ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.45.2002.1
sp. zn. 4 Tz 45/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. července 2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Z. P., bytem O., L. 99/4, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 1 T 4/2002, a podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 1 T 4/2002 byl obviněný Z. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jehož se dopustil tím, že
1.
a) dne 17. 11. 2001 v O., na tř. K., v prodejně A., odcizil 2 kusy šamponů zn. Organics v hodnotě 178,- Kč a 2 kusy gelu Dove Blue v hodnotě 158,- Kč tím, že si věci uschoval pod bundu, prošel pokladnou bez placení, čímž způsobil poškozené firmě A. C. R. škodu ve výši 336,- Kč,
b) dne 20. 11. 2001 v OD K. v O., na ulici Š., odcizil 3 kusy šamponů Organics a 2 kusy šamponů Elseve tím, že zboží uschoval pod bundu a prošel pokladnou bez zaplacení, čímž způsobil firmě K., v. o. s. P., škodu ve výši 369,50 Kč,
c) dne 29. 11. 2001 v O., na ulici Z., v prodejně A., odcizil 5 kusů šamponů Elseve v hodnotě 449,50 Kč tím, že je ukryl pod bundou a prošel pokladnou bez zaplacení, čímž způsobil firmě A. C. R. škodu ve výši 449,50 Kč,
d) dne 5. 12. 2001 v O., v prodejně OD K., na ulici Š., odcizil 8 kusů kosmetických výrobků zn. Elseve a 4 kusy Wilkinson Protektor tím, že zboží ukryl pod bundou a do batohu a prošel bez placení pokladnou, čímž způsobil firmě K., v. o. s. P., celkovou škodu ve výši 1 355,20 Kč,
přičemž jednání v bodech 1. a) – d) se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2000, sp. zn. 4 T 111/2000, právní moc dnem 21. 9. 2000, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na 2 roky.
Dále byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jehož se dopustil tím, že
2.
dne 25. 10. 2001 kolem 11.30 hod. v O., v OD B., na ul. H., ukryl pod oděv kosmetické zboží zn. Design Vosk, deodoranty Secret, Nivea Soft cream a barvu Bella color, vše v celkové prodejní ceně 969,10 Kč a poté prošel pokladnou bez placení tohoto zboží z majetku B., s. r. o.,
3.
dne 29. 10. 2001 v dopoledních hodinách v O., na F. ulici č. 19, v supermarketu A., v oddělení drogerie během nákupu odcizil 1 ks tělového mléka Nivea v hodnotě 109,- Kč, 4 ks šamponu Organics v hodnotě 356,- Kč, 2 ks šamponu Elseve v hodnotě 179,80 Kč a keramickou vázu v hodnotě 199,- Kč, věci v celkové hodnotě 834,80 Kč, a to ke škodě A. C. R., a. s., N. č. 145 a byl kontrolován zaměstnancem supermarketu, odcizené zboží dobrovolně vydal, a to bylo vráceno zpět do prodeje,
když takto jednal v bodech 2. a 3. přesto, že byl Okresním soudem v Olomouci odsouzen dne 23. 6. 2000 pod sp. zn. 4 T 111/2000, právní moc dnem 21. 9. 2000 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na 2 roky,
přičemž podle §37a tr. zák. byl zrušen výrok o vině a trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 1 T 190/2001, jenž nabyl právní moci dne 1. 1. 2002.
Za skutek pod bodem 1. byl obviněný odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Za skutky pod body 2. a 3. posouzené jako jeden trestný čin krádeže byl odsouzen podle §37a, §247 odst. 1 tr. zák. ke společnému trestu za pokračování v trestném činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
S poukazem na ust. §314d odst. 2 tr. ř. soud rozsudek neodůvodnil, a tento nabyl právní moci dne 26. 2. 2002.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, která směřuje proti výroku o trestu. Vytýká v ní porušení zákona v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k ustanovení §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. v neprospěch obviněného.
Výrok o uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody za skutek pod bodem 1. je podle stěžovatele neúplný a z tohoto důvodu nepřezkoumatelný. Soud v tomto výroku uvádí toliko odkaz na zákonná ustanovení, podle kterých o uložení souhrnného trestu rozhodl, jakož i výměru uloženého souhrnného trestu, neuvádí však, ve vztahu k jakému předchozímu odsouzení, resp. k jakému výroku o trestu z předchozího odsouzení obviněného, tento souhrnný trest uložil. Zásady pro ukládání souhrnného trestu stanovené ustanovením §35 odst. 2 tr. zák. pak soud porušil tím, že při rozhodnutí o uložení souhrnného trestu současně nezrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V důsledku těchto skutečností je rozsudek zatížen podstatnou vadou. Pouze vycházeje z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 2. 2002 založeného v trestním spise Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 T 4/2002 se lze toliko domnívat, že neúplný výrok o uložení souhrnného trestu odnětí svobody byl vysloven ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 T 13/2002 pravomocného dne 26. 1. 2002.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil výše zmíněné porušení zákona v neprospěch obviněného, podle §269 odst. 2 tr. ř. aby zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §37a tr. zák. odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§89 odst. 3), za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Podle §12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.
Podle §12 odst. 12 tr. ř. skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
Podle §314e odst. 5 tr. ř. trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.
Z napadeného rozsudku i obsahu trestních spisů Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 1 T 4/2002 a 1 T 190/2001 vyplývá, že obviněný Z. P. se v období od 25. 10. 2001 do 5. 12. 2001 dopouštěl trestné činnosti spočívající v odcizování převážně kosmetického zboží v obchodních domech v O. a takové jednání by vzhledem k podmínkám uvedeným v §89 odst. 3 tr. zák. mělo charakter pokračujícího trestného činu krádeže, pokud by Z. P. mezi spácháním některých jednotlivých útoků nebylo sděleno obvinění. K tomu došlo ohledně útoku spáchaného dne 29. 10. 2001 hned tento den po jeho zadržení. Pokud jde o útoky jichž se dopustil ve dnech 17. 11., 20. 11. a 29. 11. 2001, tak obvinění mu bylo sděleno dne 29. 11. 2001. V případě útoku ze dne 5. 12. 2001 bylo obvinění Z. P. sděleno téhož dne po jeho zadržení. Ve věci útoku ze dne 25. 10. 2001 bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání až dne 15. 1. 2002. Z uvedeného je patrné, že ve smyslu ustanovení §12 odst. 11 tr. ř., kdy obviněný ve svém jednání pro nějž byl stíhán, pokračoval i po sdělení obvinění, bylo takové jednání třeba posuzovat vždy od tohoto úkonu jako nový skutek. V důsledku tohoto postupu bylo v jednání obviněného nutné spatřovat tři samostatné skutky, z nichž první se skládal z útoků spáchaných ve dnech 25. 10. a 29. 10. 2001, druhý z útoků spáchaných ve dnech 17. 11., 20. 11. a 29. 11. 2001 a třetí spočíval v jediném útoku ze dne 5. 12. 2001. Za takto celkově spáchanou trestnou činnost měl být obviněnému uložen jediný trest, neboť má charakter trestné činnosti spáchané ve vícečinném souběhu, když v průběhu vymezeného období (od 25. 10. 2001 do 5. 12. 2001) nedošlo ohledně části této ani jiné trestné činnosti obviněného k vyhlášení odsuzujícího rozsudku, či v případě trestního příkazu k jeho doručení obviněnému.
Teprve dne 2. 1. 2002 (a nikoli dne 21. 12. 2001 z nějž chybně vycházel při stanovení právní moci Okresní soud v Olomouci) byl obviněnému Z. P. doručen trestní příkaz vydaný dne 28. 11. 2001 pod sp. zn. 1 T 190/2001, jímž byl obviněný odsouzen za část výše uvedené trestné činnosti, konkrétně za jeden z útoků spáchaný dne 29. 10. 2001. Datum 2. 1. 2002 tak tvoří onu pomyslnou hranici, která vytváří předěl mezi trestnou činností obviněného spáchanou před tímto dnem a po něm, a to z hlediska podmínek pro ukládání trestu vyplývajících z ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Jestliže Okresní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 1 T 4/2002 odsoudil obviněného Z. P. za ostatní zbývající trestnou činnost, jíž se dopustil v předmětném období (25. 10. až 5. 12. 2001) a zároveň před 2. 1. 2002, byl povinen obviněnému uložit za vše jediný souhrnný trest. Okresní soud byl ale v době svého rozhodování zároveň nucen respektovat již účinné znění (od 1. 1. 2002) ustanovení §37a tr. zák. a §12 odst. 12 tr. ř. Tato zákonná ustanovení se vztahovala na pokračující skutek tvořený dvěma útoky, a to ze dne 25. 10. 2001 a ze dne 29. 10. 2001, přičemž za druhý z nich byl obviněný pravomocně odsouzen již zmíněným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 1 T 190/2001, jenž nabyl právní moci dne 11. 1. 2002 (a nikoli dne 1. 1. 2002, jak je na něm chybně vyznačeno).
Okresní soud v Olomouci tedy v napadeném rozsudku zcela správně a v souladu se zákonem podle §37a tr. zák. zrušil výrok o vině a trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 1 T 190/2001 a při vázanosti skutkovými zjištěními učiněnými v uvedeném trestním příkazu rozhodl o vině pokračujícím trestným činem spočívajícím v obou dílčích útocích (25. 10. a 29. 10. 2001) označených pod body 2. a 3. a uložil za něj společný trest. Za nesprávný a zákonu odporující je ale třeba označit postup jmenovaného soudu, kdy týmž rozsudkem obviněnému současně uložil souhrnný trest za trestnou činnost sestávající ze čtyř útoků označených pod bodem 1. a) až d) (ve skutečnosti se mělo jednat o dva skutky, kdy první měl zahrnovat jednání v bodě 1. a) až c) a jednání pod bodem 1. d) mělo být posuzováno jako skutek samostatný) a společný trest za pokračující trestný čin označený pod body 2. a 3. Zmíněné útoky (skutky) pod bodem 1. totiž tvořily vícečinný souběh trestných činů obviněného s útoky (skutky), za něž byl odsouzen pod body 2. a 3. téhož rozsudku. Obviněnému Z. P. tak měl být uložen za veškerou výše uvedenou trestnou činnost jediný souhrnný trest za současného zrušení společného trestu, což by ale mohlo být realizováno až po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž byl obviněnému společný trest za pokračování v trestném činu uložen. Okresní soud v Olomouci tak při vědomí zmíněných zásad stanovených pro ukládání souhrnného trestu neměl svým usnesením ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. 1 T 19/2002 rozhodovat o spojení věcí obviněného Z. P. vedených pod sp. zn. 1 T 4/2002 a 1 T 19/2002, ale měl nejprve rozhodnout o pokračování v trestném činu a uložení společného trestu podle §37a tr. zák. za jednání spáchané obviněným ve dnech 25. 10. a 29. 10. 2001 ve věci pod sp. zn. 1 T 19/2002. Teprve po nabytí právní moci tohoto rozsudku mělo být vedeno řízení ve věci pod sp. zn. 1 T 4/2002 a v jejím rámci mohlo být rozhodováno o uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. za veškerou trestnou činnost spáchanou obviněným v inkriminovaném období do 2. 1. 2002.
Okresní soud v Olomouci ale výše naznačeným způsobem nepostupoval a v konečném důsledku rozhodl tak, že obviněnému byly vždy za část sbíhající se trestné činnosti uloženy tresty, a to ve formě společného trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zařazením do věznice s dozorem a souhrnného trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Souhrnný trest byl obviněnému uložen, aniž zároveň došlo ke zrušení výroku o trestu uloženém dřívějším rozsudkem, jak bylo výše zmíněno (v daném případě se tak evidentně stalo vzhledem ke zvolenému procesnímu postupu, neboť se jednalo o jeden a týž rozsudek, který v té době ani v jedné části nenabyl právní moci).
Protože pochybení, na něž stížnost pro porušení zákona podaná ostatně podle §266 odst. 2 tr. ř. poukazuje, spočívá výhradně ve výroku o trestu, Nejvyšší soud se zabýval i tím, zda jsou v daném případě splněny podmínky uvedené v tomto zákonném ustanovení. Podle něj proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Z napadeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci je zřejmé, že obviněnému byly za dvojnásobný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. uloženy dva nepodmíněné tresty odnětí svobody na šest a čtyři měsíce se zařazením do věznice s dozorem. Trestní sazba pokud jde o trest odnětí svobody v daném případě činí až dva roky. Je tudíž zřejmé, že součet obou uložených trestů odnětí svobody nedosáhl ani poloviny zákonné trestní sazby. Taktéž výroky o nepodmíněnosti těchto trestů a zařazení obviněného k jejich výkonu do věznice s dozorem jsou v plném souladu s požadavky ustanovení §23 odst. 1, §31 odst. 1 a §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. Pokud by obviněnému Z. P. byl správně uložen jediný souhrnný trest odnětí svobody za shora uvedenou sbíhající se trestnou činnost, je téměř jisté, že jeho výměra i způsob výkonu by se od celkové výměry uloženého trestu odnětí svobody (10 měsíců) a zařazení do příslušné věznice (s dozorem) nikterak nelišil.
I když tedy v konkrétní věci došlo při ukládání trestu obviněnému k nerespektování zákona, a to konkrétně v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. ze strany okresního soudu, v konečném důsledku nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by uložený trest odnětí svobody byl v případě obviněného Z. P. v rozporu s kriterii obsaženými v ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. Převážil zde jednoznačně zájem na stabilitě soudního rozhodování nad zájmem nápravy učiněného formálního pochybení.
Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodnou.
Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vyjádřil domněnku, že neúplný výrok o uložení souhrnného trestu odnětí svobody byl vysloven ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2002, sp. zn. 2 T 13/2002, tak nelze než konstatovat, že jde o úvahu nesprávnou. Tímto rozsudkem byl totiž obviněný Z. P. odsouzen za trestný čin, jenž spočíval v jednání spáchaném dne 25. 1. 2002 a tudíž až po doručení trestního příkazu téhož soudu ve věci sp. zn. 1 T 190/2001 obviněnému, k němuž došlo již vícekrát zmiňovaného dne 2. 1. 2002. V daném případě se tedy jednalo o skutek jenž měl povahu recidivujícího jednání a nikoli jednání spáchaného ve vícečinném souběhu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec