ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.64.2002.1
sp. zn. 4 Tz 64/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 26. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. F., proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 1. 9. 1992, sp. zn. 4 T 150/92, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 1. 9. 1992, sp. zn. 4 T 150/92 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného R. F.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, jež na zrušený rozsudek obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného R. F., pro skutek spočívající v tom, že
dne 1. 4. 1992 do 12.00 hod. nenastoupil vojenskou základní službu u VÚ 6983 v M. L., ačkoli dne 11. 3. 1992 poté, co odmítl na Městské vojenské správě v P. převzít povolávací rozkaz č. 047921, řady G, byl mu tento řádně důstojníkem Městské vojenské správy v P. vyhlášen, vojenskou základní službu nenastoupil ani nikdy později, a to v úmyslu tuto nevykonat,
čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 1. 9. 1992, sp. zn. 4 T 150/92, byl obviněný R. F. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 1. 4. 1992 do 12.00 hod. nenastoupil vojenskou základní službu u VÚ 6983 v M. L., ačkoli dne 11. 3. 1992 poté, co odmítl na Městské vojenské správě v P. převzít povolávací rozkaz č. 047921, řady G, byl mu tento řádně důstojníkem Městské vojenské správy v P. vyhlášen, vojenskou základní službu nenastoupil ani nikdy později, a to v úmyslu tuto nevykonat. Soud podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání.
Rozsudek nabyl právní moci dne 1. 9. 1992.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen ministr spravedlnosti) stížnost pro porušení zákona, v níž namítá, že zákon byl porušen v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř., §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve vztahu k §269 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného R. F.
Ministr spravedlnosti poukazuje na skutečnost, že obviněný R. F. již byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 1989, sp. zn. 3 T 85/89, odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do I. nápravně výchovné skupiny. Tohoto trestného činu se podle citovaného rozsudku dopustil tím, že ačkoli mu byl dne 30. 3. 1989 na Městské vojenské správě v O. vyhlášen povolávací rozkaz řady C č. 122284, který odmítl převzít, a jenž mu ukládal nastoupit dne 3. 4. 1989 do 12.00 hod. výkon vojenské základní služby u VÚ 2071 v K. V., v úmyslu vyhnout se trvale výkonu vojenské služby, povinnost stanovanou v povolávacím rozkaze nesplnil dni do 24 hodin po uplynutí lhůty v něm stanovené. Rozsudek nabyl právní moci dne 13. 7. 1989.
Obviněný již během trestního stíhání, jež bylo vedeno v roce 1989, uvedl, že vojenskou službu nenastoupil pro své náboženské přesvědčení, a ani v budoucnu ji nastoupit nehodlá. Tím dal najevo svůj úmysl vojenskou službu nenastoupit trvale. Odsouzení z roku 1992 je tak porušením zásady „ne bis in idem“, neboť na opětovné nenastoupení vojenské základní služby nebylo možno pro vyjádřený trvalý úmysl pohlížet jako na další trestný čin.
Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v namítaném rozsahu, napadený rozsudek podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil včetně na něj obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Je třeba přisvědčit argumentaci obsažené ve stížnosti pro porušení zákona, že již v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 1989, sp. zn. 3 T 85/89, je konstatováno, že obviněný R. F. doznal, že odmítá nastoupit a vykonávat službu v ozbrojených silách, neboť mu to jeho náboženské přesvědčení Svědka Jehovova nedovoluje. Dal tak jednoznačně najevo svůj úmysl trvale se vojenské službě vyhnout a nenastoupit ji. Zcela stejnou obhajobu uplatnil obviněný i v trestním řízení, jež proti němu bylo vedeno v roce 1992, v němž byl posléze obviněný R. F. odsouzen rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 1. 9. 1992, sp. zn. 4 T 150/92. I v tomto případě uvedl obviněný, že mu službu se zbraní nedovoluje jeho náboženské přesvědčení dokonce ani vykonávat službu civilní. Podle judikatury Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, či nález ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96) se jedná o týž skutek a tedy věc již rozsouzenou.
Na této okolnosti nemění nic ani zjištění, že obviněný R. F. byl v trestní věci bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci rehabilitován podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, jak je patrno z usnesení tohoto soudu ze dne 10. 10. 1990, sp. n. 2 Rtv 216/90, takže v původním odsuzujícím rozsudku byl zrušen celý výrok o trestu, a rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 10. 1990, sp. zn. 2 Rtv 216/90 bylo podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upuštěno od potrestání. Obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 10. 10. 1990.
Se zřetelem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., k němuž došlo v neprospěch obviněného, neboť bývalý Vojenský obvodový soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 9. 1992, sp. zn. 4 T 150/92 neměl obviněného R. F. uznat vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách, nýbrž podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. měl trestní stíhání obviněného zastavit, když jeho dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem. Oproti návrhu ministra spravedlnosti vyslovil Nejvyšší soud porušení zákona pouze v tom ustanovení zákona, které bylo nezákonně aplikováno, nikoli toho, které naopak být užito mělo a nebylo (§11 tr. ř.).
Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Při splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám a podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání obviněného R. F. zastavil, neboť jeho trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2002
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná