ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.73.2002.1
sp. zn. 4 Tz 73/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného MUDr. P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 4 To 59/2002 v trestní věci Krajského soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 34 T 20/99, a rozhodl podle ustanovení §268 odst. 2 tr. ř. takto:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 4 To 59/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve prospěch obviněného MUDr. P. K.
Odůvodnění:
Krajské státní zastupitelství v Ostravě podalo ke Krajskému soudu v Ostravě podle §176 odst. 1 tr. ř. obžalobu ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 4 KZv 38/99, na MUDr. P. K., že jako podnikatel – fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem MUDr. P. K. na základě rozhodnutí živnostenského odboru Úřadu Města H. ze dne 25. 5. 1992 o vydání živnostenského listu č.j. 92/637556/610/BM s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej 1. do přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 ze dne 24. 6. 1995, které podal u Finančního úřadu v H. dne 30. 6. 1995 vědomě nezahrnul výnos za prodej technického zhodnocení budovy provozovny v P., T. 12, když na základě kupní smlouvy ze dne 11. 4. 1994 jako prodávající převedl za kupní cenu 18 700 000,- Kč na kupujícího P., a. s. se sídlem v M. O., V. 2, pouze gastronomické zařízení provozovny a nábytek podle přílohy č. 1 této kupní smlouvy, přičemž nedoložil žádné doklady k prodeji technického zhodnocení budovy této provozovny v hodnotě 13 057 358,- Kč, takže s přihlédnutím k ustanovení §24 odst. 1, odst. 2 písm. b) zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů ve znění novel poškodil stát na dani z příjmů fyzických osob o částku 5 745 256,- Kč. 2. do přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 ze dne 24. 6. 1995, které podal u Finančního úřadu v H. dne 30. 6. 1995, vědomě zahrnul náklady na reklamu v částce 3 900 000,- Kč na základě smlouvy o zajištění reklamy ze dne 1. 8. 1994 uzavřené mezi FK B. H., a. s. jako dodavatelem pro jeho obchodního partnera, přičemž k zápisu FK B. H., a. s. do obchodního rejstříku vedené Krajským obchodním soudem v Ostravě došlo až dne 8. 8. 1994 a MUDr. P. K. jako podnikatel fyzická osoba nemá ve svém účetnictví zahrnut výnos z této reklamy od svého obchodního partnera, takže výdaje v celkové výši 3 900 000,- Kč na základě faktur č. 1/94 z 15. 9. 1994 na částku 1 450 000,- Kč, č. 2/94 ze dne 15. 10. 1994 na částku 1 350 000,- Kč, č. 3/94 ze dne 15. 11. 1994 na částku 800 000,- Kč a č. 4/94 ze dne 31. 12. 1994 na částku 300 000,- Kč, odporují ust. §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť ve smyslu ust. §25 odst. 1 písm. j), případně §25 odst. 1 písm. u) téhož zákona, jsou nadlimitním plněním, event. osobním výdajem podnikatele, takže tímto jednáním způsobil státu na dani z příjmu fyzických osob škodu ve výši 1 716 000,- Kč, čímž v roce 1994 jednáním uvedeným v bodech 1), 2) poškodil stát na dani z příjmů fyzických osob o celkovou částku 7 461 256,- Kč. 3. do přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ze dne 1. 4. 1997, které podal u Finančního úřadu v H. téhož dne, vědomě zahrnul výdaj na reklamu v částce 1 600 000,- Kč uzavřené mezi FK B. H., a. s. jako dodavatelem a MUDr. P. K. - fyzickou osobou jako objednatelem pro jeho obchodního partnera, přičemž MUDr. P. K. jako podnikatel – fyzická osoba nemá ve svém účetnictví zahrnut výnos od svého obchodného partnera, takže výdaj 1 600 000,- Kč na základě faktury č. 7/96 ze dne 31. 12. 1996 odporuje ustanovení §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť ve smyslu ust. §25 odst. 1 písm. j), případně §25 odst. 1 písm. u) téhož zákona, je nadlimitním plněním, event. osobním výdajem podnikatele, takže tímto jednáním způsobil státu na dani z příjmu fyzických osob škodu ve výši 613 393,- Kč. Tím spáchal ad 1) 2) trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění před novelou zák. č. 253/1997 Sb., ad 3) trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění před novelou zák. č. 253/1997 Sb.
Krajský soud v Ostravě rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2001 o předběžném projednání obžaloby usnesením sp. zn. 34 T 20/99 tak, že se věc vrací krajskému státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že po podrobném přezkoumání spisového materiálu a odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmu fyzických osob, vydaných Finančním ředitelstvím v O., pod sp. zn. 2594/110/2000 a 2593/110/2000, obě ze dne 11. 5. 2000 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2000, sp. zn. 22 Ca 100/99, kterým bylo rozhodnutí Finančního ředitelství v O. ze dne 15. 12. 1998, č. j. 6820/110/98/2 zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Ze dvou shora uvedených rozhodnutí Finančního úřadu v O. ze dne 11. 5. 2000 je zřejmé, že v návaznosti na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2000, sp. zn. 22 Ca 100/99, bylo Finančním ředitelstvím v O. částečně vyhověno a napadená rozhodnutí byla změněna ku prospěchu obviněného MUDr. P. K. Obě tato rozhodnutí byla opět napadena žalobou o přezkum ve správním soudnictví. Tato rozhodnutí zpochybňují doposud provedené výsledky vyšetřování, jakož i skutečnosti obsažené v podané obžalobě proti obviněnému, a to zejména ve vztahu ke způsobu a výši škody způsobené na dani z příjmu fyzických osob. Po podání obžaloby pak schází objasnění jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu krácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 tr. zák., a to výše způsobené škody, včetně subjektivní stránky obviněného. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2000, sp. zn. 22 Ca 100/99, pak bylo celé správní řízení vedené u Finančního úřadu v H. zpochybněno, takže je zřejmé, že v této trestní věci není především objasněna základní skutečnost pro právní posouzení věci jednání a skutečnost, zda vůbec vznikla škoda na dani a v jaké výši.
Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal stížnost státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. O této jednal v neveřejném zasedání dne 11. 6. 2002 Vrchní soud v Olomouci, který svým usnesením sp. zn. 4 To 59/2002 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci uvedl, že oproti době, kdy ve věci rozhodl soud prvního stupně, došlo k novelizaci trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002 a tato se dotkla i ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Krajský soud v Ostravě ve věci rozhodl. Z citovaného ustanovení trestního řádu je patrno, že po předběžném projednání obžaloby soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. Oproti předchozímu znění předmětného ustanovení trestního řádu došlo jeho novelou ke zpřísnění podmínek, za nichž je možno vrátit věc státnímu zástupci k došetření a čemuž také odpovídala činnost stížnostního soudu.
Pokud jde o důvody zamítavého rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, tak byly odlišné od důvodů, které popsal Krajský soud v Ostravě v napadeném usnesení. Svoji přezkumnou činností zjistil stížnostní soud pochybení, které předcházelo napadenému usnesení a jež spočívalo v nerespektování ustanovení §166 odst. 1, odst. 2 tr. ř., týkající se činnosti policejního orgánu při skončení vyšetřování, když obviněný nebyl podle názoru Vrchního soudu v Olomouci řádně a ve lhůtě upozorněn na možnost prostudování spisu, jakož i na možnost učinit návrhy na doplnění vyšetřování, čímž bylo závažným způsobem porušeno právo obviněného na jeho obhajobu. Stížnostní soud měl za to, že fáze trestního stíhání spočívající ve skončení vyšetřování a umožnění obviněnému a jeho obhájci prostudování spisového materiálu včetně možnosti návrhů na doplnění vyšetřování je z pohledu tohoto práva natolik významná, že je nutno trvat na zcela nepochybném a faktickém upozornění obviněného a jeho obhájce na možnost realizace práv vyplývajících z ustanovení §166 odst. 1 tr. ř. Způsob, jakým byl v řízení obeslán do vlastních rukou obviněný a jeho obhájce, nepovažoval tudíž Vrchní soud v Olomouci z hlediska zachování práv obhajoby za dostatečný. Jedná se podle názoru vrchního soudu o pochybení natolik závažné, že je nutné věc vrátit do stadia přípravného řízení.
Pokud šlo o napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, vrchní soud konstatoval, že po obsahové stránce napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě neodpovídá ustanovení §191 odst. 1 tr. ř., podle kterého, vrátí-li soud věc státnímu zástupci k došetření, uvede v usnesení, ve kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit, popř. které úkony je třeba provést. V odůvodnění usnesení má být stanoven rozsah a směr dalšího postupu orgánů přípravného řízení při odstranění vad a dále uvést, jaké skutečnosti a jakými důkazními prostředky je třeba věc objasnit, popř. jaké procesní úkony je třeba provést. Oproti těmto požadavkům Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného usnesení toliko konstatoval existenci vad spočívajících v neobjasnění způsobené škody na dani včetně subjektivní stránky u obviněného. Za této situace bylo napadené usnesení Vrchním soudem v Olomouci vyhodnoceno jako nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrno, jak mají orgány přípravného řízení ve věci dále postupovat. Stížnostní soud má za to, že skutečnosti namítané Krajským soudem v Ostravě v napadeném usnesení nejsou důvodem pro postup podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. z pohledu nutnosti objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení rozhodnout. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci se nelze ztotožnit se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2000, sp. zn. 22 Ca 100/99, je zpochybněna celá ve věci podaná obžaloba, neboť jak státní zástupce ve své stížnosti správně namítl, bod 1 obžaloby nebyl tímto rozsudkem nijak zpochybněn a z uvedeného bodu je patrná i subjektivní stránka i výše způsobené škody. Pokud jde o bod 2 a 3 podané obžaloby bude stejně jako v bodě 1 obžaloby na Krajském soudu v Ostravě, aby ve věci prováděl v rámci hlavního líčení dokazování, neboť jak správně uvedl státní zástupce ve své stížnosti, nejsou orgány činné v trestním řízení vázány rozhodnutími správních orgánů.
Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného MUDr. P. K. Ministr spravedlnosti nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci a vytýká mu pochybení v otázce uváděného porušení práva obviněného na obhajobu v souvislosti s postupem vyšetřovatele při skončení vyšetřování s poukazem na obsah spisového materiálu, na který ve svém rozhodnutí poukázal s opačným hodnocením Vrchní soud v Olomouci. Ze záznamu o prostudování spisu ze dne 29. 10. 1999 vyplývá, že obviněný MUDr. P. K. byl o konání tohoto úkonu stanoveného na den 18. 10. 1999 upozorněn písemným vyrozuměním na obě ve spise uváděné adresy pro doručování. Z místa trvalého pobytu obviněného v P. se zásilka vrátila s tím, že nebyla v úložní době do 25. 10. 1999 vyzvednuta, z místa přechodného pobytu v H. se zásilka vrátila se sdělením, že se adresát odstěhoval bez udání adresy. Obviněný se k tomuto úkonu nedostavil a rovněž se nedostavili ani jeho obhájci, kteří byli o konání tohoto úkonu rovněž vyrozuměni a doručenky převzali dne 4. 10. 1999. Ministr spravedlnosti má za to, že v daném případě vyšetřovatel postupoval podle trestního řádu platného před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. a rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci byl porušen zákon v neprospěch obviněného MUDr. P. K. v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a dále v ustanoveních §166 odst. 1, 2 tr. ř. a §63 odst. 2 tr. ř., přičemž v řízení předcházejícím byl zákon porušen i v ustanovení §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 s tím, že zároveň došlo k narušení ústavního práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Vzhledem k výše uvedenému ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 4 To 59/2002, byl v neprospěch obviněného MUDr. P. K. porušen zákon v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., §166 odst. 1, 2 a §63 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001. Dále, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i v řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení.
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.
Podle §166 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 uzná-li vyšetřovatel vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a obhájci v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Na tuto možnost upozorní obviněného a obhájce nejméně tři dny předem. Uvedenou lhůtu lze se souhlasem obviněného a obhájce zkrátit. Nepovažuje-li vyšetřovatel navrhované doplnění za nutné, odmítne je. O těchto úkonech učiní vyšetřovatel záznam ve spise a o odmítnutí návrhů na doplnění vyšetřování vyrozumí obviněného a obhájce.
Podle §166 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 nevyužijí-li obviněný nebo obhájce možnosti prostudovat spisy, ačkoliv na ni byli řádně upozorněni, učiní o tom vyšetřovatel záznam do spisu a postupuje dále, jako by k tomuto úkonu došlo.
Podle §63 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 do vlastních rukou se doručuje a) obviněnému obžaloba a předvolání, b) osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí, c) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, vyšetřovatel, policejní orgán z důležitých důvodů nařídí.
Podle §63 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje.
Podle §63 odst. 3 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 uložit doručovanou zásilku podle odstavce 2 nelze, doručuje-li se a) obviněnému obžaloba, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, b) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, nebo vyšetřovatel z důležitých důvodů nařídí.
Podle §63 odst. 4 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 je-li uložení doručované zásilky vyloučeno, musí to odesílatel na zásilce nápadně vyznačit.
Z předloženého spisu Nejvyšší soud zjistil, že na jeho č. l. 707 se nachází záznam vyšetřovatele o prostudování spisu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. ČVS KVV-310/24-99. Z jeho obsahu vyplývá, že obhájci obviněného podle podepsaných doručenek převzali upozornění o termínu konání prostudování vyšetřovacího spisu stanoveného na den 18. 10. 1999 od 8.00 hod. shodně dne 4. 10. 1999 s tím, že se žádný z obhájců k úkonu nedostavil. MUDr. P. K. byl o možnosti prostudovat vyšetřovací spis v uvedené době písemně upozorněn na jím uvedených adresách pro doručování v trvalém bydlišti v P. a v přechodném bydlišti v H. Předmětná písemnost se z přechodného bydliště v H. vrátila s tím, že se adresát odstěhoval bez udání adresy, a z trvalého bydliště v Praze se písemnost vrátila rovněž nedoručena, jelikož si ji adresát ani po výzvě ze dne 4. 10. 1999 a po jejím uložení ve lhůtě do 25. 10. 1999 nevyzvedl.
Nejvyšší soud porovnáním výše uvedeného záznamu vyšetřovatele s přiloženými doručenkami s podpisy a prezentačními razítky advokátních kanceláří obhájců obviněného a nepřevzatými zásilkami adresovanými obviněnému shledal jeho naprostou obsahovou správnost. Je skutečností, že na adrese trvalého bydliště obviněného v P. M., P. 21/3320, kterou sám uvedl jako jednu z adres pro doručování při svém výslechu dne 20. 4. 1999 (viz č. l. 54 spisu), byla jedna ze zásilek neúspěšně doručována, a proto byla učiněna výzva k převzetí zásilky do vlastních rukou dne 4. 10. 1999 a zásilka byla dne 5. 10. 1999 uložena na poště. Na písemnosti se nachází prezentační razítko 25. října 1999 s poznámkou, v odběrní lhůtě nevyzvednuto, zpět.
S ohledem na ustanovení trestního řádu o doručování Nejvyšší soud konstatoval, že v případě obviněného se jednalo o zásilky s upozorněním na možnost prostudování vyšetřovacího spisu zasílané do vlastních rukou na tzv. modré doručenky v režimu ustanovení §63 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001. Zároveň se jednalo o zásilky doručované do vlastních rukou podle §63 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném 31. 12. 2001, u nichž nebylo podle §63 odst. 3, 4 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 vyloučeno uložení. Když nebyl obviněný jako adresát jedné ze zásilek do vlastních rukou adresované do místa jeho trvalého bydliště v P. zastižen, ačkoli se tam zdržoval, došlo v souladu s ustanovením §63 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 k uložení této zásilky. Vzhledem k tomu, že si obviněný MUDr. P. K. předmětnou zásilku do tří dnů od jejího uložení, tj. do pátku 8. 10. 1999 včetně, nevyzvedl, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se obviněný o uložení nedověděl.
V tomto ohledu považoval Nejvyšší soud stížnost ministra spravedlnosti za důvodně podanou, protože z výše uvedených ustanovení trestního řádu a obsahu odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci je zjevné, že jeho rozhodnutí o zamítnutí stížnosti státního zástupce v souladu se zákonem není. Vrchním soudem vytýkaný nedostatek a zároveň vyslovený požadavek spočívající v nepochybném a faktickém upozornění obviněného a jeho obhájce na možnost realizace práv vyplývajících z ustanovení §166 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 nekoresponduje s právní úpravou ani s obsahem spisu. Z ustanovení §166 odst. 1, 2 tr. ř ve znění účinném do 31. 12. 2001 nevyplývá, že obviněný a jeho obhájce musí spisový materiál prostudovat, event. učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Jedná se o jejich právo, na jehož možnou realizaci musí být po skončení vyšetřování ve stanovené lhůtě upozorněni. Ohledně obhájců obviněného se tak zjevně stalo, neboť předmětné upozornění jim bylo doručeno dne 4. 10. 1999. Pokud jde o obviněného, tak v souladu s ustanoveními trestního řádu o doručování (viz zejména §63 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001) je možné uzavřít, že postupem vyšetřovatele došlo k dodržení všech podmínek, za nichž lze konstatovat vznik fikce doručení písemného upozornění na možnost prostudování spisu a učinění návrhů na doplnění vyšetřování. Na rozdíl od závěru vrchního soudu proto Nejvyšší soud zaujal názor, že v přípravném řízení nedošlo k porušení práv obviněného ani jeho obhájců, jež jim z výše citovaného ustanovení §166 odst. 1 tr. ř. vyplývají. Totožný právní názor v této otázce byl Nejvyšším soudem zaujat v jeho rozhodnutí ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 4 Tz 34/2001.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., ale ve prospěch obviněného MUDr. P. K. a nikoliv jeho neprospěch, jak se tohoto domáhala stížnost pro porušení zákona. Předmětné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jako soudu stížnostního mělo ten důsledek, že věc, která se v době jeho rozhodování dosud nacházela ve stadiu řízení před soudem, byla vzhledem k vytýkanému pochybení vrchním soudem nedůvodně vrácena do přípravného řízení, a tím jednoznačně došlo ke zlepšení procesního postavení obviněného MUDr. P. K. Došlo totiž k oddálení projednání předmětné věci v hlavním líčení a případného vydání rozhodnutí ve věci samé. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatele opírající se o ústavní právo obviněného MUDr. P. K. na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývající z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ze zásady oficiality obsažné v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř., které stanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení projednávat trestní věci co nejrychleji s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. S ohledem na to nepřicházel další postup navrhovaný ministrem spravedlnosti podle §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. v úvahu a Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí musel omezit pouze na tzv. akademický výrok.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec