ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.38.2002.1
sp. zn. 4 Tz 38/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. července 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. B., roz. H. v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 39/93, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 1996, č. j. 6 To 416/95-133, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 1996, č. j. 6 To 416/95-133, byl v ustanoveních §254 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2001, a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5. odst. 6 tr. ř., porušen zákon v neprospěch obviněného J. B. (dříve H.).
Tento rozsudek, pokud jím bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obžalovaný J. H., se odsuzuje za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, jehož se dopustil skutkem pod bodem 1) napadeného rozsudku a ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon se podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazuje do věznice s ostrahou, se v uvedené části zrušuje.
Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ústí nad Labem se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 5. 1955, č. j. 3 T 39/93-112, byl J. B., tehdy ještě pod příjmením H., uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že 1/ dne 1. 5. 1990 do 19.00 hod. se nevrátil do věznice MS v L., kde vykonával trest odnětí svobody, který mu byl dne 28. 4. 1990 přerušen na dobu čtyř dnů a do výkonu trestu byl dodán až po svém zadržení dne 30. 3. 1992; 2/ v přesně nezjištěnou dobu mezi 28. 4. 1990 až 30. 3. 1990 užíval jako pravé padělaný cestovní pas č. 8518124 a padělaný řidičský průkaz č. 289483 série AC, za což byl odsouzen podle §176 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců odnětí svobody, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Z podnětu odvolání obžalovaného se věcí zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 28. března 1996, č. j. 6 To 416/95-133, zrušil podle §259 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., jakož i ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a obžaloby pro skutek, kterým měl být tento trestný čin spáchán, jej podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil. Poté podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu tak, že při nedotčeném výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák. se J. H. odsuzuje podle §171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. B. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká nesplnění přezkumné povinnosti, jakož i to, že sám rozhodl ve věci aniž by si udělal jasno v otázce, zda nepřichází v úvahu uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., když o tom, že by se mohlo jednat o sbíhající se trestnou činnost ve smyslu cit. ustanovení byly ve spise konkrétní signály. Posléze odkázal na rozsudek Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 7 T 218/94 ze dne 17. 2. 1995, který nabyl právní moci dnem 10. 5. 1995, kdy Krajský soud v Plzni odvolání obviněného zamítl. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 1996, sp. zn. 6 To 416/95, pokud jím bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, že se obviněný podle §171 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. B. v ustanoveních §254 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. ř. a §35 odst. 2 tr. zák., a v řízení které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. ve vymezeném rozsahu napadený rozsudek zrušil a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. Posledně uvedený návrh v průběhu veřejného zasedání intervenující státní zástupkyně upřesnila tak, že je navrhováno přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §254 odst. 1 tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2001, nezamítl-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Krajský soud v Ústí nad Labem se tímto ustanovením důsledně neřídil, když nepřezkoumal napadený rozsudek i v tom směru, zda soud prvního stupně postupoval správně při ukládání trestu i z hlediska ustanovení §35 odst. 1, odst. 2 tr. zák., tj. podle zásad o ukládání trestu za více trestných činů, zejména když, jak to stížnost pro porušení zákona správně vytýká, ve spise měl dostatečné podklady pro pochybnost, zda projednávanou trestnou činnost obviněný nespáchal dříve než byl Okresním soudem Plzeň - město vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
Podle §35 odst. 1 tr. zák., odsuzuje-li totiž soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Neumožňuje-li tento zákon za některý z takových trestných činů uložit jiný trest, než je trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v §27 jako trest samostatný.
Podle §35 odst. 2 tr. ř. pak soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Z trestního spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 7 T 218/94 je zřejmé, že v této věci vydal samosoudce dne 11. 11. 1994 trestní příkaz, jímž byl obviněný J. H., uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák. za to, že „poté, co mu byl rozhodnutím ředitele věznice P. – B., ze dne 5. 10. 1993, č. j. UVT 994/01 - 93, přerušen výkon trestu odnětí svobody na dobu od 07.00 hod. dne 8. 10. 1993 do 19.00 hod. 11. 10. 1993, se přes náležité ponaučení včas nevrátil zpět do výkonu trestu, zdržoval se na neznámém místě a byl až dne 11. 8. 1994 v 01.00 hod. zadržen orgány Policie ČR OOP J., okr. Ch. a následně eskortován zpět do věznice P. – B.“. Tento trestní příkaz převzal obviněný dne 25. 11. 1994.
Přestože již tato skutečnost postačuje pro závěr, že byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný (byť stejné povahy) trestný čin obviněného ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák., ze spisu vyplývá dále to, že sice tento trestní příkaz byl zrušen podáním odporu, avšak rozsudkem téhož soudu ze dne 17. února 1995, č. j. 7 T 218/94-49, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. května 1995, č. j. 9 To 57/95-65, byl znovu uznán vinným výše uvedeným trestným činem, spáchaným cit. skutkem a odsouzen k nepodmíněnému trestu tří měsíců odnětí svobody s výkonem ve věznici s ostrahou.
V projednávané věci byl obviněný J. B. stíhán pro trestný čin, který páchal v době od 19.00 hod. dne 1. 5. 1990 do 30. 3. 1992. Z porovnání obou rozhodných údajů je zřejmé, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích a za nějž mu pak Krajský soud v Ústí nad Labem ukládal nový trest odnětí svobody, aniž by dbal zásad uvedených v ustanoveních §35 odst. 1, odst. 2 tr. zák., obviněný skutečně spáchal dříve, než mu byl doručen výše uvedený trestní příkaz (což podle platné judikatury je nutno posuzovat stejně jako vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně) ohledně jiného jeho trestného činu. Jen pro úplnost je nutno dodat, že podmínky pro uložení souhrnného trestu by byly splněny, i kdyby se vycházelo z vyhlášení rozsudku ze dne 17. 2. 1995, k čemuž ovšem v projednávané věci nebyl důvod, neboť cit. trestní příkaz byl obviněnému doručen (tvrzení stížnosti pro porušení zákona v tomto směru tedy není správné). Došlo tak k tomu, že místo maximálního trestu ve výši šesti měsíců, který ze zákona přicházel v úvahu, byly obviněnému v součtu uloženy tři měsíce navíc. Takto uložený trest je nutno považovat, rovněž v souladu s konstantní judikaturou, za trest, který je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §266 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že Krajský soud v Ústí nad Labem porušil zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2001, v neprospěch obviněného J. B., když nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány a při svém rozhodování, kdy obviněnému ukládal nový trest odnětí svobody též v ustanoveních §259 odst. 3 tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2001, protože obviněnému neuložil souhrnný trest s použitím §35 odst. 2 tr. zák., za současného zrušení výroku o trestu uloženém dřívějším rozsudkem, ačkoli důkazy, nacházející se ve spise, naznačovaly eventuální nutnost takového postupu. Stalo se tak zjevně i porušením ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2001, a to v řízení, které jeho rozhodnutí předcházelo. Podle cit. ustanovení byly oba rozhodující soudy povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran měly objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, když doznání obviněného je nezbavilo povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu a hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Krajský soud nechal zcela bez povšimnutí zjištění soudu prvního stupně, že „obž. byl odsouzen před 3 měsíci OS v Plzni, předseda senátu byl JUDr. M.k“ (č. l. 107 p. v.), sdělení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 14. 4. 1995 o odsouzení J. H. rozsudkem ze dne 18. 2. 1995, sp. zn. 7 T 218/94 (č. l. 108) a ze čteného opisu rejstříku trestů (č. l. 128), z něhož bylo patrné pravomocné odsouzení J. H. „O. s. Plzeň - 17. 2. 95, 7T 218/94, §171/1e tr.z., 3 měs. OS NEPO“, nevyvodil odpovídající závěry. Za této situace bylo povinností krajského soudu před rozhodováním o trestu provést důkaz uvedeným trestním spisem.
V důsledku vysloveného porušení zákona v neprospěch obviněného Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku jeho odsuzující výrok, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a jsa vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku rozhodl znovu o trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 10. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k