ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.835.2001.1
sp. zn. 33 Odo 835/2001- 82
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. M. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 28 990,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Mostě pod spis. zn. 9 C 2048/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. prosince 2000 č. j. 9 Co 225/99 - 66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 5. října 1998 č. j. 9 C 2048/97 - 34 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 28 990,- Kč spolu s 21 % úrokem z prodlení z této částky od 27. 5. 1997 až do zaplacení a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 23. 12. 1996 zakoupil žalobce v obchodě žalovaného televizní přijímač typu 25 PT 5301 za 28 990,- Kč. Dne 14. 4. 1997 žalobce uplatnil reklamaci v záruční době, tato byla přijata jako oprávněná, ale v zákonné lhůtě třiceti dnů nebyla vada odstraněna a žalobce dne 15. 5. 1997 od kupní smlouvy odstoupil. Žalovaný neprokázal, že ještě před uplynutím třicetidenní lhůty od uplatnění reklamace nabízel žalobci vyřízení reklamace výměnou televizoru. Pokud svědek P. B. vypovídal o nabídce učiněné vůči žalobci - vyměnit televizor pro případ marného uplynutí reklamační lhůty nebo až po uplynutí této lhůty, pak soud učinil závěr, že po uplynutí reklamační lhůty už mohl toliko žalobce zvolit, jaké právo z odpovědnosti za vady uplatní. Proto dovodil, že žalobce v souladu s §623 obč. zák. platně odstoupil od kupní smlouvy pro neodstranitelnost vady.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. prosince 2000 č. j. 9 Co 225/99 - 66 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 28 990,- Kč s přísl. zamítl a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně po opakování důkazů výslechem svědků P. B. a J. H. pokládal odvolací soud za dostatečně prokázané, že ještě v třicetidenní lhůtě od uplynutí reklamace, nejpozději při jednání J. H. s žalobcem dne 14. 5. 1997, využil žalovaný své oprávnění dané §622 obč. zák. vyřídit reklamaci výměnou věci, která byla svojí značkou, provedením a dalšími typickými vlastnostmi s věcí žalobce odevzdanou do opravy shodná (drobné odchylky, vyplývající z inovace výrobku nejsou významné). Dospěl proto k závěru, že nebyly splněny podmínky pro odstoupení žalobce od kupní smlouvy podle §623 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a že vzhledem k právní neúčinnosti tohoto úkonu žalobce tomuto nevznikl nárok na vrácení kupní ceny podle §457 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolacím soudem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Žalobce má za to, že krajský soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy. Poukazuje, že skutkový závěr soudu o nabídce výměny výrobku ještě během lhůty pro vyřízení reklamace nevyplývá z předložených listinných důkazů, pouze z výpovědí svědků, když svědek P. B., jakožto zaměstnanec žalovaného je existenčně i finančně závislý na žalovaném, proto lze mít pochybnosti o jeho nestrannosti a nezaujatosti s ohledem na výsledek sporu. Namítá, že tuto svědeckou výpověď a výpověď samotného žalovaného, v nichž dovolatel shledává rozpory, považoval soud za zcela věrohodné, přičemž svědeckou výpověď manželky žalobce považoval pro její neurčitost za nevěrohodnou. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy, a proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./; bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové znaky předepsané §241 odst. 2 o. s. ř., přičemž fakticky vychází z dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalobce, odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními, vedoucími k (následnému) závěru o nesplnění podmínek pro odstoupení žalobce od kupní smlouvy podle §623 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti. Skutkový závěr dovozující, že žalovaný ještě v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě, nejpozději při jednání J. H. s žalobcem dne 14. 5. 1997, využil oprávnění daného mu §622 obč. zák. vyřídit reklamaci výměnou věci za věc bezvadnou, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování, zejména ze svědeckých výpovědí P. B. a J. H.; zdůvodnil přitom, proč neuvěřil opačnému tvrzení žalobce, že k nabídce výměny věci za bezvadnou došlo až po uplynutí třicetidenní lhůty od uplatnění reklamace, když pro toto tvrzení svědčila manželka žalobce H. M., jejíž výpověď však nebyla dostatečnou oporou pro tohoto tvrzení z důvodu její neurčitosti v údajích o počtu a době jednání žalobce s pracovníky žalovaného, kterých se zúčastnila.
Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určil, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Z listinného důkazu - vyjádření firmy P. servis, s. r. o., mimo jiné vyplývá, že ještě v třicetidenní lhůtě určené pro vyřízení reklamace, nabídla firma P. servis, s. r. o. žalovanému nový výrobek za účelem vyřízení reklamace s žalobcem a poskytla žalovanému k řešení situace dobropis. Pravdivost a věrohodnost tohoto listinného důkazu, který svědčí o tom, že již v průběhu třicetidenní lhůty k vyřízení reklamace byl pro žalobce připraven na výměnu bezvadný televizor, byla potvrzena i svědeckou výpovědí P. B. a J. H. a nebyla vyvrácena ani výpovědí samotného žalobce, který uvedl, že hovořil s pracovníkem firmy P. servis, s. r. o., kde mu potvrdili, že žalovanému posílají dobropis, což bylo z hlediska termínu nabídky výměny televizoru za nový bezvadný již v průběhu třicetidenní lhůty určené k vyřízení reklamace.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat (jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů) jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu – jak je tomu v posuzovaném případě – v tomto směru vytknout žádné pochybení (ze spisu je totiž zřejmé, že odvolací soud hodnotil poznatky způsobem uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř. a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z listinných důkazů, ze svědeckých výpovědí a z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor – okolnost že odvolací soud upřel hodnotu pravdivosti, event. věrohodnosti údajům uvedeným svědkyní H. M., a naopak shledal pravdivým poznatek, že žalovaný využil oprávnění daného mu §622 obč. zák. vyřídit reklamaci výměnou věci za věc bezvadnou, pravidlům logického myšlení neodporuje), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, tedy namítat, že měl uvěřit jiné svědecké výpovědi. Jestliže odvolací soud považoval výpovědi svědků P. B. a J. H. za věrohodné a přesvědčivé, zatímco výpověď H. M. nikoli, a vylíčil proč takovým způsobem hodnotil tyto důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), nemůže dovolací soud, ať je uplatněn jakýkoli dovolací důvod, do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku.
Protože žalobce brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze jeho požadavku, aby rozhodnutí odvolacího soudu shledal dovolací soud nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., přisvědčit.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. není naplněn, a protože nebylo zjištěno, a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobce podle §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. ledna 2002
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu