ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.46.2002.1
sp. zn. 4 Tz 46/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. července 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného Z. M., roz. N., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. března 2002, č. j. 2 T 152/99-160, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Napadeným rozsudkem byl v ustanovení §8 odst. 1 a §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2001, porušen zákon v neprospěch obviněného Z. M.
Tento rozsudek se v části týkající se Z. M. zrušuje. Rovněž se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Teplicích se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. března 2002, č. j. 2 T 152/99-160, byl obviněný Z. M., uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. na tom skutkovém základě, že spolu se spoluobviněným R. Z. „dne 20. 10. 1998 v T. u pobočky K. b., a. s., požádali o poskytnutí úvěru ve výši 439.000,- Kč, a to obžalovaný M. jako žadatel a obžalovaný Z. jako ručitel, přičemž předložili potvrzení o výši příjmu a podepsali smlouvu o úvěru, přičemž dodatečně bylo zjištěno, že oba byli bez pracovního poměru a byli vedeni jako uchazeči o zaměstnání na Úřadu práce, proto jim úvěr nebyl poskytnut a v případě poskytnutí úvěru by způsobili K. b., a. s., pobočka T., škodu ve výši 439.000,- Kč“, a byl za to odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva a půl (2,5) roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného stanovení dohledu. Rozsudek, jímž byl stejným trestným činem uznán vinným i R. Z. a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody na dva roky se zkušební dobou na jeden rok, nabyl právní moci dnem vyhlášení - 22. 3. 2002, když oba obžalovaní se odvolání za sebe i ostatní oprávněné osoby výslovně vzdali.
Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Z. M.. Okresnímu soudu vytýká, že ze zjištěných skutečností nevyvodil správné závěry v otázce viny jmenovaného. Obviněný Z. M. se totiž hájil tím, že o svém jednání učinil telefonické oznámení u K. b., u které o úvěr požádali. Podle ministra spravedlnosti provedeným dokazováním bylo potvrzeno, že na základě tohoto oznámení nebyl K. b. žádaný úvěr poskytnut. Pokud okresní soud uvedené oznámení hodnotil jen ve smyslu §8 odst. 3 písm. b), věta druhá, tr. zák., tj. že oznámení nebylo učiněno státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, pochybil, protože podle stěžovatele bylo nutno věc posuzovat podle ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Tím, že Z. M. dne 22. 10. 1998 upozornil peněžní ústav na skutečnosti, které jsou obsahem spisu na č. l. 21, odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, a tím jeho trestnost zanikla. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 2 T 152/99, byl porušen zákon v neprospěch obviněného Z. M. v ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1, popř. podle §271 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přítomný veřejnému zasedání pak modifikoval uvedené návrhy tak, že navrhuje zrušit napadený rozsudek jen ohledně obviněného Z. M. a postupovat podle §271 odst. 1 tr. ř., tj. aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného Z. M., i když v jiných ustanoveních zákona než je ve stížnosti uvedeno. Postupoval při tom v souladu s ustanovením §267 odst. 5 tr. ř., podle něhož, byla-li stížností pro porušení zákona napadena část rozhodnutí týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumá Nejvyšší soud uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týká této osoby.
Okresní soud v napadeném rozsudku vzal sice za prokázané, že oznámení o trestné činnosti bylo u KB učiněno, zjevně však zapochyboval, zda tak učinil obviněný M., a současně uzavřel, že i kdyby to bylo nepochybně prokázáno, k zániku trestnosti jeho jednání by bylo zapotřebí, aby tak učinil u státního zástupce nebo policejního orgánu.
Ustanovení §8 tr. zák. o pokusu trestného činu zní:
1) Jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
2) Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
3) Trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a/ upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, nebo b/ učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.
4) Ustanovením odstavce 3 však není dotčena trestná činnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již tímto svým jednáním spáchal.
Z protokolu o výslechu svědkyně Mgr. Z. L. (č. l. 14 p. v. a 154 tr. spisu) vyplývá, že poškozená K. b. neposkytla obžalovanému Z. M. žádaný úvěr na základě prověření jeho osoby (jakož i osoby ručitele - spoluobžalovaného Z.), k němuž došlo na základě telefonického oznámení, že Z. a N. (což je dřívější příjmení obviněného M. - žadatele o úvěr) jsou v uvedeném úvěru nastrčeni jako „bílí koně“, které převzal pracovník této banky jistý pan V. dne 22. 10. 1998 v 08.52 hod., o čemž byl pořízen záznam.
Z uvedeného je zcela nepochybné, že cit. oznámením bylo objektivně odstraněno nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu. Pokud měl soud pochybnost o tom, zda pachatelem, který dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu, byl obviněný Z. M., měl v tomto směru doplnit dokazování např. výslechem svědka Bc. P. V., zpracovatele záznamu telefonického rozhovoru (č. l. 21 tr. spisu), případně provést další důkazy k ověření obhajoby obviněného Z. M. Je nutno přisvědčit stížnosti pro porušení zákona, že pokud to byl obviněný M., kdo uvedené telefonické oznámení učinil, zabránil tím poskytnutí úvěru, požadovaného na základě falešných údajů a odstranil tak nebezpečí, hrozící zájmu chráněnému trestným zákonem z podniknutého pokusu a splnil tak podmínky beztrestnosti, které mu zaručovalo ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Jestliže za takto nedostatečně objasněného skutkového stavu uznal okresní soud obviněného Z. M. vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1, §250b odst. 1, odst. 4 tr. zák., porušil tím zákon nejen v cit. ustanoveních, ale též v procesních ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2001, jež ukládaly orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí; bez návrhu stran měly přitom objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, když doznání obviněného nezbavovalo orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu, přičemž důkazy byly povinny hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Těmito ustanoveními trestního řádu se okresní soud, jak je z výše uvedeného zjevné, důsledně neřídil.
Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona ve výše uvedených ustanoveních v neprospěch obviněného Z. M. a na podkladě tohoto výroku pak zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud tímto zrušujícím výrokem pozbyla podkladu, avšak jen v části týkající se tohoto obviněného, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by se případná beztrestnost pokusu mohla týkat též spoluobžalovaného Z. a okresnímu soudu podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby v uvedeném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl, jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí. Vytýkané nedostatky ve skutkových zjištěních nedovolily Nejvyššímu soudu, aby ve věci rozhodl sám (viz ustanovení §271 odst. 1, věty první, tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 24. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k