ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.69.2002.1
sp. zn. 4 Tz 69/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. Š., proti rozsudku bývalého Okresního soudu trestního v Brně ze dne 19. 5. 1950, sp. zn. T XIII 19/49, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem bývalého Okresního soudu trestního v Brně ze dne 19. 5. 1950, sp. zn. T XIII 19/49, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §3 a §258 zák. č. 119/1873 ř. z. a v ustanoveních §280 a §284 zák. č. 117/1852 ř. z. v neprospěch obviněného M. Š.
Napadený rozsudek se zrušuje ohledně obviněného M. Š. v celém rozsahu.
Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému státnímu zástupci v Brně se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Okresního soudu trestního v Brně ze dne 19. 5. 1950, sp. zn. T XIII 19/49, byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem spoluviny na shluknutí podle §280 zák. č. 117/1852 ř. z. a přečinem shluknutí podle §284 zák. č. 117/1852 ř. z., které spočívaly v tom, že obviněný M. Š. společně s dalšími spoluobviněnými dne 29. 5. 1949 v B. zneužili pietní vzpomínky brněnských občanů na náměstí R. a. při výročí narozenin druhého prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše tím způsobem, že když se mezi zástup vloudily státu nepřátelské živly a snažily se popuzovati proti republice a jejímu demokratickému zřízení tak, že bezpečnostní orgány byly nuceny zakročiti a vyzvati občanstvo, aby se rozešlo, M. Š. se dal strhnouti k neuposlechnutí bezpečnostních orgánů a sám různými výkřiky jako: „Pusťte ho, fuj hamba“ podporoval hlavní pachatele odporu, tedy uposlechl vybídnutí ke společné pomoci a zprotivení se bezpečnostním orgánům, když konali svou službu, a připojil se k vybízitelům pro společnou pomoc a zprotivení se. A dále se M. Š. vedle dalších obviněných při zjišťování totožnosti nebo při zadržení bezpečnostními orgány počal s těmito hádati, popřípadě se jim snažil uniknouti, tedy při shluknutí, které vzniklo z jiné příčiny nežli té, pro kterou se srocení stává zločinem, neuposlechl bezpečnostní orgány, když tito rozkázaly lidu, aby se rozešel, a vzpírajíc se takto, dal se s těmito do vády a hádky. Za toto jednání byl obviněnému uložen trest tuhého vězení v trvání jednoho měsíce s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou roků. Po vyhlášení rozsudku se obviněný M. Š. vyjádřil tak, že uložený trest přijímá. Opravný prostředek proti rozsudku na rozdíl od okresního prokurátora nepodal. Dříve ale než byla věc předložena krajskému soudu, okresní prokurátor vzal své odvolání dne 13. 10. 1950 zpět a rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci.
Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. a podle §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. Š. s tím, že došlo k porušení zákona v jeho neprospěch, a to v ustanoveních §3 a 258 odst. 2 zák. č. 119/1873 ř. z. ve vztahu k ustanovením §280 a §284 zák. č. 117/1852 ř. z. Ministr spravedlnosti spatřuje pochybení tehdejších orgánů činných v trestním řízení zejména v tom, že jednání obviněného, které bylo vyjádřením jeho postoje vůči zákroku policejních orgánů proti účastníkům pietního aktu, považoval za trestné. K porušení zákona podle ministra spravedlnosti došlo nejen v již citovaných ustanoveních tehdejšího trestního řádu a trestního zákona, ale i z důvodů uvedených v ustanovení §1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodnutí soudu je v rozporu s principy demokratické společnosti a podání této stížnosti pro porušení zákona tak odůvodňuje i ustanovení §30 odst. 2 tohoto zákona.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu trestního v Brně ze dne 19. 5. 1950, sp. zn. T XIII 19/49, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. Š. v ustanoveních §3 a §258 odst. 2 tehdy platného trestního řádu. Dále navrhl, aby napadený rozsudek byl podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušen, a to včetně všech dalších rozhodnutí, které na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána.
Podle §279 zák. č. 117/1852 ř. z. přečinu shluknutí se dopustí, kdo proti některé z osob v §68 jmenovaných, když vykonává nějaký vrchnostenský příkaz nebo koná svůj úřad nebo službu svou, vybízí více lidí k společné pomoci nebo k zprotivení se. Trestem na to jest tuhé vězení od jednoho do šesti měsíců.
Podle §280 zák. č. 117/1852 ř. z. ve stejný trest upadá ten, kdo takového vybídnutí uposlechne a se k vybíziteli připojí pro společnou pomoc nebo zprotivení.
Podle §284 zák. č. 117/1852 ř. z. kdyby se někdo, vzpíraje se takto, s úředníkem nebo se stráží dal do vády nebo hádky, bude potrestán tuhým vězením jednoměsíčním, které se má podle okolností nastalých zostřiti.
Podle §3 zák. č. 119/1873 ř. z. všechny úřady činné v trestním řízení mají přihlížeti se stejnou péčí k okolnostem vhodným k usvědčení i k obraně obviněného a jsou povinni poučiti obviněného o jeho právech, i když to není výslovně předepsáno.
Podle §258 zák. č. 119/1873 ř. z. při usnášení o rozsudku má soud přihlížeti jen k tomu, co se stalo v hlavním přelíčení. Spisů lze použít za důkaz jen potud, pokud byly v hlavním líčení přečteny. Soud má důkazní prostředky pečlivě a svědomitě zkoumati co do jejich věrohodnosti a důkazní moci jak jednotlivě, tak i v jejich vnitřní souvislosti. O otázce, zda jest nějakou skutečnost pokládati za prokázanou, nerozhodují soudcové podle zákonných důkazních pravidel, nýbrž podle svého volného přesvědčení získaného svědomitým zkoumáním všech důkazních prostředků provedených pro i proti.
Z odůvodnění shora uvedeného odsuzujícího rozsudku vyplývá, že obviněný M. Š. se k činům doznal a byl usvědčen, že při shluknutí na náměstí se přidal k davu, který pronásledoval orgán SNB, jenž odváděl zatčenou osobu při výkonu své služby, a křičel na orgán: „Pusťte ho.“ Takto zúčastnil se zprotivení tomuto orgánu. Obviněný se hájil rozčilením a svedením. Jeho jednání podle soudu zakládá přečin spoluviny na shluknutí podle §280 tehdejšího tr. zák. a přečin shluknutí podle §284 tehdejšího tr. zák., jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní. V odůvodnění rozsudku, jímž bylo vedle obviněného M. Š. odsouzeno ještě dalších 11 obviněných, je dále pouze konstatováno, že soud vzal na základě trestního oznámení a doznání obviněných za prokázaný skutkový děj s popisem situace na shromáždění na náměstí R. a. v B. dne 29. 5. 1949.
Z protokolu o hlavním přelíčení Nejvyšší soud zjistil, že obviněný M. Š. k věci vypověděl, že slyšel, jak jemu neznámý mládenec měl velkou rozepři s tajným policistou, na kterého křičel, proč jej nepustí k základnímu kameni. Tajný policista neznámého mládence upozorňoval, že je to nemožné a vyzýval ho, aby místo ihned vyklidil a vzdálil se. Neznámý mladík přes další opětovné vyzvání tajného policisty tak odepřel učinit, a proto byl tajným policistou odváděn, čemuž se zdráhal a násilně vzpouzel. Dav kolem zúčastněný provolával různé výroky jako „Pusťte ho, to je hanba, nedej se“ a těmito výroky celý dav doprovázel tajného policistu, který odváděl zadrženého. Obviněný sám se zúčastnil těchto výkřiků, které byly adresovány na osobu tajného policisty, a asi 3x hlasitě vykřikl: „Pusťte ho“. Rovněž se přidal k davu, který utíkal za odváděným, když na rohu S. u. byli tajnými policisty zadrženi a vyzváni k rozchodu. Poodešli proto kousek dále a aniž by výzvy k rozchodu uposlechli, počali procházet B. t. a n. R. a.. Na B. n. se opět přidali k hloučku lidí, byli však opět příslušníky SNB rozehnáni. Odešli proto až k budově zemského školního výboru v blízkosti tiskárny R., kde byli zadrženi policejními orgány, které jejich činnost celý večer pozorovaly, a byli předvedeni na státní bezpečnost v B. Obviněný uvedl, že se cítí částečně vinen tím, že když byl vyzván k rozchodu orgány SNB ihned neuposlechl a poodešel jen kousek dále.
Uvedená výpověď učiněná obviněným M. Š. u hlavního přelíčení, která je shodná s obsahem protokolu sepsaného s ním u Krajského velitelství státní bezpečnosti v B. dne 29. 5. 1949, je v podstatě jediným důkazem proti jeho osobě, který měl soud k dispozici. Jakékoli svědectví jiné osoby ohledně jednání obviněného se ve spise nenachází, a pokud jde o trestní oznámení, které bylo jako důkaz v hlavním přelíčení přečteno, není v něm z hlediska popisu skutku obsaženo nic nad to, co již ve své výpovědi uváděl obviněný. Mělo být proto ohledně skutkového zjištění i právní kvalifikace jednání obviněného důsledně vycházeno z obsahu výpovědi obviněného, jak ji učinil v hlavním přelíčení, což se ale evidentně nestalo. Okresní soud totiž vzal ve vztahu k obviněnému M. Š. za prokázané i takové jednání popsané v podané obžalobě, které nevyplývá z žádného z provedených důkazů, a které sám obviněný nedoznal.
Trestní právo procesní upravené zákonem č. 119/1873 ř. z. přitom m.j. vycházelo ze zásady obsažené v ustanovení §3 tohoto zákona, jež se týkala zjišťování skutkového stavu věci, která stanovila, že úřady činné v trestním řízení mají bráti na zřetel se stejnou pečlivostí okolnosti sloužící k usvědčení a k obhájení obviněného. Ustanovení §258 téhož zákona pak v sobě zahrnovalo zásady bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů. Výrok soudu o vině obviněného kromě jiného musel být jasný a určitý, musel odpovídat zásadám logického myšlení a musel obsahovat náležité odůvodnění, z něhož bylo možné zjistit, jakou logickou úvahou soud dospěl k závěru o vině obviněného a musel se přitom vypořádat i se všemi námitkami obviněného, pokud mohly být pro posouzení věci významnými. Těmito zásadami se ale okresní soud zjevně neřídil.
V souvislosti s právní kvalifikací aplikovanou na jednání obviněného je třeba poukázat na obsahovou provázanost ustanovení §279 a §280 zák. č. 117/1852 ř. z., když první z nich ve své dikci odkazuje na ustanovení §68 stejného zákona, které však bylo v době jednání obviněného M. Š. zrušeno, a to zák. č. 231/1948 Sb. s účinností od 24. 10. 1948. Důsledkem zrušení tohoto ustanovení zákona pak ale bylo, že nebyly specifikovány osoby, vůči nimž bylo možné se výše uvedených přečinů dopustit. Dále je třeba uvést, že obviněný M. Š. nemohl svým jednáním naplnit skutkovou podstatu přečinu spoluviny na shluknutí podle ustanovení §280 shora uvedeného zákona, neboť z důkazů nevyplývá, že onen neznámý mladík, o němž se obviněný ve své výpovědi zmiňuje, někoho vybízel ke společné pomoci nebo zprotivení ani to, že by obviněný takového vybídnutí uposlechl a k vybíziteli se za tím účelem připojil.
Taktéž právní kvalifikace jednání obviněného M. Š. podle ustanovení §284 zák. č. 117/1852 ř. z., nemůže vzhledem k výpovědi obviněného, jako jedinému relevantnímu důkazu obstát, neboť obviněný pouze na příslušníka SNB pokřikoval slova: „Pusťte ho“ aniž by se vzpíral a dal se s příslušníkem SNB do vády či hádky. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že v rozsudku použitá právní kvalifikace neodpovídala prokazatelně zjištěnému skutkovému stavu věci.
Vzhledem k obsahu provedených důkazů zastává Nejvyšší soud názor, že jednání obviněného mohlo být nanejvýš kvalifikováno podle ustanovení §283 zák. č. 117/1852 ř. z. Tohoto přečinu se dopustí ten, kdo při shluknutí nějakém, které povstalo i z jiné příčiny nežli té, pro kterou se srocení stává zločinem, neuposlechne úředníka nebo stráže, když tito lidu káží, aby se rozešel. Právní kvalifikace podle tohoto ustanovení tehdejšího trestního zákona by odpovídala skutkovému stavu zjištěnému z výpovědi obviněného, který doznal, že neuposlechl výzvy orgánu SNB, aby místo kde se nacházel opustil.
S ohledem na uvedené Nejvyšší soud konstatoval, že bývalý Okresní soud trestní v Brně se ve svém postupu a meritorním rozhodnutí důsledně neřídil příslušnými hmotně právními a procesně právními normami účinnými v době, kdy ve věci obviněného M. Š. rozhodoval.
Nejvyšší soud proto se zřetelem na všechny shora popsané skutečnosti podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Okresního soudu trestního v Brně byl porušen zákon v ustanoveních §3 a §258 zák. č. 119/1873 ř. z. a v ustanoveních §280 a §284 zák. č. 117/1852 ř. z. v neprospěch obviněného M. Š. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak zrušil napadený rozsudek v části týkající se obviněného M. Š. v celém rozsahu a dále zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pokud jde o argumentaci stěžovatele, v níž poukázal na porušení zákona též z důvodů uvedených v §1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud se s ní neztotožnil. Nelze totiž nevidět, že projednávaný skutek byl posuzován podle zák. č. 117/1852 ř. z., jenž byl trestní hmotně právní normou platnou m. j. po celou dobu tzv. I. republiky , jež nepochybně byla státem demokratickým. Bylo by tudíž nanejvýš sporné označit rozhodnutí soudu opírající se o zmíněnou právní normu za rozporné s principy demokratické společnosti.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. bylo městskému státnímu zástupci v Brně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Takto bylo rozhodnuto z toho důvodu, že skutkový stav nebyl v napadeném rozsudku správně zjištěn a postup podle §271 odst. 1 tr. ř. je proto vyloučen. Pokračování v řízení před Městským soudem v Brně by ale bylo neméně problematické, a to s ohledem na značný časový odstup od doby spáchání posuzovaného skutku a tím i z hlediska potřebného doplňování důkazů, tj. vyhledání osob, které by mohly svými výpověďmi pomoci objasnit skutkový stav věci ve vztahu k jednání, jehož se měl M. Š. podle podané obžaloby dopustit. Je třeba zdůraznit, že podaná obžaloba neobstojí ani z pohledu nyní platného trestního řádu. K tomuto rozhodnutí vede i úvaha, že tato trestní věc může být pravomocně skončena v přípravném řízení. Městský státní zástupce se totiž bude muset zabývat i otázkou, zda s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. je další trestní stíhání M. Š. přípustné, zejména vzhledem k ustanovení čl. VII rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 4. 5. 1953 uveřejněném pod č. 1/1953 Ú. l. V souvislosti s případným usnesením o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie bude nutné obviněného poučit ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 tr. ř. o jeho právu trvat na projednání věci. V takovém případě, pokud obviněný bude na projednání věci trvat, bude nezbytné věc po doplnění dokazování posuzovat též podle ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. To jinými slovy znamená řešit otázku, zda jednání obviněného M. Š. vůbec zakládá nějakou skutkovou podstatu trestného činu podle nyní platného trestního zákona, přičemž rozhodující není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele, popř. zda naplňuje znaky přestupku podle platného zákona o přestupcích. Podle výsledku těchto úvah a zjištění pak bude nutné odpovídajícím způsobem ve věci obviněného M. Š. rozhodnout a to, zda je nutné trestní stíhání proti jeho osobě s konečnou platností zastavit anebo podat novou obžalobu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec