ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.653.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 653/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2002 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 6 To 247/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 61/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 33 T 61/2001, uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 1. 12. 2000 v době od 03.25 hod. do 05.20 hod. v kasinu H. D. v P. 4, J. 12, nejprve verbálně vulgárně napadl svědkyni L. B., posléze fyzicky napadl poškozeného F. H.
Za to byl obviněný M. K. podle §202 odst. 1, §45 odst. 1, 2 a §45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 80 hodin.
Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný M. K. odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 6 To 247/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 13. 8. 2002, jeho obhájci dne 6. 6. 2002, příslušnému státnímu zastupitelství dne 31. 5. 2002.
Uvedené usnesení Městského soudu Praze napadl obviněný M. K. dne 11. 7. 2002 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvádí, že podle jeho názoru není na místě hodnotit jeho jednání jako trestný čin výtržnictví. Poukazuje na to, že zatímco ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že obviněný napadl poškozeného, v odůvodnění je naopak konstatováno, že se nepodařilo zjistit, kdo koho fyzicky napadl jako prvního. Obviněný se dále domnívá, že odvolací soud nevzal v potaz několik prokázaných skutečností. Především se jedná o průběh situace, kdy poškozený F. H. přiběhl k baru, neboť slyšel křik svědkyně L. B. Výpovědi týkající se dalšího průběhu skutku se podle obviněného značně rozcházejí a v samotném řízení se nepodařilo zjistit, kdo koho fyzicky napadl. Jak dále obviněný uvádí, odvolací soud měl proto uplatnit zásadu in dubio pro reo. Nikdo ze svědků také nebyl schopen uvést, zda viděl, že obviněný vůbec poškozeného uhodil pěstí do obličeje, jak uvádí sám poškozený. Podle obviněného vychází argumentace odvolacího soudu ze skutkového stavu zjištěného z výpovědi poškozeného F. H. a svědka M. H., přičemž jsou opomíjeny další skutečnosti, jež vyšly najevo z jiných výpovědí.
Závěrem podaného dovolání obviněný M. K. uvádí, že nebylo prokázáno, že by napadl poškozeného, a tudíž jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 33 T 61/2001, a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem, kterým by obviněného zprostil obžaloby.
K podanému dovolání obviněného M. K. se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které uvedlo, že námitky ohledně údajného rozporu mezi skutkovou větou a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně již obviněný uplatnil v odvolání a lze se ztotožnit s argumentací odvolacího soudu, že se jedná o rozpor toliko zdánlivý. Další námitky, týkající se zejména vadného hodnocení důkazů, směřují proti učiněným skutkovým zjištěním a dovolacím důvodem proto podle §265b odst. 1 tr. řádu být nemohou. Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265j tr. řádu jako nedůvodné zamítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného M. K. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. D. K., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 11. 7. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněný M. K. v dovolání uvedl, že soudy ve věci dříve činné měly uplatnit zásadu in dubio pro reo, neboť nebylo objasněno, jak předmětné jednání obviněného proběhlo, což se podle jeho názoru projevilo i rozporem v rozhodnutí soudu prvního stupně. Existenci uplatněného dovolacího důvodu proto obviněný spatřuje v učiněných skutkových zjištěních a v hodnocení důkazů.
Jak ovšem vyplývá z §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného M. K. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Navíc obviněný ani nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. brojí proti tomu, že tato skutková zjištění nejsou správná. Domáhá se tím i jiného hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodu jiného, který v zákoně jako dovolací důvod uveden není. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný M. K. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházející, dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 7. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Púry