ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.854.2001.1
sp. zn. 33 Odo 854/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Č. o. b., a. s., proti žalovaným 1) M. R. a. s., 2) Z. z. a n. Š., a. s., zastoupené, advokátem, o zaplacení směnečných pohledávek 1 604 712 Kč s příslušenstvím a 5 349 041 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 180-181/94, o dovolání 2) žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. září 2001 č. j. 7 Cmo 176/98 - 319, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 8. prosince 1997 č. j. 5 Cm 180 - 181/94 - 245 ponechal vůči oběma žalovaným v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz č. j. 5 Sm 101/94 - 5 a směnečný platební rozkaz č. j. 5 Sm 102/94 - 5, oba ze dne 20. října 1994, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci částečným rozsudkem ze dne 4. září 2001 č. j. 7 Cmo 176/98 - 319 rozsudek soudu prvního stupně vůči druhému žalovanému potvrdil a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že poté, kdy věc byla předložena k rozhodnutí odvolacímu soudu, byl na majetek prvního žalovaného prohlášen usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 26. května 1998 č. j. 20 K 139/94 - 116 konkurz. V souladu s §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, došlo ve vztahu k první žalované k přerušení řízení. Vzhledem k tomu, že na straně žalovaných se jedná o samostatné společenství, kdy každá z žalovaných jedná sama za sebe a úkony jedné z nich nemají žádný vliv na práva a povinnosti druhé z žalovaných (§91 odst. 1 o. s. ř.), projednal odvolací soud pouze odvolání druhé žalované (§152 odst. 2 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.), s tím, že jde o rozhodnutí zásadního významu a navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (mimo rozhodnutí uvedených v §237 odst. 2 o. s. ř., které však v dané souvislosti nepřicházejí v úvahu) je dovolání přípustné při splnění podmínek uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. Tyto vady se ze spisu nepodávají a konečně dovolatelka ani netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
V posuzované věci odvolací soud vůči druhé žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání dále přípustné za podmínek uvedených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.Takový případ však v dané věci nenastal, neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V daném případě odvolací soud proti svému rozsudku dovolání nepřipustil.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.). V projednávané věci však druhá žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání v rámci odvolacího řízení neučinila.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání druhého žalovaného odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu