ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.871.2001.1
sp. zn. 33 Odo 871/2001- 25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. B. G., CSc., proti žalované S. H., o zaplacení částky 8 138 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 62 Ro 333/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2001 č. j. 13 Co 686/2001–17 takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 13. září 2001 č. j. 62 Ro 333/2001–13 odmítl žalobní návrh ze dne 5. 3. 2001, doručený soudu dne 7. 3. 2001, s odůvodněním, že je neprojednatelný, neboť žalobce, ač řádně poučen podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o možnosti odmítnutí podání, řádně nevylíčil rozhodující skutečnosti, tj. jaké právní služby a kdy byly žalované poskytnuty, jak dospěl k vyčíslení žalované částky, kdy a jakým způsobem byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky a z jakého důvodu požaduje po žalované zaplacení úroků z prodlení ve výši 11 %. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. října 2001 č. j. 13 Co 686/2001–17 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a doplnil, že žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Uvedení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce, nestačí proto všeobecné označení právního důvodu, o který žalobce svůj nárok opírá. Soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, protože účastníkům nemůže přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, a proto nemůže dovozovat, jaké úkony a v jakém počtu byly v té které právní věci, na něž žalobce odkazoval ve své žalobě, žalobcem ve prospěch žalované provedeny. Rozhodnutí by bylo při uvedení pouze celkového nároku nepřezkoumatelné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil stejně jako odvolání, totiž, že jeho žaloba ze 7. 3. 2001 má všechny náležitosti podle §79 o. s. ř. Podle §21 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., ve znění zákona č. 210/1999 Sb., není advokát vázán povinností mlčenlivosti, je-li předmětem řízení spor mezi ním a klientem. Daný spor se netýká druhu, charakteru a povahy jednotlivých právních služeb, ale pouze zaplacení těchto služeb, protože žalovaná je odmítá zaplatit, aniž by popírala jejich rozsah, druh, charakter, povahu a strukturu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu druhého i prvního stupně, která spočívají na nesprávném právním posouzení věci a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 21. 1. 2002 žalobce specifikoval právní služby, které poskytl žalované.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1. §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají a ani žalovaný netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Nejvyšší soud poté posoudil věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací osud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudy obou stupňů v posuzovaném případě správně vycházely z §42 odst. 4 o. s. ř., který upravuje obecné náležitosti podání k soudu a dále z §79 odst. 1 o. s. ř., který stanoví jednotlivé nezbytné náležitosti žaloby. Obě ustanovení pak soudy správně aplikovaly na žalobu, kterou žalobce podal dne 7. 3. 2001, když dospěly k závěru, že tato neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jak vyplývá z výše uvedených ustanovení o. s. ř.; je tudíž neurčitá a nesrozumitelná, takže byl žalobce plně v souladu s §43 odst. 1 o. s. ř. vyzván k odstranění těchto vad. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností sloučí k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu §83 o. s. ř. upravující překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř. upravující překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na možnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žaloba ze dne 7. 3. 2001, tyto náležitosti neobsahovala a žalobce přes výzvu soudu učiněnou v souladu s §43 odst. 1 o. s. ř. vytčené vady neodstranil a žalobu neopravil a nedoplnil, nemohl soud pokračovat v řízení. Závěr soudů obou stupňů, že pro tento nedostatek žalobního návrhu nelze pokračovat v řízení a žalobní návrh je nutno v souladu s §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout, je správný. K podání žalobce ze dne 21. ledna 2002 dovolací soud přihlížet nemohl, neboť specifikaci poskytnutých právních služeb žalobce provedl až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu