ECLI:CZ:NS:2002:4.TVO.158.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 158/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2002 stížnosti obžalovaného R. M. a jeho matky K. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 2 To 84/01, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 18/94, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti zamítají.
Odůvodnění:
Dne 13. 9. 2001 mělo být Vrchním soudem v Praze ve veřejném zasedání projednáno odvolání obžalovaného R. M. a jeho matky K. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 10 T 18/94. Odvolací řízení v této věci bylo konáno senátem 2 To, jemuž byla přidělena podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze na rok 2001 a byla vedena pod sp. zn. 2 To 84/01. Na počátku veřejného zasedání byla přečtena část odůvodnění odvolání matky obžalovaného, v níž navrhla, aby předmětná věc byla Vrchnímu soudu v Praze odňata a byla přikázána k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci. Z tohoto důvodu bylo veřejné zasedání odročeno na neurčito.
Dne 5. 10. 2001 byl k Vrchnímu soudu v Praze doručen návrh matky obžalovaného K. M. na vyloučení soudců uvedeného soudu JUDr. J. Z. a JUDr. P. S. z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci. Tento návrh byl odůvodněn v podstatě tím, že oba jmenovaní soudci byli členy senátu 2 To, který ve věci jejího syna v minulosti již rozhodoval a v rozhodnutí místopředsedy Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 1999 byla věc tomuto senátu odňata a byla přidělena senátu 10 To. To se stalo v důsledku přípisu ze dne 11. 3. 1998, kterým tehdejší předseda senátu 2 To JUDr. V. V. požádal jménem celého senátu o odejmutí této věci, neboť rozhodnutí senátu 2 To bylo již dvakrát zrušeno Ústavním soudem, přičemž senát 2 To má na věc odchylný právní názor než Ústavní soud. Z toho je pak dovozováno, že tímto přípisem všichni tři soudci tehdejšího senátu 2 To vyjádřili svůj poměr k projednávané věci v tom smyslu, že jsou podjatí a nejsou schopni ve věci správně rozhodnout. Je proto nepochopitelné, že by za této situace měli výše uvedení soudci, jako členové odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze, ve věci obžalovaného R. M. opětovně rozhodovat.
Usnesením ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 2 To 84/01 senát Vrchního soudu v Praze rozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř., že předseda senátu JUDr. J. Z. a soudce JUDr. P. S. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, vedeného proti obžalovaném R. M. u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To 84/01. V odůvodnění tohoto usnesení se konstatuje, že oba jmenovaní soudci nemají žádný vztah k osobě obžalovaného R. M., k jeho obhájci, k další odvolatelce K. M. ani k poškozeným. Rovněž k samotné projednávané trestní věci nemají takový vztah, který by jim bránil být v této věci činnými jako soudci. Takový závěr nelze dovodit z žádného jejich projevu vůči obžalovanému či dalším stranám v jednací síni ani mimo ni. Jmenovaní soudci jako členové odvolacího senátu tudíž nezavdali žádným způsobem příčinu k závěru o jejich podjatosti vůči obžalovanému R. M.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali obžalovaný R. M. prostřednictvím obhájce a matka obžalovaného K. M. stížnosti, a to navzdory obsahu poučení, kterým bylo napadené usnesení opatřeno, že proti němu není řádný opravný prostředek přípustný. Ve stížnostech je v prvé řadě napadána nesprávnost aplikovaného poučení, přičemž je poukazováno na některé nálezy Ústavního soudu, ale i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž je patrné, že proti takovémuto rozhodnutí byť je vydává vrchní soud, je přípustná stížnost, jelikož je nečiní v postavení soudu druhého stupně, ale jako soud první instance. V další části stížností jsou pak v podstatě opakovány argumenty obsažené již v návrhu na vyloučení jmenovaných soudců Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci. Tyto se koncentrují do názoru, že pokud uvedení soudci, kteří prostřednictvím tehdejšího předsedy senátu 2 To JUDr. V. V. předložili místopředsedovi Vrchního soudu v Praze přípis, jímž vyjádřili svůj postoj k trestnímu stíhání obžalovaného, který je v přímém protikladu s nálezy Ústavního soudu, by za stávajícího stavu měli v trestní věci obžalovaného opětovně rozhodovat, jednalo by se o porušení principů spravedlivého procesu. Tím, že dali najevo, že se nehodlají řídit rozhodnutím Ústavního soudu, jsou tito soudci pro svůj poměr k projednávané věci nezpůsobilí spravedlivě a nepředpojatě ve věci rozhodnout a na tuto situaci tak plně dopadá ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. o vyloučení orgánu činného v trestním řízení. V závěru podaných stížností bylo proto navrženo, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a obžalovaný R. M. učinil i další návrh, a to aby bylo zároveň rozhodnuto o vyloučení JUDr. J. Z. a JUDr. P. S. z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci.
Nejvyšší soud se především zabýval otázkou, zda stížnost proti napadenému usnesení je přípustná. Jak již bylo zmíněno, v napadeném usnesení je uvedeno poučení, podle něhož stížnost přípustná není. S takovým názorem ale nelze souhlasit.
Podle §141 odst. 1 tr. ř. opravným prostředkem proti usnesení je stížnost.
Podle §141 odst. 2 tr. ř. stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni.
Podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu (právo na spravedlivý proces).
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Z práva na spravedlivý proces vyplývá nejen požadavek, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soud, ale i požadavek, aby rozhodnutí soudu v případě návrhu na vyloučení soudce podléhalo přezkumu soudem vyššího stupně. Jen tak lze realizovat právo na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 7 To 38/2001 uvedl, že v některých případech považuje za důvodné přezkoumat z podnětu stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému stížnost podle §141 odst. 2 tr. ř. neshledává přípustnou. Je tomu tak v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle čl. 10 Ústavy České republiky (č. 1/1993 Sb.) bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Typicky jde o stížnost podanou proti usnesení, jímž by odvolací soud sám s konečnou platností rozhodl o vyloučení svého soudce. Tentýž právní názor zaujal i velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí sp. zn. 15 Tvo 165/2001.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud učinil závěr, že stížnosti obžalovaného R. M. a jeho matky K. M. proti napadenému usnesení jsou přípustné.
Na jejich podkladě pak Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodnout. Zákon tedy v uvedeném ustanovení uvádí taxativně pouze tři důvody vyloučení soudce, a to pro poměr k projednávané věci, poměr k daným osobám a konečně poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že ani u jednoho ze jmenovaných soudců Vrchního soudu v Praze nejsou spatřovány důvody pro jejich vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. Naproti tomu obžalovaný a jeho matka ve svých stížnostech jsou toho názoru, že JUDr. J. Z. a JUDr. P. S. vyjádřili takový postoj k předmětné věci, že jsou z jejího dalšího projednávání vyloučeni mj. i proto, že se neztotožňují s právním názorem vysloveným Ústavním soudem.
Nejvyšší soud v celé věci zaujal následující závěry. Odlišný právní názor nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř., když ohledně ostatních v něm uvedených důvodů vyloučení je zřejmé, že odlišný právní názor na ně nedopadá. Poměr k projednávané věci může spočívat např. v tom, že soudce sám nebo osoba mu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností nebo byli jejími svědky. Z dikce zákona i z povahy problému tedy vyplývá, že projednávanou věcí nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít i osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právní kvalifikace skutku. V daném konkrétním případě problematiky zda obžalovaný naplnil veškeré zákonné znaky trestného činu, či nikoli. Připuštění tohoto důvodu vyloučení orgánu činného v trestním řízení není možné ani v obecné rovině, protože odlišnost právního názoru na věc není v činnosti těchto orgánů ničím výjimečným. Na tuto situaci trestní řád pamatuje, pokud jde o činnost soudů, např. v ustanovení §264 odst. 1 tr. ř., kde se výslovně uvádí, že soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem odvolacího soudu. Obdobně tomu je i v situaci vyplývající z ustanovení §265 s odst. 1 tr. ř. nebo §270 odst. 4 tr. ř.
Navzdory určitým nedostatkům předchozí právní úpravy (do 31. 12. 2001) o otázce závaznosti nálezů Ústavního soudu, nebylo o ní možné pochybovat nebo ji dokonce vylučovat v konkrétní Ústavním soudem rozhodnuté věci. Podle čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb., ve znění novel (Ústava České republiky), je totiž vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby, a tedy i pro všechny soudy České republiky. Od 1. 1. 2002, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zák. č. 265/2001 Sb., bylo v jeho ustanovení §314 h odst. 1 jednoznačně zakotveno, že orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu, je ve svém dalším postupu vázán právním názorem, který ve věci Ústavní soud vyslovil.
Trestní řád tedy v celé řadě ustanovení přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, event. Ústavního soudu vnitřně ztotožní. Zákon takovému soudci ale ukládá, aby se při svém rozhodování takovým právním názorem nadřízeného soudu, příp. Ústavního soudu řídil. Z této skutečnosti je proto zřejmé, že odlišný právní názor na věc, jako důvod vyloučení soudce neobstojí, neboť v něm nelze spatřovat důvodnou pochybnost o nepodjatosti takového soudce. Obdobné závěry vyjádřil Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 9 Tz 179/98.
Pokud se týká dřívějšího postupu soudců senátu 2 To Vrchního soudu v Praze, kdy prostřednictvím svého předsedy senátu přípisem adresovaným místopředsedovi soudu požádali o přidělení věci jinému senátu Vrchního soudu v Praze, čemuž bylo vyhověno, lze konstatovat, že takovýto postup nebyl v souladu s trestním řádem a byl i v rozporu s tím, co bylo shora uvedeno. Jak ale vyplynulo z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 558/99, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost R. M. a jeho matky K. M., navzdory nesprávnosti postupu Vrchního soudu v Praze, kdy rozhodnutí o vrácení věci soudu prvního stupně bylo vydáno jiným senátem (10 To), nebylo možno přisvědčit, že by zmíněným postupem a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo v daném případě k porušení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Tento názor Ústavního soudu je pro Nejvyšší soud, ale i pro ostatní obecné soudy, které v této věci budou jednat a rozhodovat, závazný. Nelze se proto úspěšně domáhat vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze senátu 2 To JUDr. J. Z. a JUDr. P. S. argumentací, že došlo z jejich strany k porušení ústavnosti. V této souvislosti stojí za pozornost, že ústavní stížnost stěžovatelů směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 10 To 24/98, jímž věc obžalovaného R. M. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž v ní byla napadána okolnost, že rozhodnutí vydal nepříslušný senát, neboť příslušným senátem k projednání a rozhodnutí věci je senát 2 To. Za stávajícího stavu, kdy věc byla v rámci odvolacího řízení přidělena podle platného rozvrhu práce na rok 2001 senátu 2 To, obžalovaný a jeho matka se domáhají toho, aby dva ze soudců tohoto senátu věc nerozhodovali. K tomuto je možné pouze podotknout, že zmíněný postup obžalovaného, případně jeho obhájce i matky obžalovaného je poněkud nekonzistentní.
Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nejsou dány zákonné důvody pro vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze JUDr. J. Z. a JUDr. P. S., jak je má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., a proto stížnosti obžalovaného R. M. a K. M. proti napadenému usnesení zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., jako nedůvodné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 8. ledna 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec