ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.707.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 707/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. října 2002 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných M. K., a P. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 3 To 61/02, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 74/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných M. K. a P. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 3 T 74/2001, uznán vinným (společně s obviněnými M. K. a R. N.) trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, alinea 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný M. K. zařazen pro výkon trestu do věznice s dozorem. Tímto rozsudkem byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, alinea 2 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. zák. rozhodnuto o povinnosti obviněného P. S. nahradit škodu poškozené J. F. Odvolání obou obviněných proti uvedenému rozsudku byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 3 To 61/02, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný M. K. podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. R. T. dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 3 To 61/02. Dovolání ze dne 5. 8. 2002 doplnil na výzvu soudu k odstranění vad dovolání tak, že rozhodnutí napadá z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že usnesení Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, z důvodu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť tímto usnesením bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a z důvodu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř, neboť obviněný se domnívá, že soudci rozhodující o jeho odvolání byli vyloučeni v rozhodování, neboť u nich lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti vůči obviněnému. Dovolatel uvedl, že vrchní soud se nezabýval jeho námitkami, které uvedl v odvolání a nesplnil svou povinnost podle §254 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vrchní soud konstatoval, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem je bez jakýchkoliv vad a následně „z důvodu uplatněných námitek učinil“ několik poznámek, které však nijak nesouvisejí s jeho odvolacími námitkami. Obviněný je přesvědčen, že závěry vrchního soudu následující po uvedených poznámkách jsou v rozporu s trestním řádem a jsou zcela nepřijatelné. Obviněný citoval nejprve tento závěr vrchního soudu uvedený v napadeném usnesení: „Před soudem zde stojí osoby již trestané a pokud se v některých případech jedná o fikci neodsouzení z důvodu zahlazení nebo osvědčení, nepřihlíží se k takovémuto odsouzení jako k přitěžující okolnosti z hlediska trestu, ale z hlediska posouzení věrohodnosti osoby obžalovaného, zapomenuto není nic a do budoucna lze poznamenat, že nebude. Východisko je jediné – dodržovat zákony“. Obviněný k tomu uvedl, že podle vrchního soudu je věrohodný jen ten již v minulosti odsouzený obžalovaný, který dodržuje zákony. Taková úvaha vrchního soudu však podle názoru obviněného odnímá již trestanému obžalovanému jakékoliv právo hájit se svojí výpovědí. Dále obviněný citoval tento závěr vrchního soudu: „Z důkazů provedených v této věci, konkrétně z výpovědí obžalovaných a svědků, z opisů rejstříku trestů naprosto jasně plyne závěr, že zde je co do činění s prostředím , které neuctívá platné zákony, jelikož je nepovažuje za vlastní. Dobrodiní poskytnuté platným právním řádem, jako jsou instituty podmíněných trestů nebo podmíněných propuštění, či amnestie prezidenta republiky není váženo a akceptováno jako možnost k resocializaci, ale jen jako únik do svobodného prostoru vhodného pro další nepravosti. Tato mentalita pryštící z obsahu trestního spisu je mimořádně nebezpečná a je tudíž nutno při postihování podobné trestné činnosti velice zdůrazňovat hledisko ochrany společnosti“. K tomuto závěru obviněný uvedl, že je projevem podjatosti soudu vůči němu a nikoliv výsledkem hodnocení důkazů. Obviněný proto v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek (správně má být usnesení) Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2002, sp. zn. 3 To 61/02, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby nařídil Vrchnímu soudu v Praze, aby věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
Obviněný P. S. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. V. dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 3 To 61/02, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 3 T 74/2001. Dovolání podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle názoru obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku v tom, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání. Obviněný údajně od počátku nevěděl, že se jedná o padělané bankovky. Podle jeho názoru nebylo možno na základě soudem objasněného skutkového stavu učinit závěr, že byla naplněna skutková podstata trestného činu. Nesprávná právní kvalifikace se odráží i v uložení nespravedlivého trestu odnětí svobody. Obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu rozhodnutí napadená dovoláním.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obou obviněných podáním ze dne 11. 9. 2002, které bylo doručeno Nejvyššímu soudu České republiky dne 16. 9. 2002. Dovolání obviněného M. K. podle jejího názoru zjevně nevyhovuje požadavkům na obsah dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., neboť chybí označení dovolacích důvodů, a ze tří dovolacích důvodů, které obviněný uvádí jen ve slovním opisu, není odůvodněn ani jediný. Argumentace použitá v dovolání brojí pouze proti odůvodnění napadeného usnesení, přičemž podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné. Dovolatel neuvedl, v čem by mělo spočívat nesprávné právní hodnocení skutku, v čem spatřuje nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání Vrchním soudem v Praze, ani u kterého ze soudců shledal možnou podjatost. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je pouze okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, čili orgán činný v trestním řízení, jemuž v rozhodování brání zákonná překážka, nebo o jehož vyloučení z rozhodování v předmětné trestní věci bylo pravomocně rozhodnuto. Taková okolnost ovšem v dané trestní věci nenastala a jakési „pochybnosti o nepodjatosti“ jsou zcela irelevantní. Proto navrhla, aby dovolání obviněného M. K. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Pokud by došlo ke zhojení nedostatečných náležitostí obsahu dovolání, navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než jsou důvody formálně v dovolání uvedeny a než jsou zakotveny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně poznamenala, že vyjádření citovaná v tomto dovolání, která se nacházejí na str. 8 napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jsou formulována značně překvapivě a mají daleko k fundovanému a instruktivnímu hodnocení věci, jež by odpovídalo požadavkům §134 odst. 2 tr. ř. Podobné tendenční výlevy by rozhodně neměly mít místo v rozhodnutí vrchního soudu a k této skutečnosti by se měl vyjádřit v rozhodnutí o tomto dovolání i Nejvyšší soud.
Dovolání obviněného P. S. podle nejvyšší státní zástupkyně útočí proti skutkovým zjištěním, ačkoli formálně napadá vadné právní posouzení věci. Obviněný tak podal mimořádný opravný prostředek z jiného důvodu, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a nad to formálně uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného P. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou přípustná, byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 2 písm. b) tr. ř.], byla podána u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a zákonné lhůtě podle §265e tr. ř.
Dovolání obviněného M. K. se opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), k) tr. ř. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívající v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, obviněný dovozuje údajnou podjatost soudců z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí. Přestože odůvodnění uvedeného rozhodnutí obsahuje na str. 8 rozhodnutí závěry, které jsou v rozporu se zákonnými požadavky na odůvodnění usnesení podle §134 odst. 2 tr. ř., nelze z něj dovodit, že jde o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento dovolací důvod je však dán jen tehdy, jestliže skutečně ve věci rozhodl orgán, který byl ve věci vyloučen podle §30 tr. ř., přičemž obviněný v dovolání ani neuvedl (kromě odkazu na části odůvodnění napadeného usnesení), v čem spočívají „pochybnosti o nepodjatosti“, a proto tento dovolací důvod naplněn nebyl. V dovolání obviněný uvedl jako další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k ) tr. ř. V době podána dovolání tento důvod záleží v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Ani tento dovolací důvod tedy naplněn není. Ze slovního opisu dovolacího důvodu je patrno, že obviněný zřejmě měl na mysli důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění před účinností zák. č. 200/2002 Sb., tj. do 24. 5. 2002. Obviněný M. K. konečně opřel své dovolání stejně jako obviněný P. S. o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z vymezení důvodů dovolání v §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání podle tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, přestože to zákon výslovně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku (jeho právní kvalifikace) i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Tento závěr lze dovodit přesvědčivě právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně i druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení. Přitom skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit na základě případného doplnění dokazování nebo jiného hodnocení důkazů, které již byly provedeny v předcházejícím řízení. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., se nemůže stát další, již třetí soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celém rozsahu, neboť tak by se dostával do postavení soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., popřípadě do postavení soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může zjištěný skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu zákonem určenými (srov. §147 až §150, §250 až §254 tr. ř.). Nelze přehlédnout, že k nápravě skutkových vad slouží další mimořádné opravné prostředky upravené v trestním řádu, a to obnova řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona §266 a násl. tr. ř.).
Protože dovolání obviněného P. S. bylo podáno formálně z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti napadá údajnou nesprávnost skutkových zjištění, bylo podáno z jiného důvodu, že je uveden v §265b tr. ř., a Nejvyšší soud dovolání proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Stejně tak odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. K., když obviněný neuvedl, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení skutku a namítal vlastně údajnou nesprávnost učiněných skutkových zjištění, přičemž další tvrzené důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), k) tr. ř. nebyly naplněny. Protože obviněný M. K. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.,
Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovoláních obou obviněných Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek