ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.42.2002.1
sp. zn. 4 Tz 42/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2002, č. j. Ntd 22/02-419, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Dne 22. 1. 2002 byla u Městského soudu v Praze podána obžaloba na obviněného R. S., podnikajícího jako fyzická osoba pod obchodním jménem R. S. – M., se sídlem v P. 6, J. p. 1087/19, pro trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, 4 tr. zák. (bod I obžaloby), neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle §147 odst. 1 tr. zák. (bod II obžaloby) a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle §125 odst. 1, 3 tr. zák. (bod III obžaloby), kterých se měl dopustit tím, že:
I. l. jako plátce daně z přidané hodnoty v úmyslu tuto daň zkrátit nepodával u příslušného Finančního úřadu pro P. 10 od účinnosti registrace plátce daně z přidané hodnoty od 1. 1. 1993 daňová přiznání k této dani, vyjma daňových přiznání za období měsíců ledna 1993, ledna až října 1998 a března 1999, daň neodvedl a způsobil tak českému státu škodu na dani z přidané hodnoty ve výši 2.893.000,- Kč,
2. jako poplatník daně z příjmu fyzických osob v úmyslu tuto daň zkrátit, nepodával u příslušného Finančního úřadu pro P. 10 od počátku podnikání 1. 1. 1993 do současnosti daňová přiznání k dani z příjmu fyzických osob, daň neodváděl a způsobil tak českému státu škodu na dani z příjmu fyzických osob ve výši 2.103.700,- Kč,
II. 1. jako plátce za své zaměstnance neuhradil pojistné na zdravotní pojištění za období od ledna 1993 do srpna 2000, na výzvy o uhrazení nereagoval a takto vzniklý dluh do současné doby neuhradil, čímž způsobil Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, OP hl. m. Prahy se sídlem Praha 6, N. P. 6 škodu ve výši nejméně 766.000,- Kč,
2. jako plátce za své zaměstnance neuhradil pojistné na sociální zabezpečení od ledna 1993 do srpna 2000, na výzvy k uhrazení nereagoval a takto vzniklý dluh do současné doby neuhradil, čímž způsobil P. správě sociálního zabezpečení se sídlem P. 5, Z. 11 škodu ve výši 1.622.000,- Kč,
3. jako plátce za své zaměstnance neuhradil příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za období od ledna 1993 do srpna 2000, na výzvy k uhrazení nereagoval a takto vzniklý dluh dosud neuhradil, čímž způsobil českému státu na dani z příjmu za zaměstnance škodu ve výši 622.000,- Kč,
III. od počátku svého podnikání, tj. 1. 1. 1993 do současné doby nevedl účetní knihy a další doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a jmění, ač byl k tomu dle zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví povinen, tímto jednáním znemožnil řádné vyměření daně, čímž způsobil škodu českému státu ve výši 8.006.700,- Kč.
Za skutek popsaný pod bodem I obžaloby hrozil obviněnému podle ust. §148 odst. 1, 4 tr. zák. trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 12 let, za skutek pod bodem II obžaloby podle ust. §147 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody šest měsíců až tři léta a za skutek popsaný pod bodem III obžaloby dle ust. §125 odst. 1, 3 tr. zák. trest odnětí svobody jeden rok až pět let.
Obžalobu v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2002 předběžně projednal Městský soud v Praze, který konstatoval, že není k projednání věci příslušný a usnesením č. j. 10 T 2/2002-413 věc předložil podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti. Podle názoru Městského soudu v Praze ani jeden ze skutků popsaných pod body I až III obžaloby nezakládá věcnou příslušnost krajského soudu, když ani jeden ze žalovaných trestných činů není sankcionován trestem, jehož dolní hranice odnětí svobody by činila nejméně 5 let a žádný z těchto trestných činů není vyjmenován v ust. §17 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., která specifikují okruh trestných činů, u nichž je k projednání věcně příslušný krajský soud bez ohledu na výši trestní sazby. Pokud jde o bod I/ 1,2 obžaloby, který je pro posouzení věcné příslušnosti soudu relevantní, uvedl Městský soud v Praze, že součet částek za neodvedenou daň z přidané hodnoty a za neodvedenou daň z příjmu fyzických osob činí 4.996.700,- Kč. Novelou tr. zák. došlo ke změně ust. §89 odst. 11 pokud jde o stanovení hranice škody velkého rozsahu. Od 1. 1. 2002 představuje škodu velkého rozsahu částka přesahující 5.000.000,- Kč, namísto dřívější částky 1.000.000,- Kč. Jednání obviněného S. tudíž mohlo v bodě I/ 1, 2 obžaloby naplnit pouze znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kde je zákonem stanovena trestní sazba od jednoho do osmi let odnětí svobody.
Vrchní soud v Praze následně v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2002 výše zmíněné podání Městského soudu v Praze projednal a usnesením č. j. Ntd 22/02-419 rozhodl, že v trestní věci obviněného R. S. vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 2/2002 je podle §24 odst. 1 tr. ř. k projednání a rozhodnutí věci příslušný Městský soud v Praze. Při respektování ustanovení §220 odst. 3 tr. ř., zakotvujícího pravidlo nevázanosti soudu právním posouzením skutku v obžalobě, dovodil Vrchní soud, že v tomto stadiu řízení spisový materiál neumožňuje kategorické závěry o výši škody, kterou měl obviněný jednáním popsaným pod bodem I obžaloby způsobit. Výše škody vyčíslená soudní znalkyní z odvětví účetní evidence je přitom zcela minimálně vzdálená od hranice tzv. škody velkého rozsahu (je pouze o 3.300,- Kč nižší). Znalkyně z odvětví účetní evidence opakovaně ve svém posudku konstatuje, že při masivní absenci účetních dokladů byla nucena pracovat s vlastními odhady některých relevantních položek. Možnost právního posouzení jednání obviněného popsaného pod bodem I žalobního návrhu jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. v tomto stadiu řízení rozhodně nelze vyloučit.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. S., neboť jím byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 6 a v ustanovení §17 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §220 tr. ř. a k ustanovení §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. ř.
Ministr spravedlnosti ve shodě s argumentací Městského soudu v Praze poukazuje na to, že jednání obviněného pod bodem I/ 1, 2 obžaloby mohlo naplnit pouze znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Pokud Vrchní soud v Praze připouští, že v hlavním líčení může být škoda upřesněna na částku vyšší, pak by bylo možno se s tímto názorem ztotožnit za předpokladu, že by byly dohledány potřebné doklady, z nichž by bylo možné vycházet. Tuto možnost lze podle ministra spravedlnosti kategoricky vyloučit. Závěr, že znalkyně by mohla v hlavním líčení oproti svému písemnému posudku dospět k závěru o škodě vyšší je těžko představitelný. Významné však podle ministra spravedlnosti je, že vrchní soud přehlédl oznámení Finančního úřadu pro P. 10 ze dne 16. 1. 2000, založeného na č. l. 108 a ze dne 18. 4. 2002 na č. l. 423, podle nichž došlo v letech 1998 a 1999 k platbě daně z příjmu fyzických osob v celkové výši 90.000,- Kč, přičemž tyto platby nezohlednila ve svém posudku ani znalkyně. Dlužná částka v bodě I obžaloby tak má činit pouze 4.906.700,- Kč. Za této situace již nelze důvodně konstatovat možnost, že by provedené důkazy mohly vést k právnímu posouzení jednání obviněného pod bodem I žalobního návrhu jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2002, č. j. Ntd 22/02-419 byl v neprospěch obviněného R. S. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 a v ustanovení §17 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., aby toto usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a aby podle §271 odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
Ke stížnosti pro porušení zákona poskytl prostřednictvím svého obhájce písemné vyjádření obviněný R. S., který se stížností souhlasí a navíc dodává, že znalecký posudek uvedený ve spise vychází z finančně právních předpisů, kde je ze zákona zakotvena presumpce viny, kdežto projednávaný případ z hlediska trestního by měl především objektivizovat skutečně způsobenou škodu. Vzhledem k tomu, že posudek byl zpracován z hlediska finančního práva, je spíše pravděpodobné, že skutečná škoda bude výrazně nižší, než je uváděno ve znaleckém posudku. Proto obviněný navrhuje stížnosti pro porušení zákona vyhovět.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že škoda způsobená jednáním popsaným pod bodem I obžaloby se svojí výší značně přibližuje částce, která je spodní hranicí škody velkého rozsahu. Na tom nic nemění námitka stížnosti pro porušení zákona, podle které nebylo při vyčíslení škody zohledněno zaplacení částky 90.000,- Kč na dani z příjmu fyzických osob obviněným, takže způsobená škoda činila pouze 4.906.700,- Kč. Tato skutečnost naopak přisvědčuje stanovisku, že dosavadní zjištění ohledně výše škody nejsou zcela jednoznačná. S ohledem na charakter trestné činnosti a s ohledem na dobu, po kterou byla páchána nelze vyloučit, že po upřesnění výše škody dokazováním provedeným v hlavním líčení bude výše škody způsobené českému státu stanovena částkou vyšší nežli 5.000.000,- Kč, a že bude na místě kvalifikace podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. Vrchní soud v Praze proto napadeným usnesením správně rozhodl, že k projednání věci je příslušný Městský soud v Praze. Proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky stížnost pro porušení zákona podle ust. §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, protože není důvodná.
Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle ust. §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen nebyl.
Krajský soud podle ust. §17 odst. 1 tr. ř. koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se podle ust. §148 odst. 4 tr. zák. dopustí ten, kdo tím, že zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu způsobí škodu velkého rozsahu. Za to mu hrozí trest odnětí svobody v sazbě pět až dvanáct let. Podle ust. §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. Podle ust. §220 odst. 3 tr. ř. není soud vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Dále ust. §188 odst. 1 písm. a) stanoví, že soud po předběžném projednání obžaloby rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný, má-li za to, že sám není příslušný k jejímu projednání. Obdobně podle ust. §222 odst. 1 tr. ř. věta první platí, že pokud soud před rozhodnutím v hlavním líčení shledá v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný, rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízený jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný. Avšak podle věty druhé za středníkem téhož ustanovení je soud povinen sám věc rozhodnout, měla-li by věc být přikázána nejblíže společně nadřízeným soudem soudu téhož druhu, avšak nižšího stupně.
Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že v přípravném řízení trestní věci obviněného R. S. byla do řízení přibrána znalkyně z oboru ekonomika – účetní evidence, která na základě výpovědí obviněného a neúplných účetních dokladů předaných rovněž obviněným, po řádném poučení podle ust. §106 tr. ř. vypracovala znalecký posudek č. 14, č. j. ČVS: ÚVP-2242/98/M9. V tomto posudku znalkyně vyčíslila celkovou částku neodvedených daní na 4.996.700,- Kč, což je částka zcela minimálně vzdálená spodní hranici tzv. škody velkého rozsahu, tj. 5.000.000,- Kč, jež by v daném případě odůvodňovala kvalifikaci jednání obviněného dle ust. §148 odst. 1, 4 tr. zák. a jež by následně mohla založit věcnou příslušnost krajského soudu podle ust. §17 odst. 1 tr. ř. Z posudku dále vyplývá, že vyčíslená částka je odhadem způsobené škody, když např. na č. l. 12 se uvádí, že jako vstupní hodnoty pro vyčíslení neodvedené daně sloužily znalkyni odhady ziskové marže stanovené obviněným (č. l. 175) u papírenského zboží na 35 %, u modelářského zboží na 20 % a vzájemný poměr prodávaného papírenského a modelářského zboží byl stejným způsobem odhadnut na 2:1. Ve spise je rovněž na č. l. 12 uvedeno, že znalkyně marži vyčíslovala z ceny bez DPH, ačkoli marže byla stanovována z ceny včetně daně, takže byla reálně vyšší. Městský soud v Praze (na rozdíl od ministra spravedlnosti) závěry posudku nijak nezpochybnil, když nevyužil možnosti postupu dle ust. §185 odst. 2 tr. ř. a nepožádal znalkyni o vysvětlení povahy závěrů znaleckého posudku. Soud pouze mechanicky aplikoval ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. se závěrem, že vyčíslená částka nedosahuje minimální hranice škody velkého rozsahu, a proto nelze použít ust. §148 odst. 1, 4 tr. zák., jak uvádí obžaloba, ale jednání je třeba kvalifikovat podle ust. §148 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. zák. Městský soud takto postupoval v situaci, kdy s ohledem na citované ustanovení §222 odst. 1 tr. ř. nebylo vyloučeno, že věc bude muset nakonec znovu (a s opakováním hlavního líčení) sám projednávat, a v řízení tak vzniknou zbytečné průtahy, jak přiléhavě upozorňuje vrchní soud v napadeném usnesení. Argumentace ministra spravedlnosti poukazující na částečné splnění daňové povinnosti obviněným nijak nevyvrací možnost, že výše škody by mohla být v průběhu dokazování v hlavním líčení upřesněna na částku vyšší, protože není k dispozici dostatek důkazů odůvodňujících závěr, že tuto možnost lze vyloučit. Lze se ztotožnit s názorem vrchního soudu, který připustil, že odhady o něž se opírá vyčíslení výše způsobené škody budou během hlavního líčení upřesněny, přičemž toto upřesnění může se stejnou pravděpodobností vyznít ve prospěch i v neprospěch obviněného. Nelze se naopak ztotožnit s argumentací ministra spravedlnosti, který zpochybňuje, že by znalkyně mohla v hlavním líčení oproti písemnému vyhotovení dospět závěru o škodě vyšší. Posudek v zásadě vychází z údajů poskytnutých obviněným a nelze vyloučit, že v průběhu hlavního líčení vyjdou najevo skutečnosti, které umožní zpřesnění vstupních předpokladů a následně i závěrů posudku. Je-li věcná příslušnost soudu určena na základě spodní hranice sazby hrozícího trestu odnětí svobody dle ust. §17 odst. 1 tr. ř. a možnost, že tento trest bude uložen závisí na vyčíslení způsobené škody, pak krajský soud s ohledem na ust. §222 odst. 1 tr. ř. postoupí věc podle ust. §188 odst. 1 a) k rozhodnutí o příslušnosti, jen pokud lze reálně vyloučit možnost, že výše škody k níž soud dospěje v hlavním líčení nepřesáhne hranici, která dle ust. §17 odst. 1 tr. ř. následně zakládá příslušnost krajského soudu. Pokud byla v přípravném řízení škoda vyčíslena jen v rovině pravděpodobnosti a příslušná částka se významně blíží hranici zakládající příslušnost krajského soudu, může krajský soud s ohledem na ust. §2 odst. 4 tr. ř. zakotvujícího zásadu rychlého řízení postupovat dle ust. §188 odst. 1 písm. a) jen tehdy, když provede taková opatření, která odstraní důvodné pochybnosti o tom, že v průběhu líčení nebude škoda vyčíslena ve výši, která opětovně založí příslušnost krajského soudu.
Z ust. §185 a násl. tr. ř. vyplývá, že účelem předběžného projednání obžaloby je přezkoumat, zda přípravné řízení bylo konáno podle příslušných ustanovení trestního řádu a zda jeho výsledky poskytují dostatečný podklad pro trestní řízení, a na základě přezkoumání učinit opatření k odstranění nedostatků, k nimž v předchozím stadiu řízení došlo. Jeho účelem není řešit otázku viny na podkladě zevrubného rozboru a vyhodnocení důkazů, tak jako při hlavním líčení. Pokud ministr spravedlnosti namítá, že zaplacení malé části daně obviněným nebylo zahrnuto ve znaleckém posudku, pak lze konstatovat, že toto zjištění by mohlo v daném stadiu trestního řízení spíše odůvodňovat závěr o neobjasněnosti základních skutkových okolností. Potom by v rámci předběžného projednání obžaloby bylo namístě zvážení postupu dle ust. §188 odst. 1 písm. e) upravujícího vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Tento zcela výjimečný postup však městský soud nezvolil, když skutková zjištění získaná během přípravného řízení nijak nezpochybnil, a to v situaci, kdy například bod I 1) obžaloby neuvádí uzavření časového období po které měla být krácena daň z přidané hodnoty a skutek tak není vymezen s náležitou přesností a určitostí, jak požaduje ust. §177 písm. c) tr. ř. Dále bod II 3) obžaloby je formulován nesrozumitelně a ze spisu nelze zjistit, na základě jakých důkazů byla vyčíslena žalovaná částka, když příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je podle ust. §1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (č. 589/1992 Sb.) zahrnut do pojistného na sociální zabezpečení, jehož neuhrazení obviněným však již je předmětem bodu obžaloby II 2). A dovětek k bodu III rovněž svědčí o nedbalém zpracování obžaloby. K těmto závažným formálním nedostatkům obžaloby městský soud nepřihlédl a zcela akceptoval i závěry znaleckého posudku, který způsobenou škodu vyčísluje pouze v rovině pravděpodobnosti. Městský soud však postupoval jak výše popsáno a vzhledem k těmto okolnostem nelze v daném stadiu trestního řízení věcnou příslušnost městského soudu vyloučit.
V této souvislosti Nejvyšší soud přihlédl i k ust. čl. 6 odst. 1. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), a k ust. čl. 38 odst. 2 listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), podle kterých má každý právo na to, aby jeho věc byla soudem projednána v přiměřené lhůtě, a která tak zakotvují zásadu rychlého řízení, jež je konkretizována v ust. §2 odst. 4 tr. ř. Právě s ohledem na tuto zásadu musí krajský soud aplikovat ust. §188 odst. 1 a) obezřetně.
Nejvyšší soud proto vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nezjistil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon, a proto podanou stížnost pro porušení zákona podle ust. §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť nebyla důvodná.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2002
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná