcům společně a nerozdílně. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podali žalobci vyjádření, v němž navrhli zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné. S ohledem na soudem použitou aplikaci §40 odst. 2 obč. zák. poukazují, že dohoda nazvaná „Potvrzení o složení kauce nebyla smlouvou zprostředkovatelskou, nýbrž nepojmenovanou smlouvou, uzavřenou podle §51 obč. zák. Zdůrazňují, že žalovanou tvrzené jejich odstoupení od smlouvy nebylo nijak prokázáno a odkazují na provedené dokazování, které naopak prokázalo jejich zájem o koupi nemovitosti i po 18. 7. 1997. Za situace, kdy od smlouvy neodstoupili, nebyla pak splněna podmínka pro to, aby polovinu jimi složené kauce si ponechala žalovaná a polovinu odeslala prodávajícím.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti /§242 odst. 3 o. s. ř./, nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle §238 o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a nejedná se o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem nerozhodl jinak, naopak každým svým rozsudkem rozhodl stejně, a to tak, že žalobě vyhověl.
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí a žalovaná o připuštění dovolání ani nežádala.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není z hledisek §237, §238 a §239 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalované – aniž se mohl věcí dále zabývat - podle §243b odst. 4 o. s. ř. a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Ve smyslu §243a odst. 1, věty první o. s. ř. dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení 100.000,- Kč) ve výši 5.850,- Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, 17 odst. 2, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.). Ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalované, aby náhradu nákladů řízení zaplatila žalobcům k rukám advokátky, která je v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. ledna 2002
Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu