ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.324.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 324/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. července 2002 o dovolání obviněného M. T.,proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 5 To 26/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 135/2001, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 5 To 26/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 4 T 135/2001, byl obviněný M. T. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání v oboru zprostředkování, prodeje a koupě nemovitostí na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené I. L. škodu ve výši 235.540,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 5 To 26/2002, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného M. T. vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., který obviněný spáchal tím, že dne 19. 10. 2000 v P., v sídle P. č. r., s. r. o., jako její jednatel, přiměl I. L. k podepsání dokladu o převzetí finanční hotovosti ve výši 235.540,- Kč, kterou jí však nepředal pod pohrůžkou, že když uvedený doklad nepodepíše, odstoupí od kupní smlouvy na byt v P. ulici, který jí prodával, což v ní vzbudilo obavu, že v případě, když doklad nepodepíše, z bytu ji vystěhuje a ona nebude mít kde bydlet. Za to byl odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu a podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v oboru zprostředkování, prodeje a koupě nemovitostí na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené I. L. škodu ve výši 235.540,- Kč.
Proti výroku o vině tohoto rozsudku podal obviněný M. T. prostřednictvím obhájce Mgr. V. C. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že jeho jednání nemohlo ani po stránce objektivní ani po stránce subjektivní naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., s čímž se ztotožnil i soud prvního stupně, když uvedl, že jednání obviněného nemělo charakter pohrůžky jinou těžkou újmou podle §235 tr. zák. Soud se však nezabýval možností posouzení skutku jako trestného činu útisku podle §237 tr. zák. a nevěnoval pozornost tomu, zda obviněný nezneužil tísně nebo závislosti poškozené ve smyslu §237 tr. zák. Poukázal na to, že ze zásady presumpce neviny vyplývá pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že v případech, kdy jednání pachatele má znaky více trestných činů, může soud použít přísnější právní kvalifikaci jen tehdy, jestliže mírnější právní kvalifikaci předtím přesvědčivě vyloučí. Protože v napadeném rozhodnutí žádná taková úvaha není, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, popřípadě Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovoláním je zpochybňována právní kvalifikace jednání obviněného, což je nutno považovat za otázku právního posouzení skutku. Podle dovolání intenzita jednání obviněného nedosahovala stupně vyžadovaného u trestného činu vydírání, ale odpovídala posouzení trestným činem útisku podle §237 tr. zák. Státní zástupkyně však považuje právní úvahy odvolacího soudu za správné a odpovídající právní kvalifikaci trestným činem vydírání podle §235 tr. zák., neboť obviněný situaci, která je popsána ve skutkové větě, vyvolal svým jednáním. Posouzení podle §237 tr. zák. by odpovídalo situaci, kdy by obviněný poškozenou do takového stavu nepřivedl a pouze využil, resp. zneužil její tísně a nutil ji, aby něco konala, opominula nebo trpěla. Protože právní posouzení skutku v rozsudku odvolacího soudu odpovídá zákonu, navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání v neveřejném zasedání zamítl podle §265j tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a v zákonné lhůtě. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř., přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá.
Nejvyšší soud zjistil, že v posuzované věci nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. ani zamítnutí dovolání jako nedůvodného podle §265j tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného, který namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, je důvodné.
Podle dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce zákona vyplývá, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nelze se proto z tohoto dovolacího důvodu domáhat přezkoumání skutkových zjištění. Skutkový stav je v řízení o dovolání posuzován jen z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pro posouzení, zda je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je rozhodující popis skutku ve výroku o vině napadeného rozhodnutí.
Dovolatel podal dovolání z výše uvedeného důvodu proti výroku o vině napadeného rozsudku. Nesouhlasil s tím, že jeho jednání mělo znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., zejména pro absenci znaku pohrůžky jinou těžkou újmou a domáhal se posouzení skutku jako trestného činu útisku podle §237 tr. zák. Je tedy zřejmé, že dovolatel se domáhá nápravy právních vad pravomocného rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé. Městský soud v Praze odůvodnil své rozhodnutí tím, že kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. lépe vystihuje znaky skutkové podstaty jednání obviněného. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Trestný čin útisku spáchá ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektem obou trestných činů je svobodné rozhodování člověka. Pohrůžka jiné těžké újmy podle §235 odst. 1 tr. zák. může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti, na dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli (srov. č. 27/1982 Sb. rozh. tr.). U trestného činu útisku se naproti tomu pachatel omezuje na zneužití něčí tísně nebo závislosti. Jde tedy o méně intenzivní zásah do svobodného rozhodování, než je tomu u vydírání. Tísní se rozumí stav, třeba přechodný, vyvolaný osobami, rodinnými, majetkovými či jinými poměry, které vedou k omezení volnosti rozhodování. Závislostí je pak stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat proto, že je v určitém směru odkázána na pachatele. Přitom nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck 1998, s. 1086).
Skutkový stav věci byl správně zjištěn a zbývalo posoudit jen právní otázku kvalifikace skutku. Ze spisu vyplývá, že poškozená I. L. uzavřela dne 29. 5. 2000 s obviněným M. T. smlouvu o zprostředkování převodu bytu v P., Z. ul. a částku z převodu tohoto bytu deponovala u P. č. r., s. r. o. v P., jejímž jednatelem byl obviněný, který zprostředkoval převod uvedeného bytu a na základě smlouvy o zprostředkování také obstarával byt pro poškozenou v P., P. ul. Obviněný byl vlastníkem tohoto bytu a poškozená byt začala užívat od 28. 9. 2000. Je nepochybné, že poškozená se tím nacházela ve stavu faktické závislosti na obviněném, když jako ovdovělá, invalidní osoba téměř všechny své finanční prostředky deponovala ve společnosti, jejímž jednatelem byl obviněný, který byl vlastníkem bytu, o nějž měla poškozená zájem. Je skutečností, že podle kupní smlouvy ze dne 19. 10. 2000 byl obviněný vlastníkem bytu v P., P. ul. a účastníci smlouvy, tedy obviněný M. T. a poškozená I. L., se dohodli na kupní ceně 464.460,- Kč. Z výpovědi svědka JUDr. D. F. na č. l. 103 vyplývá, že viděl kvitanci o převzetí částky zhruba 235.000,- Kč nepodepsanou a svědek potvrdil, že obviněný podmiňoval podepsání kupní smlouvy dne 19. 10. 2000 tím, že poškozená musí nejdříve podepsat tuto kvitanci. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným okolnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o méně intenzivní zásah do svobody rozhodování a skutek je nutno posoudit jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné, a proto zrušil podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože po zrušení napadeného rozhodnutí je nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí věci je Městský soud v Praze podle §265s tr. ř. vázán právním názorem o kvalifikaci skutku, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí. Pokud by Městský soud rozhodoval o povinnosti obviněného k náhradě škody, musí mít výrok rozhodnutí přesné náležitosti podle §228 odst. 2 tr. ř. tak, aby výrok o náhradě škody byl vykonatelný. Vedle nároku, který byl přisouzen, musí takový výrok obsahovat přesné označení poškozeného údajem data narození a bydliště, a nikoliv pouze jménem poškozené, jak učinil Městský soud v Praze v rozhodnutí, které bylo zrušeno.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání v souladu s §265i odst.1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek