ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.378.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 378/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2002 o dovolání podaném obviněnou M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 3 To 572/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 14 T 155/2000, takto:
Podle §265 odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná M. K. byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 14 T 155/2000, uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona, kterého se dopustila tím, že dne 28. 11. 1999 v O. – K. v místě svého bydliště na ul. Ž. jako majitelka dvou psů rasy „německý ovčák“ řádně nezabezpečila jejich kotec umístěný v zahradě, v důsledku čehož psi opakovaně nezajištěným pletivovým oplocením a jeho podhrabáním utekli do místní čtvrti, kde na ulici A. poblíž hotelu I. kolem 6:30 hodin bezdůvodně a agresivně napadli náhodného chodce Ing. Z. K., tak, že se značnou razancí na jmenovaného doráželi, trhali mu oděv, kousali do obličeje, krku, hrudníku, horních a dolních končetin, od pevných stisků nehodlali upustit ani na povely strážných bezpečnostní agentury hotelu I., kteří zaslechli křik poškozeného o pomoc a až po opakovaném výstřelu z poplašné pistole se podařilo psy odehnat, avšak velký rozsah ran na levém bérci vedl ke vzniku poúrazového srážení krve v žilním řečišti levé dolní končetiny a vmetnutí krevních sraženin do plic, což vedlo dne 29. 11. 1999 ke smrti poškozeného.
Za tento trestný čin byla obviněná podle §224 odst. 2 tr. zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazena do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona jí byl dále uložen trest propadnutí věci, a to dvou psů rasy „německý ovčák“ jména A., stáří asi 6 let, jména R., stáří asi 3,5 roku. Současně byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozené Mgr. E. K., náhradu škody ve výši 3.319,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená Mgr. E. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená L. K. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 14 T 155/2000, podala obviněná M. K. a okresní státní zástupce v Ostravě odvolání, na základě kterého rozhodl Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 3 To 572/2001, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněná M. K. byla podle §224 odst. 2 tr. zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců s tím, že podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zákona byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dohledem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 3 To 572/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 14 T 155/2000, podala obviněná M. K. dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. E. K., a to podáním ze dne 18. 3. 2002 doručeným Okresnímu soudu v Ostravě dne 19. 3. 2002. Dovolání podala proti výrokům o vině, výši trestu i výroku o propadnutí věci z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka v dovolání v prvé řadě namítá, že je sporné, zda to byli skutečně její psi, kteří napadli poškozeného K., když tito byli dohledáni cca půl hodiny po incidentu a žádný ze svědků nemohl potvrdit, že psy celou dobu pozoroval. Celé vyšetřování bylo podle jejího názoru ze strany policie provedeno neprofesionálně, bez snahy objasnit skutečný skutkový stav. Dále pak namítá, že se nedopustila jednání podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona, tj. že jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví nebo smrt tím, že porušila důležitou povinnost vyplývající ze svého zaměstnání, postavení nebo jí uloženou podle zákona a má zato, že celé obvinění je vykonstruováno a poplatné dnešní době. Pokud je jí napadenými rozhodnutími kladeno za vinu, že nezabezpečila kotec, v důsledku čehož psi utekli a tímto porušila ustanovení čl. 2 odst. 1 písm. a), f) vyhlášky města Ostravy č. 10/1991, pak namítá, že psi řádně zabezpečeni byli. Skutečnost, že by psi mohli utéct z kotce podhrabáním nemohla obviněná předpokládat, když psi doposud tímto způsobem neutekli. Ze skutkové podstaty trestného činu podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona vyplývá, že k jejímu naplnění je nutno splnit podmínku, a to buď spáchání trestného činu konáním nebo opomenutím. Opomenutí pak musí mít přibližně stejnou závažnost jako konání a musí jít o opomenutí takového konání, k němuž je pachatel povinen, tedy nevykonal to, co bylo jeho právní povinností. Dovolatelka tvrdí, že v jejím případě nemůže jít o omisivní jednání z nedbalosti, a to s odvoláním na ustanovení §5 odst. 2 tr. zákona, neboť mohla sice vědět, že se psi podhrabou a můžou utéci, ale zabezpečením kotce provedla opatření, aby se tak nestalo. Dále tvrdí, že schází naplnění skutkové podstaty z hlediska porušení důležité povinnosti. Vyhláška města Ostravy č. 10/1991 ze dne 26. 9. 1991 ukládá v čl. 2 odst. 1 písm. a) povinnost zabezpečit, aby zvíře neohrožovalo život, zdraví a majetek osob, což obviněná uzavřením psů do kotce splnila. V ustanovení čl. 2 odst. 1 písm. f) citované vyhlášky se dále uvádí, že chovatel je povinen zabránit úniku zvířete, což též splnila. Má tedy zato, že mohla být odsouzena pouze pro trestný čin dle §224 odst. 1 tr. zákona a měl jí tedy být uložen v tomto případě trest podmíněný.
Na základě všech uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanovením §265k a §265l tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 3 To 572/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 14 T 155/2000, podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr řádu v neveřejném zasedání. Ve svém vyjádření uvedl, že celé podání vyznívá jako opakované odvolání a nespecifikuje, v čem by mělo spočívat údajné vadné právní posouzení skutku či jinak nesprávné hmotně právní posouzení věci. Napadá nesprávnost skutkových zjištění soudu. Se všemi námitkami obhajoby se soudy vypořádaly, logicky a v souladu s provedenými důkazy svá rozhodnutí odůvodnily, a proto je možno se s pravomocným meritorním rozhodnutím věci ztotožnit. Provedeným dokazováním byl skutek stabilizován tak, že o trestném jednání odsouzené není důvodných pochyb. Právní hodnocení skutku v rozsudku nalézacího soudu odpovídá zákonu, trest byl uložen rovněž v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako dovolací soud nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání ve smyslu §265a tr. řádu je přípustné, bylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňuje náležitosti dovolání. Dále se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná uplatnila mimo námitek směřujících do skutkových zjištění, kterými se však Nejvyšší soud nezabýval, neboť dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu nelze podat z důvodu nesprávného nebo nedostatečného skutkového zjištění učiněného v napadeném rozsudku, jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení skutku jímž byla uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona s tím, že v daném případě především schází naplnění skutkové podstaty z hlediska porušení důležité povinnosti. Vyhláška města Ostravy č. 10/1991 ze dne 26. 9. 1991 ukládá v čl. 2 odst. 1 písm. a) povinnost zabezpečit zvíře tak, aby neohrožovalo život, zdraví a majetek osob. Dovolatelka tvrdí, že tuto svou povinnost splnila uzavřením psů do kotce, a tedy neopomenula to, co bylo její právní povinností. V ustanovení čl. 2 odst. 1 písm. f) citované vyhlášky se dále uvádí, že chovatel je povinen zabránit úniku zvířete, což též splnila vybudováním kotce. Z toho obviněná dovozuje, že měla být odsouzena pouze pro trestný čin podle §224 odst. 1 tr. zákona a měl jí tedy být uložen v tomto případě trest podmíněný.
Jak vyplývá z výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona rozsudku soudu I. stupně, spatřoval tento porušení důležité povinnosti stanovené podle zákona v tom, že obviněná nezabezpečila jako majitelka dvou psů dostatečně jejich kotec, v důsledku čehož psi utekli a napadli poškozeného K., který na následky zranění zemřel. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu se podává, že tímto svým opomenutím obviněná porušila ustanovení čl. 2 odst. 1 písm. a) a f) vyhlášky města Ostravy č. 10/1991 ze dne 26. 9. 1991, o úpravě chovu a držení zvířat na území města Ostravy, z nichž mimo jiné vyplývá obecná povinnost chovatelů zabezpečit, aby zvíře neohrožovalo život, zdraví a majetek osob a zabránit úniku zvířete. Soud prvního stupně vyhodnotil stupeň nebezpečnosti jednání obžalované jako vysoký, a to vzhledem ke skutečnosti, že obžalovaná věděla, že psi se dopouštějí útěků z kotce, o čemž svědčí záznam o přestupku podle §48 zákona č. 200/1990 Sb., a přesto nezabezpečila, aby se taková situace neopakovala. Skutková zjištění soudu prvního stupně včetně právní kvalifikace považoval za úplná a správná též soud odvolací. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil a doplnil, že obžalovaná svým jednáním porušila takové důležité povinnosti, které měly za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a skutečně jejich porušením došlo k závažnému následku, tj. smrti člověka. Jednalo se o porušení povinnosti vyplývající ze zákona, čímž se v praxi rozumí i povinnost uložená jiným obecně závazným právním předpisem, v daném případně citovanou vyhláškou. Těmto závěrům, k nimž dospěly soudy obou stupňů, nelze nic vytknout.
Formulace „důležitá povinnost stanovená podle zákona“ obsažená v ustanovení §224 odst. 2 tr. zákona, je formulací natolik širokou, že postihuje porušení všech možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně života a zdraví lidí. Jestliže trestní zákon hovoří o důležité povinnosti uložené podle zákona, rozumí se takovou povinností i povinnost uložená jiným obecně závazným právním předpisem nebo i konkrétní příkaz, vydaný na základě zákona a způsobem tam uvedeným. Vyhláška města Ostravy č. 10/1991 ze dne 26. 9. 1991 byla vydána na základě zákonného zmocnění obsaženého v ustanoveních §36 odst. 1 písm. h), §14 odst. 1 písm. d) a §16 zákona o obcích č. 367/1991 Sb. (ve znění platném v době vydání vyhlášky), povinnosti touto vyhláškou stanovené jsou tedy povinnostmi uloženými „podle zákona“, jak má na mysli ustanovení §224 odst. 1 tr. zákona. Není též pochyb o tom, jak správně uvádí soud druhého stupně, že v daném případě se jednalo o porušení důležité povinnosti, kterou se rozumí taková povinnost, jejíž porušení podstatně zvyšuje nebezpečnost činu pro společnost zejména tím, že má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Jde o takovou povinnost, jejíž porušení má zpravidla za následek usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že obviněná věděla, že může postupem, jakým k zabezpečení psů přistupovala, zejména po zkušenostech jaké již s nimi měla, porušit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že k jeho porušení nebo ohrožení nedojde. Obviněná věděla, že psi utíkají a dokáží bez podnětu a varování zaútočit. Jako chovatelka psů takové rasy a uvedených vlastností a s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o dva psy, měla a mohla vědět, že jejich případný útok může způsobit těžké ublížení na zdraví případně smrt. Jestliže tedy obviněná věděla, že porušením povinnosti uložené jí podle zákona (v tomto případě shora citovanou vyhláškou) bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek předpokládaný ve zvláštní části trestního zákona, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že k porušení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde, bylo její jednání zcela správně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona. Námitce dovolatelky, že její jednání mělo být kvalifikováno pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona a měl jí být uložen trest mírnější, nelze proto přisvědčit.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 14 T 155/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 3 To 572/2001, jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud I. stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu I. stupně se pak v otázce právní kvalifikace plně ztotožnil i soud II. stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž tento se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno podotknout, že námitky uvedené obviněnou v dovolání jsou z větší části totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem II. stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadená a řízení jim předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněné M. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněnou již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl v souladu s návrhem nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2002
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.