ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.33.2002.1
sp. zn. 4 Tz 33/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 1. října 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i v neprospěch obviněného T.R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 8/02, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 148/2001, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř. takto:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 8/02 a v řízení mu předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b), §148 odst. 1 písm. c) a §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve prospěch obviněného T. R.
Odůvodnění:
Dne 6. 12. 2001 byla u Krajského soudu Praze podána obžaloba na obviněného T. R. pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a pro dvojnásobné trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. b), a podle §241 odst. 1 tr. zák. a vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. e), h) tr. zák. a podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák.
Po předběžném projednání obžaloby Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 6 T 148/2001 podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření, přičemž podle §192 tr. ř. obviněného ponechal ve vazbě do 30. 4. 2002.
Proti té části usnesení, kterou bylo rozhodnuto o vrácení věci do přípravného řízení podal státní zástupce stížnost. Tuto Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 8/02 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti posledně uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch i v neprospěch obviněného T. R. V postupu vrchního soudu vytýká porušení zákona v ustanovení §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Stěžovatel sice vyjadřuje souhlas se závěrem soudů obou stupňů, že v daném případě jde o mimořádně závažný případ, kdy náležité zjištění zejména duševního stavu obviněného v době spáchání trestných činů je podstatnou skutkovou okolností případu, ale na druhé straně zdůrazňuje, že tomuto vyšetření byla věnována maximální pozornost, což je zřejmé z předkládaných znaleckých posudků. Pokud se znalci psychiatři a neurolog neseznámili s výpovědí spoluvězně obviněného o jeho údajném záchvatu tři a půl měsíce po spáchání trestného činu a neměli k dispozici lékařskou zprávu o ošetření obviněného, což podle názoru soudu by mohlo vést ke změně jejich znaleckých závěrů, rozhodně nic nebránilo soudu, aby o doplnění znaleckého posudku s ohledem na tyto dvě skutečnosti (výpověď spoluvězně a event. lékařská zpráva o ošetření obviněného ze dne 5. 5. 2001) požádal znalce sám. Takovýto postup by byl v souladu s ustanovením §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., který v novelizovaném znění klade důraz na rychlost řízení. Tento úkon rozhodně pro soud neznamenal výrazné obtíže oproti došetření v přípravném řízení a rozhodně by byl ve prospěch rychlosti řízení. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí se právě touto částí ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vůbec nezabývá, pouze se dovolává toho, že objasnění duševního stavu obviněného je jednou ze základních skutkových okolností a bez bližšího odůvodnění konstatuje, že tomu tak je i ve smyslu novely č. 265/2001 Sb.
Stěžovatel současně poukazuje na to, že rozhodnutí soudu prvého stupně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, vypracování tohoto rozhodnutí, stížnost státního zástupce, řízení před stížnostním soudem, vypracování rozhodnutí tohoto soudu a konečně doručení trestního spisu státnímu zástupci k došetření si v daném případě vyžádalo dobu celkem dvou měsíců. Za tuto dobu by nepochybně soud měl podle svých požadavků znalecké posudky doplněny a ve věci mohlo být konáno hlavní líčení.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. pouze vytýkané porušení zákona vyslovil.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 6 T 148/2001, jímž věc vrátil státnímu zástupci k došetření vyplývá, že podle přesvědčení soudu měli znalci psychiatři s ohledem na obsah svědecké výpovědi R. T. zvážit postup podle §116 odst. 2 tr. ř. (nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu, nebo je-li ve vazbě, ve zvláštním oddělení nápravného zařízení). Každopádně ale měli obviněného ještě jedenkrát vyšetřit před vyslovením svých konečných závěrů ohledně jeho duševního stavu. Soud z těchto důvodů označil písemně zpracovaný znalecký posudek, včetně jeho dosavadních doplňků, za neúplný, čímž vzbuzuje pochybnost o jeho správnosti. Krajský soud současně vyslovil názor o potřebnosti vyžádat ve smyslu §110 tr. ř. přezkoumání již vypracovaného znaleckého posudku státním ústavem, přičemž ponechává na zpracovatelích revizního ústavního znaleckého posudku, zda bude event. nutný i postup podle §116 odst. 2 tr. ř. V samotném závěru pak zdůraznil nutnost náležitého objasnění duševního stavu obviněného, které má za účinnosti ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve znění zák. č. 292/1993 Sb. povahu objasnění základních skutečností, jejichž vyšetření se lze domáhat vrácením věci do stadia přípravného řízení a nikoli nedostatky odstraňovat až v řízení před soudem.
Vrchní soud v Praze, coby soud stížnostní, se ve svém usnesení ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 8/02, v podstatě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce nutnosti v rámci doplňování znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a neurologie seznámit znalce s poskytnutým svědectvím R. T. ohledně zdravotní příhody obviněného ze dne 4. až 5. 5. 2001, jakož i s kompletní zdravotní dokumentací o ní. Vyjádřil souhlas i s požadavkem provedení doplňujícího klinického vyšetření obviněného s tím, že teprve poté se znalci budou moci vyjádřit k tomu, zda jejich původní závěry zůstanou beze změny, nebo zda je nutno je na základě doplněného vyšetření korigovat, či zda složitost problematiky vyžaduje pozorování obviněného ve smyslu §116 odst. 2 tr. ř. Objasnění zmíněné problematiky vrchní soud označil za objasnění základních skutkových okolností podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., a to i ve smyslu novely č. 265/2001 Sb. V samotném závěru odůvodnění svého usnesení pak ale korigoval způsob, jakým měly být vyslovené požadavky na došetření skutečností objasňujících rozsah trestní odpovědnosti obviněného provedeny. Oproti požadavkům vzneseným krajským soudem stanovil, že primárně by měli být důkazy doplněny znalci příslušné specializace ve věci již přibranými a ti by měli posoudit nutnost postupu podle §116 odst. 2 tr. ř. V této souvislosti vrchní soud poukázal na to, že obviněný byl na psychiatrickém oddělení Věznice v B. hospitalizován od 28. 12. 2000 do 23. 1. 2001 a zdravotnickou dokumentaci o tomto pobytu měli znalci k dispozici a mohli ji analyzovat. Pouze v případě, že by přetrvávaly pochybnosti o správnosti znaleckých důkazů, bylo by třeba volit postup ve smyslu §110 tr. ř.
V prvé řadě je třeba konstatovat, že s vyslovenými závěry obou soudů ohledně toho, že objasnění okolností nezbytných pro stanovení příčetnosti obviněného v době činu patří mezi základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí věci, lze souhlasit. Pokud po podání obžaloby takový důkaz chybí, lze to považovat za důvod k vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., a to i v jeho znění podle zák. č. 265/2001 Sb.
V konkrétním projednávaném případě ale takový důkaz zcela nechyběl, neboť součástí vyšetřovacího spisu byly i příslušné znalecké posudky, které se podmínkami příčetnosti obviněného v době činu zabývaly. Krajský soud v Praze ale k těmto posudkům, zejména k závěrům znaleckého posudku z odvětví psychiatrie zaujal zpochybňující postoj a ve svém usnesení jímž věc vrátil do přípravného řízení se domáhal m. j. opatření revizního znaleckého posudku vypracovaného ústavem (§110 odst. 1 tr. ř.) a současně pokládal za zjevně potřebné zkoumání duševního stavu obviněného za podmínek §116 odst. 2 tr. ř.
Pokud by požadavky na doplnění dokazování ve zmíněném rozsahu a způsobu jejich provedení byly shledány oprávněnými, nebylo by důvodné vydanému rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž věc vrátil státnímu zástupci k došetření, cokoli vytýkat a stížnost státního zástupce by bylo možné po právu zamítnout jako nedůvodnou.Vrchní soud v Praze se v napadeném usnesení nejprve ztotožnil s námitkami soudu prvního stupně vůči některým závěrům znaleckých posudků (z odvětví psychiatrie a neurologie) a zaujal obdobný postoj k nezbytnosti jejich doplnění, ale zároveň podstatně zkorigoval způsob, jakým mají být zmíněné nedostatky odstraněny. Výslovně stanovil, že nejprve se o jejich nápravu mají pokusit znalci ve věci již přibraní a současně poukázal i na předpokládanou nadbytečnost pozorování obviněného za podmínek §116 odst. 2 tr. ř., když tento již byl po dobu téměř jednoho měsíce na psychiatrickém oddělení hospitalizován (ve Věznici v B.) a znalci měli jeho zdravotnickou dokumentaci z této doby k dispozici.
Z uvedeného je tedy možné učinit závěr, že stížnostní soud důvodně považoval za potřebné existující znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a neurologie doplnit o odpovědi na některé otázky, které vyvstaly v souvislosti se svědeckou výpovědí R. T. a chováním obviněného ze 4. na 5. 5. 2001, a to znalci, kteří ve věci již takové posudky podali. Vrchní soud o podané stížnosti státního zástupce rozhodoval již za účinnosti novelizovaného znění ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., v němž jsou stanoveny podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření po předběžném projednání obžaloby. Kumulativní podmínkou pro vrácení věci v případě, kdy je toho třeba k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, byla novou úpravou (od 1. 1. 2002) stanovena ta, aby v řízení před soudem takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. S ohledem na rozsah a zejména způsob došetření spočívající v doplnění znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, jak je vymezil stížnostní soud, nebylo opodstatněné dospět k závěru, že v konkrétním projednávaném případě obviněného T. R. jsou splněny veškeré podmínky obsažené v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. v novelizovaném znění, pro vrácení věci do přípravného řízení, zejména pokud jde o možnost vyžádat požadované doplnění znaleckých posudků samotným soudem, při současném zohlednění časové náročnosti pro provedení takového úkonu, v porovnání s možnostmi přípravného řízení.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. došlo k zásadní změně poměru a významu jednotlivých stadií trestního řízení. Přípravné řízení má skutečně pouze funkci přípravnou, pomocnou a těžiště řízení se přesunulo před soud. Znamená to m. j. výrazné omezení procesní činnosti orgánů činných v přípravném řízení. Vady procesního charakteru ale i nedostatečné objasnění věci je třeba vždy zkoumat v kontextu konkrétního případu, s ohledem na povahu věci, rozsah ostatních důkazů, následky vadného procesního postupu pro celkové důkazní řízení apod.
Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením a v řízení, které mu předcházelo porušil zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., jež mu ukládá povinnost přezkoumat z podnětu podané stížnosti správnost výroku napadeného usnesení, jakož i jemu předcházející řízení, a dále v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., které mu umožňuje podanou stížnost zamítnout jen tehdy, je-li nedůvodná. Stížnostní soud měl namísto toho s ohledem na důvody a argumenty, které jsou obsaženy v odůvodnění jeho usnesení zrušit usnesení soudu prvního stupně v části jíž podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření a uložit mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl, a to tak, že nejprve sám vyžádá doplnění znaleckých posudků v intencích stanovených stížnostním soudem a teprve po jejich dodání rozhodne, jak bude dále ve věci postupovat.
Protože stížnost pro porušení zákona směřovala proti rozhodnutí, které bylo vydáno jednoznačně ve prospěch obviněného, jelikož oddálilo projednání jeho věci v hlavním líčení, bylo možné nastalé porušení zákona pouze vyslovit ve smyslu §268 odst. 2 tr. ř. tzv. akademickým výrokem, což Nejvyšší soud učinil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec