ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.1031.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 1031/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2002 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 3 To 83/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 24/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. V. byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 3 To 83/2002, uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil čtyřmi útoky popsanými pod body I., II./1., II./2. a II./3. výroku o vině tohoto rozhodnutí. První z útoků spočíval v tom, že obviněný dne 4. 4. 1995 vylákal prostřednictvím PhMr. V. M. od poškozeného R. H. částku 1.000.000,- Kč jako provizi na údajné zajištění bankovního úvěru pro společnost A., s. r. o., B., zastoupenou poškozeným, přičemž obviněný žádný úvěr ve skutečnosti nevyřizoval a získané peníze použil zčásti pro svoji potřebu a část předal jako provizi PhMr. V. M.
V bodě II./1. výroku o vině zmíněného rozsudku bylo obviněnému kladeno za vinu, že koncem roku 1995 vylákal od poškozeného P. L. pod záminkou půjčky do podnikání částku 140.000,- Kč s příslibem vrácení do jednoho měsíce, když poškozeného přesvědčoval o své schopnosti peníze vrátit, ač si vzhledem ke své situaci byl vědom, že toho nebude schopen, peníze také nevrátil a ke škodě poškozeného se o ně obohatil.
Podle bodu II./2. výroku o vině se obviněný dopustil jednání, kterým v době od 1. 10. 1995 do 26. 10. 1995 vylákal od M. L., starosty obce Š., pod záminkou půjčky do svého podnikání z finančních prostředků obce Š. částku 1.000.000,- Kč s příslibem jejího vrácení včetně úroku, když ho přesvědčoval o své schopnosti půjčku vrátit, ač si vzhledem ke své situaci byl vědom, že toho nebude schopen, peníze také nevrátil a obohatil se o ně ke škodě poškozené obce Š.
V posledním bodě II./3. výroku o vině shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci bylo obviněnému kladeno za vinu, že jako soukromý podnikatel vylákal od poškozené společnosti I., a. s., uzavření kupní smlouvy na dodávku cyklistického oblečení, když se toto zboží zavázal včetně cla, daně a dalších obdobných položek uhradit, přičemž poškozenou přesvědčoval o své schopnosti ve lhůtě splatnosti zaplatit příslušné faktury, ač si vzhledem ke své situaci byl vědom, že toho nebude schopen, zboží následně řádně převzal, ale fakturovanou částku nezaplatil a ke škodě poškozené společnosti I., a. s., se o ně obohatil.
Za to byl obviněný J. V. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 a 1/2 roku, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to na dobu 4 roky. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody poškozených P. L. a obce Š.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl vydán z podnětu odvolání obviněného J. V., podaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 28 T 24/99, kterým byl obviněný za žalované skutky uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Opis rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 3 To 83/2002, byl obviněnému J. V. doručen dne 4. 9. 2002, jeho obhájci dne 9. 9. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 5. 9. 2002.
Zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný J. V. dne 11. 10. 2002 dovoláním, a to s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění dovolání uvádí, že Vrchní soud v Olomouci podle jeho názoru rozhodl nesprávně, když své závěry o vině postavil na nesprávném hmotně právním posouzení a na rozporu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu, podle nichž je primární povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obviněný má za to, že rozhodnutí o jeho vině vycházelo ze svědeckých výpovědí, aniž by byla hodnocena věrohodnost těchto svědků, vnitřní logičnost jejich výpovědí a soulad těchto výpovědí s dalšími zjištěnými skutečnostmi. Obviněný doplňuje, že ke zpochybnění těchto výpovědí navrhoval důkazy, jejichž provedení však bylo zamítnuto.
K útoku popsanému pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku obviněný potom především uvedl, že průběh skutkového děje byl jiný, protože vůdčí osobou zde byl PhMr. V. M., který měl předmětný úvěr zajistit, obviněný byl pouze zprostředkovatelem a navíc nevěděl o tom, že byla předána provize, kterou převzal přímo PhMr. V. M. Rozhodující výpovědi svědků PhMr. V. M. a M. K. obviněný označuje za nepravdivé a účelové. V souvislosti s útokem popsaným pod bodem II./1. výroku o vině napadeného rozsudku obviněný J. V. tvrdí, že měl od P. L. půjčenou částku ve zmíněné výši, kterou však v plném rozsahu vrátil, pouze o tomto úkonu nebyl sepsán žádný doklad, tudíž zde nemůže být dovozována žádná trestní odpovědnost. K útoku popsanému pod bodem II./2. výroku o vině napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci obviněný v dovolání uvádí, že oslovil starostu obce Š. M. L. se žádostí o půjčku ve výši 1.000.000,- Kč, která však nebyla zastupitelstvem schválena a tudíž ji neobdržel. Jak dále obviněný tvrdí, teprve v průběhu trestního řízení zjistil, že tato částka byla poukázána na účet P. L., který ji měl údajně vyzvednout a předat obviněnému, což se podle obviněného nezakládá na pravdě. Na okolnosti týkající se útoku popsaného pod bodem II./2. výroku o vině předmětného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci navazuje podle obviněného otázka útoku popsaného pod bodem II./3. téhož rozhodnutí. Obviněný poukazuje na své výše zmíněné tvrzení, podle něhož neobdržel požadovanou půjčku ve výši 1.000.000,- Kč, a dále namítá, že byl proto nucen domluvit se na finančním krytí požadovaného zboží ze strany společnosti I., a. s. Jak dále obviněný uvádí, zboží bylo do České republiky dovezeno vinou společnosti I., a. s., později, tj. až dne 19. 12. 1995, kdy již nemohlo být uvedeno na vánoční trh a stalo se proto neprodejným. Obviněný však současně upozorňuje, že měl – pokud by zboží obdržel dříve – jeho prodej předjednán, což může podle svého tvrzení doložit svědeckými výpověďmi. Obviněný je tedy přesvědčen, že nemohl být dán jeho podvodný úmysl. Obviněný současně doplňuje, že zboží následně prodal společnosti C., s. r. o., která však za zboží nezaplatila, přičemž její existence je podle obviněného ve spise prokázána, i když Vrchní soud v Olomouci tuto skutečnost zpochybnil.
Závěrem podaného dovolání obviněný J. V. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve smyslu §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného J. V. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, jímž byl obviněný J. V. uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. S., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 11. 10. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný J. V. poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uplatněný dovolací důvod potom obviněný konkretizoval tím, že Vrchní soud v Olomouci především nesprávně zjistil skutkový stav věci, když vycházel ze svědeckých výpovědí, aniž by hodnotil věrohodnost těchto svědků, vnitřní logičnost jejich výpovědí a soulad těchto výpovědí s dalšími zjištěnými skutečnostmi, přičemž důkazy, které navrhoval obviněný, nebyly provedeny. Obviněný současně podrobně popisuje průběh útoků, které tvoří předmět této trestní věci, tak, jak se podle jeho názoru odehrály. Existenci zmíněného dovolacího důvodu tedy obviněný spatřuje primárně v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení vyvozuje z jiných skutkových okolností, než jaká byla podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Pokud jde o posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutky tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu druhého stupně. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako dvou trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. V. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uváděný obviněným není dán. Obviněný navíc v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje prakticky jen proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. brojí proti tomu, že soudy obou stupňů vadně hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi svědků, a že neprovedly další důkazy, které obviněný navrhoval. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání obviněného J. V. sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních obou soudů činných ve věci a v jimi provedeném dokazování. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. V. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházející, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y