ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.90.2002.1
sp. zn. 4 Tz 90/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného P. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. ledna 1999, čj. 5 To 718/98-152, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 tr. ř., takto:
Napadeným usnesením byl v ustanovení §147 odst. 1 písm. a), b), §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. listopadu 1998, čj. 2 T 56/93-146 v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, porušen zákon v neprospěch obviněného P. D.
Obě citovaná usnesení se v celém rozsahu zrušují. Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. února 1994, čj. 2 T 56/93?101, byl obviněný P. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v noci z 21. na 22. 9. 1991 se společně s dalšími třemi spolupachateli, jejichž věc byla vyloučena k samostatnému projednání, vloupal do kanceláře budovy M. S. firmy HBT, s. r. o., P. tak, že si přistavil žebřík k oknu v I. poschodí, rozbil tabulku okna, které si otevřel a z kanceláře vedoucího odcizil věci a peníze celkem v částce 89.027,- Kčs. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 26. 6. 1996.
Trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 1998, čj. 2 T 12/98-187, byl obviněný P. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 28. 10. 1997 kolem 22.00 hod. v K., na staveništi, odcizil ke škodě firmy S., s. r. o., H. K. biologické WC, v. č. 765, v ceně 22.618,- Kč. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Zároveň mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 12.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, určil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Peněžitý trest mu bylo povoleno splácet v měsíčních splátkách 1.000,- Kč, a to vždy do každého 5. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž trestní příkaz nabyl právní moci, k němuž pak došlo dne 5. 2. 1998.
Usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. listopadu 1998, čj. 2 T 56/93-146, bylo podle §60 odst. 1 tr. zák. rozhodnuto, že obviněný P. D. vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, uložený mu trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. února 1994, čj. 2T 56/93-101, který nabyl právní moci dne 26. 6. 1996, když současně podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 7. ledna 1999, čj. 5 To 718/98-152, o stížnosti obviněného P. D. proti citovanému usnesení tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. D. Odvolacímu soudu ministr spravedlnosti vytýká porušení zákona v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §60 odst. 1 tr. zák. V té souvislosti uvedl, že Okresní soud v Děčíně rozhodl usnesením ze dne 30. listopadu 1998, čj. 2 T 56/93-146, na nějž navazovalo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. ledna 1999, čj. 5 To 718/98-152, že trest uložený obviněnému P. D. trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. února 1994, čj. 2 T 56/93?101 se vykoná, výlučně na základě skutečnosti, že obviněný P. D. nevyhověl podmínkám ustanovení §60 odst. 1 tr. zák. a ve zkušební době spáchal další trestný čin obdobné povahy, za který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 1998, čj. 2 T 12/98-187. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že obviněný P. D. v trestní věci Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 T 12/98, podal návrh na obnovu řízení, kterému bylo usnesením ze dne 22. srpna 2000, čj. Nt 1708/2000-13, vyhověno, obnova řízení povolena a trestní příkaz Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 1998, čj. 2 T 12/98-187, byl podle §284 odst. 1 tr. ř. zrušen, za současného zrušení všech dalších rozhodnutí na tento trestní příkaz obsahově navazujících, přičemž podle §284 odst. 2 tr. ř. byla tato trestní věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Po doplnění vyšetřování vyšetřovatel Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Hradci Králové, usnesením ze dne 21. února 2001, ČVS: OVHK 1794/20-1997, trestní stíhání obviněného P. D. podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastavil. Toto usnesení nabylo právní moci dne 27. 2. 2001. Podle stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem a předtím Okresní soud v Děčíně se neřídily citovanými ustanoveními tr. řádu a tr. zákona a rovněž nelze souhlasit s tím, že Okresní soud v Děčíně při rozhodování o přeměně trestu sice opatřil opis z rejstříku trestů a zprávu o chování obviněného P. D. z M. ú. ve V., tato však byla ryze formální a okresním soudem již nebylo zjišťováno, zda obviněný byl v kritické době zaměstnán a v případě kladném, jaké měl chování na pracovišti.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem došlo k porušení zákona ve výše uvedených ustanoveních trestního řádu v neprospěch obviněného P. D., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §147 odst. 1 tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a b) řízení předcházející napadenému usnesení.
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost není-li důvodná.
Podle §2 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §60 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná.
Z obsahu trestních spisů Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 T 12/98 a Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 2 T 56/93 Nejvyšší soud zjistil, že tvrzení obsažená v stížnosti pro porušení zákona o odsouzení obviněného P. D. trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 1998 i následném nařízení výkonu trestu odnětí svobody uloženého trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. února 1994, jakož i to, že později došlo na základě obnovy řízení ke zrušení trestního příkazu Okresního soudu v Hradci Králové, odpovídají skutečnosti. Zde je nutno poukázat na usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. srpna 2000, čj. Nt 1708/2000-13, jímž byla povolena obnova řízení a zrušen trestní příkaz tohoto soudu ze dne 22. ledna 1998, čj. 2 T 12/98-187 a usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Hradci Králové ze dne 21. února 2001, ČVS: OVHK 1794/20-1997, kterým bylo trestní stíhání obviněného P. D. podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastaveno.
Je však nutno zdůraznit, že i na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil, se vztahuje povinnost soudu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001), a to v rozsahu, který je nezbytný pro takové rozhodnutí. Rozhodnutí o tom, že se podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná, musí předcházet dokazování, v jehož rámci se prověří i osoba obviněného včetně jeho kriminální minulosti. Při úvaze, zda podmíněně odsouzený vedl řádný život, se ovšem nelze omezit jen na zjišťování, zda odsouzený nespáchal ve zkušební době další trestný čin. Recidiva sice bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit o tom, že účelu podmíněného odsouzení nebylo dosaženo, ale je třeba zkoumat celý život podmíněně odsouzeného ve zkušební době. Nařízení výkonu trestu odnětí svobody mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě podmíněně odsouzeného ve zkušební době (např. vyhýbání se plnění zákonné vyživovací povinnosti nebo jiné zaviněné neplnění takové povinnosti ve zkušební době apod.), a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení ve formě přiměřených omezení nebo povinností podle §59 odst. 2 tr. zák. Je zřejmé, že šetření Okresního soudu v Děčíně k chování podmíněně odsouzeného ve zkušební době nebylo provedeno v tomto smyslu. Zpráva o pověsti, kterou si vyžádal od M. ú. ve V. sdělovala pouze skutečnost, že obviněný P. D. se nedopustil žádného přestupku, nevypovídala však nic dalšího o jeho celkovém chování ve zkušební době. Nelze však souhlasit s názorem vysloveným ve stížnosti pro porušení zákona, že soud měl při svém rozhodování zjišťovat, zda obviněný P. D. byl v kritické době zaměstnán a jaké měl chování na pracovišti. Řádný život nelze zužovat - vedle soudní beztrestnosti - ani na dobrou pracovní morálku, neboť takový život může vést i pachatel, který není v pracovním poměru, zejména když už neexistuje všeobecná pracovní povinnost. Řádný život může vést např. i osoba, která vůbec nepracuje a legální zdroj příjmů má z kapitálového majetku, dále student, žena v domácnosti, důchodce nebo soukromý podnikatel, který třeba ani neplní obchodní smlouvy, ale jen z důvodu, že nesprávně odhadl obchodní riziko a dostal se do nezaviněných nebo nepředvídatelných potíží, do platební neschopnosti apod.
Důslednější šetření k chování podmíněně odsouzeného P. D. ve zkušební době zde bylo nicméně namístě již i proto, že i při druhém odsouzení mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Skutečnost, že i za této situace je nutno nařídit výkon trestu odnětí svobody Okresní soud v Děčíně nijak nezdůvodnil. Krajský soud v Ústí nad Labem nesplnil svoji přezkumnou povinnost stanovenou v §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., když tato pochybení ve zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů okresního soudu nezaznamenal a důvodnou stížnost obviněného zamítl. Na druhou stranu lze oběma soudům jen těžko vytýkat, že svá rozhodnutí o neosvědčení se obviněného ve zkušební době opíraly o odsouzení, které bylo v pozdějším řízení zrušeno, zejména když v době jejich rozhodování nebyl podán ani jen návrh na obnovu řízení.
Lze tedy věc uzavřít konstatováním, že napadeným usnesením byl objektivně porušen zákon v neprospěch obviněného P. D., a to v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. listopadu 1998, čj. 2 T 56/93-146, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, protože závěry obou soudů o neosvědčení se obviněného, se opírají výlučně o neexistující trestní příkaz o jeho novém odsouzení za trestný čin spáchaný ve zkušební době. Po tomto konstatování pak musel Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit nejen napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, nýbrž také předcházející mu usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. listopadu 1998, čj. 2 T 56/93-146, současně se všemi dalšími rozhodnutími, na zrušená rozhodnutí obsahově navazujícími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikáže Nejvyšší soud zpravidla orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V projednávaném případě bylo nutno vzít v úvahu nejen již citované ustanovení §60 odst. 1, věty první, tr. zák., nýbrž i ustanovení §60 odst. 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001. (Neučinil-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.). Vzhledem k tomuto rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. listopadu 1998, čj. 2 T 56/93-146, včetně navazujícího usnesení odvolacího soudu, zrušeno, nastala situace předpokládaná ustanovením §60 odst. 3 tr. zák. v citovaném znění. Trestní příkaz Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. února 1994, čj. 2 T 56/93?101, jímž byl obviněný P. D. podle §247 odst. 2 tr. zák. odsouzen k podmíněnému trestu dvanácti měsíců odnětí svobody se zkušební dobou na tři roky, nabyl právní moci dne 26. 6. 1996. Zkušební doba skončila dnem 26. 6. 1999. Jelikož do roka od uplynutí zkušební doby nebylo učiněno soudem rozhodnutí podle §60 odst. 1 tr. zák., aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se podle zákona za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil. Žádné další rozhodnutí v otázce případného nařízení výkonu trestu, případně o tom, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil, nepřichází proto v úvahu. Nového rozhodnutí ve smyslu §270 odst. 1 tr. ř. proto není třeba.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k