ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.31.2002.1
sp. zn. 4 Tz 31/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. května 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch O. K., proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. července 1961, sp. zn. 2 T - 48/61, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. července 1961, sp. zn. 2 T - 48/61,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §2 odst. 7, odst. 8 a §6 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) a v ustanovení §265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného O. K.
Tento rozsudek se zrušuje . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, včetně usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 24. 4. 1991, č. j. 4 Rtv 6/91 - 12 a rozsudku téhož soudu ze dne 22. 5. 1991, č. j. 4 Rtv 6/91-18.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného O. K. pro skutek spočívající v tom, že „dne 22. 5. 1961 nenastoupil do 13. hod. k vojenskému útvaru Č. V. vojenské cvičení, ačkoliv mu byl povolávací rozkaz Okresní Vojenské správy v N. J. řádně doručen“,
čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. července 1961, sp. zn. 2 T - 48/61, byl tehdy vojín v záloze O. K., uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. (dále též jen „tr. zák. 1950„) pro skutek spočívající v tom, že „dne 22. 5. 1961 nenastoupil do 13. hod. k vojenskému útvaru Č. V. vojenské cvičení, ačkoliv mu byl povolávací rozkaz Okresní vojenské správy v N. J. řádně doručen“, a odsouzen podle §265 odst. 1 tr. zák. 1950 k trestu odnětí svobody na 2 a 1/2 (dva a půl) roku nepodmíněně a podle §43 a §44 odst. 1 písm. a), b) téhož zákona ke ztrátě čestných práv občanských na dobu výkonu trestu odnětí svody. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 21. 7. 1961. Usnesením téhož soudu ze dne 24. 4. 1991, č. j. 4 Rtv 6/91 - 12, bylo nejdříve rozhodnuto, že je účasten soudní rehabilitace podle §4 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb. a na základě toho byl podle §14 odst. 1 cit. zák. zrušen celý výrok o trestu shora uvedeného rozsudku a následným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 22. 5. 1991, č. j. 4 Rtv 6/9118, při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. 1950, bylo podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upuštěno od potrestání.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. července 1961, sp. zn. 2 T - 48/61,u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona s tím, že jím byl v neprospěch obviněného O. K. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 7, §6 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb. a dále v ustanovení §265 odst. 1 zák. 86/1950 Sb. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti především poukázal na skutečnost, že již rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 29. 7. 1958, sp. zn. T  159/58, byl tehdy svobodník v záloze O. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 pro to, že dne 4. července 1958, když přišel k v. ú. O., aby nastoupil na vojenské cvičení v trvání 28 dnů, odmítl obléci vojenský stejnokroj a plnit služební povinnosti s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení Svědka Jehovova, za což byl podle §270 odst. 1 a §46 odst. 3 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky a ke ztrátě vojenské hodnosti.
Stěžovatel dále uvedl, že v obou rozsudcích býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc (sp. zn. T - 159/58 a 2 T - 48/61) je konstatováno, že obviněný dal najevo úmysl trvale nevykonávat vojenské povinnosti (v rámci vojenských cvičení k jejichž vykonání byl řádně povolán) s odvoláním na náboženské přesvědčení, neboť byl Svědkem Jehovovým, přičemž vyjádřil odhodlání raději jít do vězení než by se zpronevěřil své víře. Obviněný tedy jednal od počátku cílevědomě v úmyslu se vyhnout vojenským cvičením. Jeho počínání dne 22. 5. 1961, pro které byl odsouzen napadeným rozsudkem, bylo logickým důsledkem vůle, kterou již jednou projevil jednáním, pro které byl uznán vinným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 29. 7. 1958, sp. zn. T - 159/58. Jeho další odsouzení napadeným rozsudkem bylo proto porušením zásady „ne bis in idem“, neboť shora popsané skutky z obou rozsudků je třeba považovat za totožné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že stížností pro porušení zákona napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 12. 7. 1961, sp. zn. 2 T 48/61, byl v neprospěch obviněného O. K. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 7 a §6 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb. a §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil, včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí a dále aby postupoval podle ustanovení §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku býv. Vojenského soudu Olomouc ze dne 12. července 1961, sp. zn. 2 T  48/61, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, a přestože řízení, napadené části rozhodnutí předcházející nemohl přezkoumat, protože podle zprávy Vojenského ústředního archivu byl procesní soudní spis již skartován, shledal, že stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána důvodně, neboť napadeným rozsudkem k porušení zákona skutečně došlo a zákon byl takto porušen v neprospěch obviněného O. K.
Z rozsudku téhož soudu ze dne 29. 7. 1958, sp. zn. T - 159/58, Nejvyšší soud zjistil, že svob. v zál. O. K., byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 na tom skutkovém podkladě, „že dne 4. července 1958, když přišel k v. ú. O., aby nastoupil na vojenské cvičení v trvání 28 dnů, odmítl obléci vojenský stejnokroj a plnit služební povinnosti s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení Svědka Jehovova“, za což byl podle §270 odst. 1 tr. zák. 1950 odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 (dva) roky nepodmíněně a podle §46 odst. 3 tr. zák. rovněž ke ztrátě vojenské hodnosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku, když ani soudní spis této věci se týkající se nezachoval, vyplývá, že O. K. uložený trest odnětí svobody v trvání 2 let (až na jeden měsíc a 25 dnů) skutečně vykonal. Právní moc tohoto rozsudku je vyznačena dnem 7. 8. 1958. I když i toto odsouzení bylo předmětem soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb. (usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 24. 4. 1991, č. j. Rtv 27/91-10 a rozsudek téhož soudu ze dne 22. 5. 1991, č. j. 4 Rtv 27/91-17), výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 zůstal nedotčen.
Zásada „ne bis in idem“, patřila již podle rakousko - uherského trestního řádu soudního (zák. č. 119/1873 ř. z.) k základním zásadám trestního řízení a znamenala, že nemůže být znovu stíhán ten, proti němuž dřívější trestní stíhání skončilo pravomocným rozsudkem soudu. Tuto zásadu bylo možno nepřímo dovodit i z řady ustanovení zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), avšak od jeho novelizace zákonem č. 67/1952 Sb., byla již tato zásada výslovně vyjádřena např. v ustanoveních §§89 odst. 1 písm. g) a 166 odst. 1 písm. c) cit. trestního řádu. V následné verzi trestního řádu z roku 1956 (zák. č. 64/56 Sb. - dále též jen „tr. ř. 1956“), podle něhož postupoval býv. Vojenský obvodový soud Olomouc v řízení proti O. K., vedeném pod sp. zn. 2 T - 48/61, uvedená zásada byla zakotvena v ustanovení §6 písm. e) jež znělo: „Trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání soud pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem nebo prokurátorem zastaveno, pokud nebyla povolena obnova“.
Po zjištění, že trestní stíhání obviněného O. K. pro skutek, pro který je znovu stíhán, skončilo cit. již pravomocným rozsudkem sp. zn. T - 159/58 ze dne 29. 7. 1958, a ten nebyl v předepsaném řízení zrušen, bylo povinností býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc trestní stíhání proti němu zastavit podle §6 písm. e) tr. ř. 1956, když tutéž povinnost nesplnil již v přípravném řízení prokurátor podle §192 odst. 1 písm. d) tr. ř. 1956.
Podle §2 odst. 7 tr. ř. 1956 bylo povinností orgánů činných v trestním řízení provádět a shromažďovat důkazy z úřední povinnosti nebo na návrh stran tak, aby všechny okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly náležitě objasněny; přitom byly povinny se stejnou pečlivostí přihlížet jak k okolnostem svědčícím proti obviněnému, tak i k okolnostem svědčícím v jeho prospěch. Doznání obviněného nezbavovalo orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými důkazy ověřit všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 8 cit. zák. hodnocení důkazů soudem se mělo dít podle vnitřního přesvědčení soudců, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Vojenský obvodový soud v napadeném rozsudku nevyhodnotil skutečnost, že jde o týž skutek, tj. odmítání plnění vojenských povinností z náboženských důvodů, byť bylo jednání obviněného O. K. v cit. rozsudcích právně kvalifikováno rozdílně, tj. v prvním případě jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 a v druhém případě jako trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. 1950. Zde je na místě uvést, že otázka totožnosti skutku při opakovaném odmítnutí vykonávat vojenskou službu, když pachatel již v prvním řízení vyjádřil úmysl tuto službu nevykonávat trvale z důvodu náboženského přesvědčení, byla v minulosti ve více rozhodnutích Ústavního soudu ČR jasně formulována tak, že opětovným odsouzením takového pachatele byla porušena zásada „ne bis in idem“ (viz např. nález ze dne 18. září 1995 sp. zn. IV. ÚS 81/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, ročník 1995 - II. díl).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného O. K. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 7, odst. 8 a §6 písm. e) tr. ř. 1956 a §265 odst. 1 tr. zák. 1950, tento rozsudek, jakož i všechna na něj obsahově navazující rozhodnutí, pokud tímto zrušením pozbyla podkladu (v té souvislosti je nutno poukázat zejména na usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 24. 4. 1991, č. j. 4 Rtv 6/91 - 12 a rozsudek téhož soudu ze dne 22. 5. 1991, č. j. 4 Rtv 6/91-18), podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, a protože z povahy věci vyplývalo, že nové rozhodnutí, na základě výše uvedených zjištění může Nejvyšší soud učinit sám, trestní stíhání O. K. podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není, nestanoví-li zákon jinak, stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2002
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k