ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.911.2002.1
sp. zn. 33 Odo 911/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) J. S. a b) M. S., proti žalovanému P. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 129/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2002 č. j. 39 Co 566/01-122 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. května 2001 č. j. 23 C 129/98-106 uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 300 000 Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 6. 1997 do zaplacení, žalobu o příslušenství nad 19 % úrok z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 30. března 2000 č. j. 23 C 129/99-72 Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím usnesením ze dne 11. prosince 2000 č. j. 53 Co 531/2000-94 v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 300 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud své zrušující usnesení odůvodnil tím, že závěry soudu prvního stupně o tom, že částka 300 000 Kč je žalobci zřejmě požadována z jiného skutkového základu, než jak byl vylíčen v žalobě, považuje za dosud nepodložené a předčasné, neboť pro hypotézu soudu prvního stupně o nevěrohodnosti potvrzení o půjčce částky 300 00 Kč nesvědčí žádný přímý důkaz. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby stanoveným způsobem doplnil dokazování, veškeré důkazy vyhodnotil postupem uvedeným v §132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a poté ve věci rozhodl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2002 č. j. 39 Co 566/01-122 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že žalobci poskytli žalovanému půjčku v částce 300 000 Kč na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 14. 11. 1996 podle §657 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), přičemž lhůta k jejímu vrácení marně uplynula dnem 31. května 1997. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl zcela správně, když uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobcům uhradit včetně úroků z prodlení ve výši odpovídající §517 odst. 2 ObčZ ve spojení s vládním nařízením č. 142/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v podmínkách stanovených v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého lze podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání odůvodnil tím, že odvolací soud vycházel ze stejných důkazů jako soud prvního stupně, přičemž důkazy, které byly provedeny v řízení po zrušení rozsudku vydaného soudem prvního stupně, nepřinesly ve věci nic nového. Má za to, že všechny důkazy přisvědčovaly jeho obraně, že listinu ze dne 14. 11. 1996 podepsal jako uznání dlužného úroku z půjčky 1 200 000 Kč, nikoliv jako smlouvu o půjčce, jak dovodily soudy obou stupňů.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Právním názorem soudu ve smyslu tohoto ustanovení je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení za účelem zjištění skutkového stavu věci, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak postupovat po procesní stránce a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje. V posuzovaném případě odvolací soud své zrušovací rozhodnutí odůvodnil neúplností provedeného dokazování, které nemohlo vytvořit dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a uložil soudu prvního stupně, aby provedl žalobcem v odvolání navrhované důkazy a dále vyzval žalobce, aby specifikoval při odvolacím jednání navrhovaný důkaz, který měl doložit jeho solventnost v době tvrzené půjčky. Závěrem konstatoval, že teprve po takto doplněném řízení a zhodnocení veškerých důkazů podle §132 o. s. ř. bude moci soud prvního stupně opětovně ve věci rozhodnout. Odvolací soud tedy nezaujal ve věci žádný závazný právní názor, jak se mylně domnívá dovolatel, neboť nestanovil, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen; odvolací soud soudu prvního stupně pouze stanovil podrobný procesní postup při provádění dokazování. Přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. b) o. s. ř. tedy není dána.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, přičemž tento závěr není povinen podle §243c o. s. ř. odůvodňovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. l, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. když úspěšným žalobcům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. prosince 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu