ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.53.2002.1
sp. zn. 4 Tz 53/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného T. L., proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 1. 1998, sp. zn. KZv 70/96, a podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
T. L. byl sdělením vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro ČR ze dne 3. 11. 1997, ČVS: ÚVV-102/20-96, obviněn z pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť na podkladě zjištěných skutečností byl dostatečně odůvodněn závěr, že jako jednatel firmy K., s. r. o. se sídlem v P. 4, Z. p. 95/97, nejméně od počátku roku 1997 po dohodě s dalšími spoluobviněnými jim umožnil využít ke spáchání trestné činnosti účet firmy K., s. r. o. vedený u F., a. s., Z., pobočka P. 1, N. t. 24, ke kterému měl jako jediný dispoziční právo, na něž byly prostřednictvím padělaných poštovních poukázek typu A, vložených na neznámém místě do poštovní přepravy, Č. p., s. p. P., dne 1. 4. 1997 poukázány nevplacené finanční prostředky ve výši 21 400 000,- Kč, které se následně snažil vyzvednout a uvedeným jednáním byla Č. p., s. p. poškozena o shora uvedenou částku.
Týmž sdělením byl T. L. obviněn i z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. Toho se měl dopustit tím, že ačkoli dne 12. 6. 1997 jako jednatel firmy K., s. r. o. převzal od vyšetřovatele usnesení o zajištění prostředků na účtu č. 32447018/7920, které bylo 15. 7. 1997 nahrazeno usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, sp. zn. II VZt 455/97, (které převzal 29. 9. 1997 a jeho právní zástupce 18. 7. 1997), jímž byly finanční prostředky na účtu zajištěny, přičemž bylo zakázáno s nimi jakkoli manipulovat, přesto tyto peníze T. L. jako oprávněný zástupce firmy K., s. r. o. určil k uhrazení údajné pohledávky firmy vůči věřiteli M. M., bytem P. 7, V H. 27, čímž se snažil zmařit účel, pro který byly uvedené prostředky zajištěny.
Dne 1. 4. 1997 byly usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro ČR, ČVS: ÚVV-102/20-96, podle §79a odst. 1 tr. ř. zajištěny finanční prostředky ve výši 21 500 000,- Kč na účtu společnosti K., s. r. o. č. 32447018/7920 vedeného u F., a. s. Z., pobočka P. 1, N. t. Proti tomuto usnesení podal právní zástupce společnosti K., s. r. o. stížnost, o níž rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 15. 7. 1997 pod sp. zn. II VZt 455/97-11 tak, že shora uvedené usnesení zrušil a sám rozhodl, že se podle §79a odst. 1 tr. ř. zajišťují peněžní prostředky na inkriminovaném účtu v částce 21 399 961,60 Kč.
Dne 24. 10. 1997 byl vyšetřovatel vyrozuměn F., a. s. o tom, že tomuto finančnímu ústavu bylo doručeno uvědomění Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 10. 1997 s tím, že na účet K., s. r. o. č. 32447018/7920 byl dne 1. 10. 1997 nařízen výkon rozhodnutí, pod sp. zn. E 2887/97 pro oprávněného M. M., V H. 27, P. 7, v částce 21 730 345,- Kč s příslušenstvím, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 10. 1997.
Dne 25. 10. 1997 se dostavil na pobočku F., a. s., P., N. t. 24, právní zástupce oprávněného M. M. a požádal o výběr hotovosti ve výši 21 730 345,- Kč s příslušenstvím na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 10. 1997, sp. zn. E 2887/97, o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním uplatněné pohledávky v částce 21 730 345,- Kč z účtu povinného u peněžního ústavu F., a. s., pobočka P. 1, N. t. 24, a to podle vykonatelného notářského zápisu NZ 218/97, N 227/97 vyhotoveného dne 27. 8. 1997.
V reakci na jednání právního zástupce oprávněného učinila F., a. s., pobočka P., N. t. 24 dne 29. 10. 1997 oznámení Ministerstvu financí o neobvyklém obchodu ve smyslu zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Provedení výplaty peněžních prostředků bylo v souladu s §6 odst. 1 a 2 zák. č. 61/1996 Sb. pozastaveno.
Dne 3. 11. 1997 bylo Policii České republiky doručeno oznámení Ministerstva financí, Finančního analytického odboru, podávaného ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 zák. č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti s popisem výše uvedených skutečností a současně s vyjádřením názoru, že došlo ke spáchání trestného činu.
Dne 3. 11. 1997 byla F., a. s. Z., pobočka 070, N. t. 24, P., vyšetřovatelem Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro ČR podle §78 odst. 1 tr. ř. písemně vyzvána, aby vydala částku 21 399 961,60 Kč složenou na účtu č. 32447018/7920 včetně příslušenství s tím, že se jedná o účet firmy K., s. r. o. se sídlem P. 5, S. 21/173, jako věci důležité pro trestní řízení.
K vydání požadovaných peněžních prostředků v celkové částce 22 008 835,- Kč shora uvedenou bankou došlo dne 4. 11. 1997, a to formou mezibankovního převodu na depozitní účet Krajského státního zastupitelství v Praze.
Dne 12. 12. 1997 požádal náměstek generálního ředitele pro provoz a obchod Č. p., s. p. Policii České republiky, Úřad vyšetřování pro ČR, o vydání finanční částky ve výši 21 400 000,- Kč, která byla na základě padělaných poštovních poukázek typu A připsána na účet č. 32447018/7920 vedený u F., a. s. pobočky P.
Dne 19. 12. 1997 byla usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro ČR, sp. zn. ČVS: ÚVV–102/20–96, podle §80 odst. 1 tr. ř. v trestní věci obviněného T. L. vydána částka 21 399 961,60 Kč Č. p., s. p., neboť jich pro další řízení nebylo třeba, poškozený o jejich vydání požádal a o jeho právu na ně nebylo žádných pochyb. Proti tomuto usnesení podal dne 29. 12. 1997 stížnost obhájce obviněného, kterou blíže neodůvodnil. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze rozhodla usnesením ze dne 13. 1. 1998, sp. zn. KZv 70/96 tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost proti shora uvedenému usnesení vyšetřovatele jako nedůvodnou zamítla.
Proti posledně citovanému usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. V jejím odůvodnění uvedl, že postup, kdy u věci zajištěné podle §79a odst. 1 tr. ř. je dodatečně aplikován postup podle §78 tr. ř., lze připustit. Porušení zákona však spatřuje v rozhodnutí vyšetřovatele o vydání uvedené částky podle §80 odst. 1 tr. ř. G. ř. Č. p., a. s. jako poškozenému a v zamítnutí stížnosti obviněného proti tomuto rozhodnutí ze strany státního zástupce. Podle názoru ministra spravedlnosti nebylo v té době o náhradě škody rozhodnuto a v řízení podle §80 a §81 tr. ř. nelze řešit otázky náhrady škody, resp. její realizace. Dále stěžovatel uvedl, že ohledně vydané finanční hotovosti přicházel v úvahu trest propadnutí věci, a proto do doby rozhodnutí o vině a trestu měla uvedená hotovost zůstat na depozitním účtu státního zastupitelství.
Ministr spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 1. 1998, sp. zn. KZv 70/96, byl v neprospěch obviněného T. L. porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím i v ustanovení §80 odst. 1 tr. ř., a dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení, jakož i předchozí usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro ČR ze dne 19. 12. 1997, ČVS: ÚVV-102/20-96 zrušil.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána důvodně.
Z předloženého vyšetřovacího spisu bylo kromě již uvedeného zjištěno, že Č. p., s. p., zaslala vyšetřovateli dne 1. 4. 1997 12 kusů poukázek typu A, jejichž prostřednictvím byla na účet ve F., a. s., pobočka P., č. 32447018/7920 poukázána částka 21 400 000,- Kč, přičemž bylo zjištěno, že uvedené poukázky nebyly na podacích poštách vplaceny. Vyšetřovatel v této souvislosti vyslechl zástupce firem uvedených na inkriminovaných padělaných poukázkách jako odesílatele. Z jejich výpovědí bylo zjištěno, že s firmou K., s. r. o. nikdy neobchodovali a obviněného T. L. neznají. T. L. sám se ještě v době před zahájením trestního stíhání své osoby k původu peněz vyjádřil v tom smyslu, že jde o platbu za vrácené obrazy. Po sdělení obvinění pak odmítl k věci vypovídat. Právo k předmětné částce 21 399 961,60 Kč za svou osobu ani za společnost K., s. r. o. výslovně neuplatnil. Z obsahu spisu je také patrná snaha odčerpat z uvedeného účtu předmětné finanční prostředky, která byla zaznamenána již k datu 4. 6. 1997, kdy T. L. podal F., a. s. příkaz k úhradě částky 21 718 300,- Kč z inkriminovaného účtu, což vzhledem k blokaci finančních prostředků v částce 21 399 961,60 Kč s příslušenstvím nebylo bankou provedeno.
Podle §80 odst. 1 tr. ř. není-li věci, která byla podle §78 tr. ř. vydána nebo podle §79 tr. ř. odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.
Ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. řeší problematiku, jak naložit s věcí, která byla vydána podle §78 tr. ř. nebo odňata podle §79 tr. ř., a to ve vztahu k subjektu, který věc vydal nebo mu byla odňata, anebo pokud na takovou věc uplatnila právo i osoba jiná, za současného splnění podmínek, že věci k dalšímu řízení není třeba a nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání. Toto ustanovení se přímo netýká problematiky náhrady škody v adhezním řízení, jelikož samotné rozhodování o náhradě škody je vyhrazeno pouze soudu v meritorním rozhodnutí. Naproti tomu o vrácení nebo vydání věci podle §80 odst. 1 tr. ř. může být rozhodnuto již v přípravném řízení. V konkrétním případě bylo možné za věc ve smyslu §80 odst. 1 tr. ř. považovat i předmětné finanční prostředky, neboť z výpisu z účtu č. 32447018/7920 společnosti K., s. r. o. vedeného u F., a. s. vyplývá, že částka 21 399 961,60 Kč byla na zmíněný účet připsána dne 1. 4. 1997 jedinou platbou, přičemž z výpisu z účtu je zároveň zřejmé, že tyto prostředky proplatila Č. p., s. p. Téhož dne (1. 4. 1997) došlo podle §79a odst. 1 tr. ř. k zajištění peněžních prostředků na tomto bankovním účtu, a to v částce 21 500 000 Kč, později usnesením stížnostního orgánu změněné na částku 21 399 961,60 Kč. Vzhledem k časové návaznosti připsání peněžních prostředků na bankovní účet a zajišťovacího rozhodnutí vyšetřovatele a později státního zástupce byl od toho dne vyloučen jakýkoli přesun finančních prostředků do výše uvedené částky z předmětného bankovního účtu až na zákonem přípustnou výjimku výkonu rozhodnutí, která ale nebyla realizována. Je tedy zřejmé, že finanční prostředky, jež byly podle §79a odst. 1 tr. ř. zajištěny na bankovním účtu v uvedené částce, se kryly s částkou finančních prostředků, které byly podle §78 odst. 1 tr. ř. z tohoto bankovního účtu vydány vyšetřovateli a posléze byly podle §80 odst. 1 tr. ř. vydány Č. p., s. p., jako osobě, o jejímž právu na tyto finanční prostředky nebylo pochyb. Předmětná částka na bankovním účtu totiž nepředstavovala finanční prostředky, jež by náležely společnosti K., s. r. o., ohledně nichž by Č. p., s. p. v postavení poškozeného nakonec ani nemohla v adhezním řízení uplatňovat svůj případný nárok na náhradu škody, neboť trestní stíhání je možno vést výhradně proti fyzickým osobám a nikoli proti osobám právnickým. Ve skutečnosti se jednalo o peníze, které na zmíněný bankovní účet byly proplaceny Č. p., s. p., poté, co se tento státní podnik stal obětí podvodného jednání řady osob, na němž měl pravděpodobný podíl i obviněný T. L. Proto celkovou finanční sumu bylo v tomto případě možné pokládat za věc ve smyslu §78 odst. 1 tr. ř. (v případě potřeby podle §79 odst. 1 tr. ř.) a na jako takovou na ní bylo možné aplikovat i ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. a vydat ji Č. p., s. p., jako jediné oprávněné osobě.
Pokud jde o argument obsažený ve stížnosti pro porušení zákona, že přiznaný nárok na náhradu škody nezakládá právo poškozeného na vydání věci ve smyslu §80 odst. 1 tr. ř., tak je s ním možno obecně souhlasit. Na druhou stranu je ale třeba zdůraznit, že právo poškozeného na náhradu škody a právo na vydání věci, která byla vydána či odňata podle trestního řádu jsou dva na sobě do značné míry nezávislé instituty, které řeší rozdílné situace, jejichž konečným důsledkem ale je majetková restituce ve prospěch oprávněné osoby. K vydání věci poškozenému podle §80 odst. 1 tr. ř. může dojít pouze v případě, kdy právo k takové věci svědčí pouze poškozenému, který o její vydání požádal. Naproti tomu pokud se jedná o věc, k níž je právo sporné anebo dokonce svědčí jiné osobě než poškozenému, tak v takové situaci nepřichází vydání věci poškozenému v úvahu a tento své případné majetkové nároky musí řešit cestou řízení o náhradě škody. V přezkoumávaném případě ale rozhodně nedošlo rozhodnutím o vydání věci – peněžní částky – k předčasnému řešení práva poškozeného na náhradu škody o němž je možno rozhodnout pouze v rámci adhezního řízení. Nejvyšší soud dospěl shodně s orgány přípravného řízení ke zjištění, že finanční částka 21 399 961,60 Kč byla Č. p., s. p. vydána z depozitního účtu Krajského státního zastupitelství v Praze v souladu se zákonem, neboť v předchozím řízení bylo dostatečně prokázáno, že se jedná o finanční prostředky Č. p., s. p., a nikoli společnosti K., s. r. o., když nikdo jiný k nim výslovně své právo neuplatnil.
Teoreticky vzato takovou osobou nemohl být ani M. M. Ten sice mohl svoji nesplacenou pohledávku po dlužníku, společnosti K., s. r. o. uplatňovat, a to i prostřednictvím rozhodnutí soudu o výkonu rozhodnutí, ale pouze vůči majetku náležejícímu této společnosti včetně finančních prostředků. Jestliže ale postupem řízení došlo k potvrzení podezření, že předmětná peněžní částka (21 399 961,60 Kč), nacházející se na bankovním účtu společnosti K., s. r. o., byla získána trestnou činností konkrétních osob a tudíž není majetkem jmenované právnické osoby, a zároveň byla zaznamenána snaha některých osob tyto zajištěné peněžní prostředky z bankovního účtu odčerpat, byl důvodně zvolen postup podle §78 odst. 1 tr. ř. směřující k vydání těchto prostředků orgánům přípravného řízení. Od realizace tohoto úkonu již M. M. nemohl své případné právo k této peněžní částce uplatňovat a to ani na základě výkonu rozhodnutí, neboť se jednalo o finanční prostředky – věc, pocházející z trestné činnosti, jež bylo možné za podmínek §80 odst. 1 tr. ř. vrátit tomu, kdo je vydal anebo je vydat tomu, kdo k nim uplatnil a dostatečně prokázal své právo. Takovou osobou nemohl být M. M., který k této finanční částce – věci neměl žádného vlastnického či obdobného práva. Takovou osobou naproti tomu byla Č. p., s. p., z jejíhož majetku zmíněná finanční suma – věc pocházela.
K námitce ministra spravedlnosti ohledně toho, že vydaná finanční hotovost, tedy věc důležitá pro trestní řízení, měla sloužit jako věc, ohledně níž přicházel v úvahu trest propadnutí věci, a proto do doby rozhodnutí o vině a trestu měla zůstat na depozitním účtu státního zastupitelství, je třeba uvést, že zákonné podmínky pro vyslovení trestu propadnutí věci podle §55 tr. zák. v tomto případě nebyly splněny, což bylo zjevné již ve stadiu vyšetřování. Předmětné finanční prostředky se původně nacházely na bankovním účtu právnické osoby K., s. r. o. a nikoli na účtu náležejícím obviněnému. I kdyby tomu tak ale i bylo, nepřicházelo by uložení trestu propadnutí věci – předmětné finanční částky - v úvahu, neboť vlastnické právo k věci získané trestným činem nepřechází na nabyvatele, jestliže byl prokázán jeho podíl na trestné činnosti, a to i např. ve formě účastenství, podílnictví, apod., když navíc, jak bylo již výše zdůrazněno, vlastník této peněžní částky byl dostatečně znám. Pro rozpor s ustanovením §55 odst. 2 tr. zák. tedy uložení takového trestu obviněnému ve vztahu k předmětným finančním prostředkům nebylo možné uložit.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že neaplikovatelné by bylo i ustanovení §73 tr. zák. o zabrání věci, poněvadž již v tomto stadiu řízení bylo zřejmé, že předmětné finanční prostředky náleží Č. p., s. p. Teoreticky by zabrání věci podle 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo možné vyslovit, pokud by nebyl zjištěn oprávněný vlastník těchto finančních prostředků, a to z důvodu jiného obecného zájmu spočívajícího v tom, aby byl odčerpán neoprávněný majetkový prospěch z trestné činnosti získaný zúčastněnou v tomto případě právnickou osobou v souvislosti s trestnou činností jiné osoby, tudíž aby nikdo neměl prospěch z trestné činnosti. Jak již bylo ale zdůrazněno, takový postup zde zjevně nepřicházel v úvahu.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není v rozsahu a z důvodů namítaných ministrem spravedlnosti důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec